Turecký zápas o svobodu slova

Nizozemský turkolog Erik Jan Zürcher v závěru své knihy Turkey: A Modern History uvádí, že se Turecko v průběhu své historie mnohokrát nacházelo v situaci, kdy mělo stejně pádné důvody doufat v zářnou budoucnost, jako se obávat nejhoršího. To se přesně týká i jeho současného vývoje. Turecko si znatelně polepšilo po ekonomické stránce, začalo se intenzivněji věnovat věnovat vědě a vývoji vlastních technologií, svou populární kulturou zaujalo i v evropských zemích, osamostatnilo se v zahraniční politice, zamířilo vstříc skutečné demokracii a je na cestě stát se rozvinutou a respektovanou regionální velmocí.

flickr.com

Jenže vše se může ještě zvrtnout, protože země stojí před mnoha problémy, které v ná přetrvaly jako dědictví z minulosti a k tomu se kupí i patálie zcela nové. Jestliže jsme mohli Turecko chválit za ekonomický růst, zlepšení vztahů s mnoha sousedními zeměmi (i když to v případě Íránu a Sýrie na Západě vzbudilo spíš znepokojení), rozvíjející se demokracii a alespoň náznak určité ochoty rozvážně řešit kurdskou otázku, tak nedávno vydaná zpráva mezinárodní organizace Reportéři bez hranic (Reporters sans frontieres) mapující úroveň svobody slova v různých zemích světa, vystavila této zemi ostudné vysvědčení.

Turecko se umístilo až na 138. příčce a zíkalo celých 49, 25 "trestných" bodů, což ho zařadilo někam do  společnosti Ruska, Etiopie, či Mexika. Podobně špatných výsledků přitom dosahuje už od roku 2002, kdy se tento průzkum začal provádět. Světlejším místem je jen rok 2008 s indexem nesvobody 22,75 a 102. příčkou sdílenou s Arménií. Žebříček Reportérů bez hranic se sestavuje na základě dotazování u spřátelených organizací a je tedy nutné u něj zohlednit nezanedbatelnou dávku subjektivity, nicméně o tristním stavu svobody tureckého tisku mluví i výroční zpráva EU a turečtí novináři sami.

Atatürk, armáda a minority - témata tradičně nedotnkutelná

Po nakouknutí do zmíněných dokumentů se dozvíme, že problém je dlouhodobý a v jádru stále stejný - některé věci, především Atatürk, armáda a kurdská otázka, jsou v turecké společnosti stále tabu a vládní orgány nekompromisně dohlížejí na to, aby žádné z nich nebylo prolamováno.

Jelikož v českém mediálním prostředí padá na současné Turecko a jeho vládu mnohdy přehnaná a nepodložená kritika, patrně související s odporem k jeho přijetí do EU, jistě by se našlo mnoho hlasů, které by z této neutěšené situace vinily především vládnoucí Stranu spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkinma Partisi aka AKP) a její domnělé podvratné pokusy přivést zemi na stezku islamismu.* Je ovšem jasné, že ač v tomto ohledu AKP ani zdaleka nemá čistý štít, mnoho nátlaku přichází z tradičních nacionalistických (a stále ještě i z laicizačních) pozic.

Nechvalně proslulý je v tomto ohledu článek 301 trestního zákoníku, v původním znění kriminalizující jakékoli urážky a útoky proti "turectví". Vágní a snadno zneužitelná formulace zákona přetrvala i přes jeho pozdější úpravy vynucené ostrou domácí i zahraniční kritikou a umožnila před soud poslat desítky lidí i za naprosto nevinné výroky. Valnou většinu trestních oznámení na základě článku 301 přitom podal právník a ultranacionalistický aktivista Kemal Kerinçsiz, mezi jehož nejmedializovanější "úlovky" patřil i populární autor postmoderní literatury a držitel Nobelovy ceny Orhan Pamuk.

Spisovatelovo "provinění" spočívalo v obyčejném rozhovoru pro švýcarský týdenník Das Magazin, kde mimo jiné řekl: "Zavraždili zde třicet tisíc Kurdů. A milion Arménů. A téměř nikdo se neodvážil připomenout to. Tak to dělám já." Kurdské i arménské emancipační snahy, v průběhu turecké historie leckdy promítnuté do otevřené nenávisti a teroru, jsou navzdory několika zákonným reformám stále tvrdě potlačovány a každý, kdo bude veřejně podporovat zlepšení práv těchto menšin, může být obviněn z útoku na integritu tureckého státu, propagace separatismu, nebo dokonce terorismu. Ostatně, (záměrně?) nešikovně definované protiteroristické zákony jsou dalším oblíbeným nástrojem nepřijatelných útoků na svobodu projevu.

Jako tragikomiký příklad snah držet kurdský problém daleko od veřejné debaty může posloužit osud oblíbeného melodramatického filmu z roku 2001 Büyük Adam Küçük Aşk (v kurdštině uváděného pod názvem Hejar) vyprávějícího o tureckém penzionovaném soudci (reprezentujícím kemalistickou doktrínu), který po počátečních neshodách naváže vřelý vztah k pětileté osiřelé kurdské holčičce. Ačkoli snímek byl spolufinancován ministerstvem kultury, po získání několika cen a rozhodnutí vyslat jej jako reprezentanta Turecka na oscarové klání, kdosi došel k přesvědčení, že je v něm příliš propagován kurdský nacionalismus a turecká policie je zase ukazována v nelichotivém světle. Promítání filmu bylo zakázáno a režisérka Handan Ipekçi stanula před soudem za urážku policejních orgánů. Absurdních obvinění byl ale nakonec zproštěn.

To příběh Hranta Dinka, novináře arménského původu, byl daleko dramatičtější a ve svém závěru tragičtější. Dink se vášnivě zasazoval o zlepšení práv menšin a kritizoval hlasitě jak turecké popírání arménské genocidy, tak nátlak vyvíjený arménskými organizacemi na vlády západních zemí, aby genocidu oficiálně uznaly. Svou prací si vysloužil troje obvinění z urážky turectví a řadu výhružek od tureckých nacionalistů. V lednu roku 2007 byl před svou kanceláří zastřelen teprve sedmnácitletým ultranacionalistou Ogünem Samastem. Vražda vyvola v Turecku tisícové demonstrace a vyvola i bouřlivé ohlasy v zahraničí.

Pokud jde o další případy omezování svobody medií, z kterých stěží můžeme vinit nějakou "plíživou islamizaci", lze jmenovat například zablokování dvou portálů na sdílení videa: YouTube je z Turecka nepřístupné kvůli videím urážejícím Atatürka a server Metacafe zase kvůli videu zachycujícímu sexuální hrátky dnes už bývalého předsedy opoziční Republikánské lidové strany (Cumhuriyet Halk Partisi aka CHP) Denize Baykala.

Strana nepochybného rozvoje a pochybné spravedlnosti

Přejděme teď tedy k AKP. Té se i díky silnému zastoupení v Meclisu (parlamentu) podařilo prosadit mnoho významých reforem, jež zahrnovaly i úpravy teoreticky zlepšující stav svobody tisku. Praxe se ale začala vyvíjet spíše opačným směrem. Ukázalo se, že vláda je mimořádně citlivá na kritiku a snaží se ji prezentovat jako útok proti zájmům Turecka a poškozování jeho jména ve světě. Premiér Recep Erdoğan se několikrát vyjádřil v tom smyslu, že redakce by v zájmu vlastním i státním měly propouštět autory, kteří mají pro vládní kroky jen samá kritická slova.

Paradoxně i sám Erdoğan, tehdy ještě jako starosta Istanbulu, pocítil sílu nesvobody projevu, jaká v jeho zemi panuje. Ve světle sílících obav z nástupu z islamismu, jež byly součástí dozvuku "postmoderního převratu" z roku 1997, byl na deset měsíců odsouzen k vězení za veřejný přednes části básně zahrnující verše "mešity jsou naše kasárna, kupole naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci". Obvinění znělo "podněcování náboženské nenávisti" a ničemu nepomohlo, že autor zmíněné básně, Ziya Gökalp, byl zanícený kemalista a jeho prace se řadily ke státem schválené čítankové četbě. ** Tato nepříjemná událost Erdoğana ale nijak neodradila od toho, aby se k nepohodlným názorům sám choval obdobně netolerantně.

Jeho první nepřiměřené reakce v úřadě premiéra byly namířeny proti karikaturistům. Tak třeba Musa Kart z levicového denníku Cumhuriyet byl nucen zaplatit novému předsedovi vlády odškodnění za to, že jej zobrazil jako kočku. Je ironické, že Kart přitom zpočátku nepatřil k vyloženým odsuzovačům Erdoğanovy vlády a vyjadřoval jí i určitou podporu. Známý karikaturista nicméně našel zastání u velké části turecké novinářské obce a poté, co podobný osud potkal i Sefera Selviho z denníku Evrensel, který premiéra pro změnu nakreslil jako koně, humoristický časopis Penguen na své obálce "natruc" zveřejnil devět obrázků, na nichž je Erdoğan zobrazen v podobě několika různých zvířat.

S postupem času příbývalo kritiků Erdoğana a AKP, kteří byli žalováni a pokutováni a premiér několikrát vyzýval k bojkotu konkrétních médií, jejichž zprávy označoval za pomouvačné lži. Jmenovitě šlo například o všechny tiskoviny vydávané společností Dogan Group, vlastnící mimo jiné i liberální deníky Hürriyet, Milliyet či Radikal. Ta také počátkem minulého roku obdržela kontroverzní pokutu za údajné daňové úniky, o níž panuje podezření, že šlo o politicky motivovanou pomstu právě za některé články uveřejněné v Hürriyetu.

Výraznou vlnu nesvody tisku přineslo v roce 2007 započnutí vyšetřování kauzy Ergenekon, která hýbe tureckou společností dodnes. Ergenekon je údajná undergroundová ultranacionalistická organizace napojená na armádní kruhy, která se snaží svrhnut vládu a zabránit vstupu Turecka do EU. Má přitom používat i teroristické metody. Senzačnost takové zprávy, nekorektní metody vyšetřování a návaly zmatku, spekulací a dezinformací, které kolem kauzy prolétly tureckým tiskem, vzbudily četná podezření, že jde o pouhý výmysl vlády využívaný k potlačení opozice. První dokumenty o Ergenokonu se ovšem objevily již před nástupem AKP do vlády. Podstatné je ovšem jedno - mnoho novinářů věnujících se této kauze už skončilo za mřížemi a čeká na soud...

I události kolem nedávno uskutečněného referenda o důležitých ústavních změnách (paradoxně vedoucích k vyšší míře demokracie) ukázaly, že demokratičnost chybí především v turecké politické kultuře. Reformy prakticky nebyly konzultovány s opozicí a vláda se víc než na nezaujaté informování vrhnula na masivní propagační kampaň na jejich podporu. Tu ostatně mohli pocítit i čtenáři jednoho ze dvou anglicky psaných tureckých denníků, otevřeně provládního Today's Zaman.

Nesvoboda tisku jako turecká tradice

Političtí představitelé Turecka, bez ohledu na jejich vize a ideologické pozadí, měli vždy tendenci vnímat tisk nikoli prostor pro svobodnou diskuzi a polemiku, kde je místo i pro opoziční, kritické, či dokonce výsměšné hlasy, ale jako nástroj propagandy, jenž by měl pozici vlády upevňovat. Kritika byla a je vnímána jako útok na zájmy státu a z této pozice je potlačována, byť naštěstí nejde o potlačování absolutní.

Však i úplně první turecké noviny Takvim-i Vekai z roku 1831 sloužily především k popularizování a protlačování oficiálních názorů sultána Mahmuda II. Když se později v průběhu období tanzimatu začaly objevovat první noviny skutečně nezávislé a kritické, vláda ihned uvedla v platnost regule pro jejich obsah.  V době vlády despotického a autoritářského sultána Abdülhamida II. byla dokonce přesně vymezena určitá slova, která se v novinářských textech nesměla objevovat.

Uvolnění cenzury po mladoturecké revoluci mělo jen jepičí život a i období vlády jedné strany, vedené Mustafou Kemalem Atatürkem, se vyznačovalo značným vládním dohledem nad veškerým tiskem. "Otec Turků" Mustafa Kemal nahlížel na žurnalistiku způsobem zmíněným o dva odstavce výše, což dokládá i jeho výrok "Tisk musí kolem republiky vystavět ocelové hradby."

Období studené války bylo zase význačné represemi vůči levicovým intelektuálům, za nimiž stál panický strach z komunismu. Po převratu v roce 1980 byli tito lidé hromadně zbavováni občanství, zatýkáni, mučeni a popravováni.

Současné období vlády AKP bývá občas přirovnáváno k tureckým 50. létům, kdy byla ukončena absolutní vláda Atatürkovy strany a prostřednictvím voleb se k moci dostala Demokratická strana (Demokrat Parti) Adnana Menderese. Ta, podobně jako nyní AKP, nastartovala ekonomiku, rozjela privatizaci, zmírnila dříve silně protináboženskou politiku a zemi liberalizovala, ale přitom zavedla silnou cenzuru a omezovala svobodu tisku.

Přes mnohé a nezpochybnitelné pokroky nejen na poli demokratického vývoje tedy Turecko stále čeká na chvíli, kdy jeho občané budou moci bez obav vyjadřovat i takové názory, které jsou nepříjemné, kontroverzní a kritické a kdy bude v tamní politické kultuře osočování a napadání nahrazeno férovou diskuzí. Pak teprve v Turecku zavládne duch opravdové demokracie.

P.S: Sérii článků anglické verze deníku Hürriyet na téma svobody tisku v Turecku, které byly zdrojem některých informací v tomto textu, naleznete zde.

^{* Američtí političtí komentátoři, zejména ti z konzervativních kruhů, zase v případě vlády AKP mluví o jakémsi "neo-osmanismu", tedy snaze získat si pomocí populistických kroků (jako je kritika Izraele) vliv v okolních arabských státech a vymezovat se vůči Západu.}

^{** Nevadilo to ani švýcarským demagogům, kteří Erdoganův výrok použili jako součást propagandy při místním minaretovém referendu a mnoha intelektuálně nepoctivým novinářům (včetně českých), kteří jej mimo kontext citují pokaždé, kdy je třeba strašit Tureckem nebo islámem.}