...aneb dosud nejnákladnější výtvor indických filmových studií se představuje v celé své plechové kráse. Ani příliš nevadí, že to v něm občas zavrže.
(c) Sun Pictures
Mainstreamoví indičtí filmaři to nemají snadné. Jejich země má své kulturní zvláštnosti a ty nemusí být každému mimo její hranice po chuti. Navíc je kulturně i jazykově velmi různorodá sama o sobě*. To se pak těžko točí nákladné a velkolepé filmy, jaké si žádá doba, když je potřeba co nejširší publikum, aby se investice do nich vyplatila. Proto Indové některé nákladnější projekty jednoduše točí ve více verzích. Ty se mohou lišit použitým jazykem, finálním střihem, ale někdy i obsazením hlavních rolí (lidé prostě raději půjdou na film, kde hraje nějaká jejich regionální hvězda). V 50. a 60. letech, kdy se několik indických filmů zatoulalo i do našich kin, bylo běžné, že se pro západní distribuci snímek výrazně zkrátil - většinou na úkor na úkor tanečních scén a podobných příznačných propriet, které jsou v Indii vnímány jako jedno z hlavních komerčních lákadel, ale u diváků na Západě vzbuzují spíš kombinaci údivu a výsměchu.
V posledních letech se některé velké snímky rovnou začaly natáčet s vědomím, že budou sestříhány do dvou rozdílných podob - indické a "světové". V minulém roce se to týkalo především očekávaných bollywoodských blockbusterů My Name Is Khan (162 minutový film byl pro distribuci v USA a EU zkrácen o celých 40 minut) a Kites (ty pro západní trh kompletně přestříhal hollywoodský filmař Brett Ratner, a to tak, že ubral na romantice a přidal na akčních scénách), přičemž zejména druhý jmenovaný se mohl pochlubit opravdu světovou úrovní tzv. produkčních hodnot (kamera, zvuk, triky, výprava atd.)
Výroba My Name Is Khan si přitom vyžádala "jen" něco málo přes 8 milionů USD (srovnatelné třeba s naším Tmavomodrým světem) a rozpočet Kites se vyšplhal na částku o 5 milionů USD vyšší. Recenzovaný snímek Enthiran**, nepocházející z Bollywoodu, nýbrž z tamilského Kollywoodu, ovšem spolknul celých 40 milionů USD, čímž hravě porazil i nedávný dvacetimiliónový akční film Blue a stal se nejdražším indickým filmem v historii. Dalo se tedy očekávat, že jeho autor, slavný tamilský režisér S. Shankar, bude chtít své dílo příspůsobit obecnému vkusu celosvětového publika, tak jako to udělali tvůrci daleko levnějších indických filmů. Toto očekávání se ovšem ukázalo jako naprosto mylné.
Robotika, romantika a šlamastyka
Shankarův Enthiran je ryze tamilský až na své kovové kosti a netýká se to jen (tříhodinové) stopáže, způsobu vyprávění, nebo charakteristických komediálně nadsazených akčních scén, ale i takových složek filmu, jako je režie nebo kamera (to jiný známý tamilský režisér, K. S. Ravikumar, svůj nedávný akční snímek natočil daleko moderněji a "světověji"). Náhodné zahraniční diváky tedy dozajista čeká kulturní šok - však třeba nejznámější český lidový recenzent František Fuka na svém blogu zařadil sestřih scén z tohoto filmu do sekce "WTF", tedy česky "Co to sakra...?".
Režisér Shankar patří k nejvýznačnějším současným představitelům specifického indického žánru "masala movie", k jehož nejtypičtějším znakům patří kombinování mnoha žánrů a povšechná exaltovanost; zde promítnutá především do záměrně přehrávaného herectví a do fyzikálních zákonů nedbajících akčních scén, jež ani anglický výraz "over-the-top" nedovede dostatečně vystihnout. Důležitým prvkem je také odkazování na jiné filmy, v tomto případě převážně hollywoodské. A ano, do filmu je zařazeno i několik, dějem téměř nemotivovaných, hudebních scén.
Snímek sleduje příběh talentovaného vědce Dr. Vaseegarana (veterán tamilského komernčího filmu Rajinikanth), jemuž se podaří sestrojit dokonalého humanoidního robota s jeho vlastní podobou (přirozeně taktéž Rajinikanth). Robotovi, kterému dá jméno Chitti, věnoval tolik úsilí, že kvůli tomu úplně zapomněl na svou pohlednou snoubenku Sanu (světové známá Aishwarya Rai Bachchan), toho času ještě studující vysokou školu. Dokonalý robot Chitti svými neuvěřitelnými schopnostmi zahanbí i Vaseegaranova někdejšího učitele Dr. Bohru (Danny Denzongpa), jehož vlastní robot má značné potíže s inteligencí, a především dokonale okouzlí Sanu, když ji sofistikovaným způsobem napovídá u školního testu, zbaví ji hlučných sousedů a ještě efektně zatočí s násilníky, kteří ji napadnou ve vlaku.
Technická dokonalost ovšem nestačí, Dr. Vaseegaran potřebuje, aby Chitti dokázal cítit i lidské emoce. Když toho (s pomocí malého Božího zásahu) konečně dosáhne, nastanou opravdové problémy. Polidštěný Chitti se totiž bláznivě zamiluje do Sany a zlodušský Dr. Bohra jeho citové rozjitřenosti zneužije k tomu, aby jej obrátil proti svému stvořiteli. Nakonec se Chitti vymkne jakékoli kontrole a vybuduje si mocnou armádu svých replik, s níž si nedokáží poradit ani indické ozbrojené síly...
Staré a nové časy indického filmu
Základ filmu je komediální a do něj jsou v nemalých dávkách přimíchány prvky romantiky a - s počátkem třetí hodiny - také akce. Kdo už nějaký tamilský akční film (nejlépe právě s Rajinikanthem v hlavní roli) viděl, dovede si představit, jak taková akce vypadá. Kdo ne, nechť si rovnou pustí trailer, protože něco takového se nedá slovy popsat. Ať přitom ale nezapomene, že vše je krajností nadsazené zcela záměrně a nejde o nějaký nepovedený pokus natočit cool akčňák hollywoodského střihu. Tvůrci bohatě využili v Indii do té doby nevídané množství počítačových triků, a i když ty mají občas daleko do dokonalosti, dočkáme se i vcelku impozantních scén, jako je třeba ta, kde se desítky malých robotů složí v obří kobru a poté v neméně obří humanoidní monstrum.
Shankar jako obvykle při vymýšlení akčních scén překypuje hravostí a svérázem (nebo je to spíš šílenost?), ale snímá je víceméně fádně, podle zažitých stylistických pravidel tamilského filmu. Na odkoukávání módních frajeřinek Michaela Baye, Tonnyho Scotta a jiných hollywoodských režisérů akčních trháků ho očividně neužije. Ve filmu třeba prakticky neuvidíte žádné velkolepé letecké záběry, jak bývá v drahých snímcích zvykem, a jediná scéna, kde se režisér trochu odváže ve vedení kamery, je kompletně digitální Chittiho akrobatické poskakování mezi hořícími paneláky.
Poznávacích znaků indického mainstreamu, hudebních scén, je ve filmu celkem šest a ne ve všech se tančí. Nejvíc zaujme úvodní kytarovka Kadhal Anukkal, elektronická Irumbile Oru Irudhaiyam a v Indii úplně nejpopulárnější Kilimanjaro, natočené na Macchu Picchu. Hudba od A. R. Rahmana (Oscar za soundtrack k Milionáři z chatrče) je tradičně kvalitní, taneční choreografie má ovšem daleko do geniality hudebních sekvencí ze Shankarova předchozího filmu Sivaji. Škoda.
Tak jako u jiných moderních indických filmů, které se zuby nehty drží konvencí masala žánru (Magadheera,3 Idiots), nalezneme u Enthirana i tradiční nemoci, jež by už bylo záhodno definitivně vymýtit. Jako první si můžeme povšimnout slabé kreativity výtvarníků - interiéry působí stroze, uměle a nenápaditě, Chittiho skelet vypadá, jako by utekl z filmu 'Já, robot' a když se ve snímku objeví propagační plakát na konferenci, kde má být zázračný robot představen široké veřejnosti, nejde si nevšimnout, že jde jednoduše o reklamní materiál ukradený softwarové společnosti ESET.
Druhý problém má jméno nedostatečná pečlivost. Postavám se občas v brýlích odráží členové štábu, nepříjemně často skřípe návaznost záběrů (a celkově střih), když se Chitti v průběhu velkolepé automobilové honičky nabourá, můžeme si snadnou všimnout, že jeho auto utrží podstatně větší poškození, než je vidět v následujících scénách a chvíle, kdy animatronické či počítačově vymodelované Chittiho tělo vystřídá člověk v obleku, jsou také jednoduše rozpoznatelné. Vytýkat filmu ještě nedbání na zákony fyziky (nesmyslné magnetické schopnosti Chittiho) a někdy i logiky (proč by měl mít robot sestrojený pro vojenské účely podobu humanoida a spoustu v oboru neupotřebitelných funkcí?) by už ovšem znamenalo neakceptování celého žánru, který absurdnost využívá jako zdroj zábavy.
Podíváme-li se na Enthirana v kontextu Shankarovy novější tvorby, můžeme konstatovat, že jde o vyváženější a celkově povedenější dílo, než byl Sivaji (2007), jemuž však zase chybí koncepční rafinovanost Anniyana (2005) - jednoho z možná vůbec nejpovedenější masala filmů poslední doby. Zajímavé je, že v Enthiranovi úplně chybí jakákoli sociální kritika, jež se v Shankarových starších filmech objevovala v nepokrytě didaktické formě a patřila k jejich nejcharakterističtějším znakům. Enthiran nepranýřuje lenost, netečnost, korupci, ani vykořisťování; místo toho v něm indický vědec sestrojí robota, který je i po dvaceti letech stále považován za toho dosud nepokročilejšího vůbec. Opustila snad Shankara kritičnost díky současnému prudkému vzestupu Indie a její hospodářské cestě až kamsi k světovým velmocem? Možná.
Pomineme-li speciální efekty, tak Enthiran vlastně z řady jiných kollywoodských masala filmů nijak významně nevykukuje, ale můžeme jej bez uzardění zařadit k těm povedenějším z nich. Zkušení diváci indických snímků si jej určitě užijí a u těch nezkušených záleží především na tom, jak se dokáží vypořádat se samotným žánrem. Z osobních zkušeností vím, že možné reakce bývají v zásadě trojí: 1.) naněkolikráte protočené panenky a následný odpor k čemukoliv indickému 2.) nepochopení a zmatenost 3.) euforické nadšení. Doufám a přeji vám, že se zařadíte do té třetí kategorie.
P.S: Co se týče dalších indických velkoprodukcí, čeká nás například akční sci-fi Ra.One inspirované indickou mytologií, telugský film o životě Ježíše (!) a velkolepá indicko-americká koprodukce o někdejší kontroverzní premiérce Indíře Gándhí...
* Pokud vás tato informace překvapuje a nevíte, jak se to má s různými indickými národními kinematografiemi, podívejte se zde
** Vláda v Tamilnádu znevýhodňuje filmy, které mají název v jiném jazyce, než je domácí tamilština. Proto tvůrci pro původní, tamilskou verzi zvolili název Enthiran (popř. Endhiran), zatímco hindská verze nese název Robot a telugská Robo.
