Dítka Izraele v krajích Alláhových

25. 02. 2011 11:36:10
Laické komentáře o stále se valící vlně arabských občanských revolt znovu jasně odhalily tendence mnohých lidí přemýšlet o islámu jako o náboženství, jehož inherentní součástí je zuřivý antisemitismus minimálně hitlerovských rozměrů. Z takových článků lze mezi řádky dokonce vyčíst, že jejich autoři tuto představu považují za jakousi součást všeobecného vzdělaní - za něco, o čem se všude dobře ví a nepochybuje; jen snaha být politicky korektní někoho může svádět od toho, aby o tom otevřeně mluvil.

Je lehké odhalit, co lidovou percepci islámského antisemitismu utváří. Táhlý arabsko-izraleský konflikt je jako nábožensko-civilizační střet prezentován docela často a vytrvale, každý má v paměti ostrá prohlášení arabských / muslimských vůdců i množství protižidovských atentátů, ví se cosi o spolupráci Arabů / muslimů s německými nacisty a globální džihádisté Bin Ládinova ražení sami své úhlavní nepřátele identifikují jako "židy a křižáky". Veřejné mínění ale ovlivňuje také propaganda. Šok z hrůznosti holokaustu se spojil s povědomím o dlouhých staletích evropského protižidovského sentimentu a z antisemitismu udělal jeden z nejohavnějších zločinů vůbec. Ač snahy o nenávistnou démonizaci Židů ze západní společnosti bohužel dodnes zcela nevymizely, v mainstreamovém diskurzu už jsou zcela nepřijatelné, existuje celá řada vlivných organizací, které je potírají a úspěchy Státu Izrael i židovské diaspory na Západě jasně ukazují, jak moc se rasističtí antisemité pletou, když židovské pokolení charakterizují jako podřadné a parazitní.

Antisemitismus dnes automaticky evokuje nacismus a obojí dohromady se stalo učebnicovým archytepem zla. Je-li potřeba někoho rychle a snadno zdiskreditovat, nálepky jako "nacista", "antisemita" nebo "popírač holokaustu" patří k těm nejefektivnějším. Ví to i (pro-)izraelská lobby a proto například izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman před časem radil ambasádám v evropských státech, aby na mediální kritiku výstavby židovských osad na palestinských územích odpověděli pomocí fotografie, na níž vedle Adolfa Hitlera pózuje nechvalně proslulý palestinský radikál Amín al-Husajní.

Má-li člověk v hlavě takový mediální obraz, pak už jen stačí otevřít Korán a nalistovat si v něm několik veršů, které židy všelijak plísní a leckdo nemá problém uvěřit, že celé dějiny židů pod muslimskou nadvládou byly vlastně dějinami útlaku, strastí a masakrů. Polemická protiislámská literatura promptně potvrdí, že idea muslimské tolerance, které prakticky po celý středověk přesahovala toleranci křesťanskou, je jen obyčejným mýtem.

Jenže vtip je v tom, že ve skutečnosti nejde o žádný mýtus, ale bezpečně převažující dlouholetý názor odborníků, který je naopak v několika posledních dekádách z ideologických důvodů mýty přepisován. Mark Cohen, odborník na dějiny Židů, v úvodu knihy Under Crescent and Cross vzpomíná, že vědecký konsenzus o relativní přívětivosti středověkého islámu k židům začal být narušován po Šestidenní válce v roce 1967 a to převážně autory bez akademického pozadí. Mýtus protižidovské nenávisti pevně zakořeně v myslích arabských muslimů pomáhal svalovat veškerou vinu za arabsko-izraelský konflikt na Araby a ospravedlňovat jakékoli kroky izralské vlády. Jak Cohen dále poznamenává, (pro-)arabští autoři záhy přispěchali s opačným mýtem - historické soužití muslimů a židů podle něj bylo vždy harmonické až do samotného vzniku sionismu a Izraele, čímž bylo přímo a jasně naznačeno, že jedině jejich konec může přinést do regionu mír. Z Cohenova pohledu oba tyto mýty závažným způsobem zkreslují minulost.

Židé jako Lid chráněný

Jeden z nejvýznamnějších současných expertů na islámské dějiny, Bernard Lewis (paradoxně s oblibou citovaný protiislámskými polemiky), identifikuje v tradičním islámském společenském uspořádání, které jinak vnímá jako velmi rovnostářské, tři základní nerovnosti - mezi mužem a ženou, svobodným člověkem a otrokem a právě muslimem a nemuslimem. Zároveň ovšem zdůrazňuje, že až do éry rozvoje západního osvícenství a humanismu nebyla nikde na světě netolerance brána jako hřích a tolerance jako přednost.

Plnoprávné občanství v islámském státě bylo založeno na příslušnosti k islámu. Jinověrci, v islámském systému souhrně označovaní jako "Lid chráněný" (Ahl al-Dhimma), se museli spokojit s druhořadým postavením "chráněnců", jenž museli platit speciální daň a vzdát se šíření svého náboženství, ale na oplátku jim v jejich nábožensko-právním životě byla přiznána poměrně značná autonomie. Tvrdost požadavků, které byly na 'dhimmi' kladeny samozřejmě variovala podle území a historického období a někdy byl život jinověrců pod islámskou nadvládou doopravdy krušný, ovšem celkově vzato můžeme ve srovnání s ostatními částmi světa stále mluvit o relativní toleranci. "Řečeno dnešními slovy, židé a křesťané v klasickém islámském státě byli tím, co bychom mohli nazvat druhořadými občany," uvádí Lewis, "ovšem druhořadé občanství, stanovené zákonem a Božím zjevením a uznávané veřejným míněním, bylo daleko lepší, než naprosto chybějící občanství, jež bylo osudem nekřesťanů a dokonce některých 'deviantních' křesťanů na Západě."

V jiné knize tento slavný orientalista poznamenává, že "v islámské historii neexistuje nic, co by se dalo srovnat se zrovnoprávněním, přijímaním a integrací jinověrců či nevěřících na Západě, zároveň v ní však není nic, co by se dalo přirovnat ke španělskému vypuzení židů a muslimů, inkvizici, autodafé [poprava nevěřících obvykle upálením], náboženským válkám, nemluvě o současnějších spáchaných a tiše uznávaných zločinech. V islámské historii docházelo k občasným pronásledováním, ta však byla vzácná a obvykle měla krátké trvání a souvisela s místními a specifickými okolnostmi. (...) Dokonce i polyteisté, odsouzení přísnou literou zákona k volbě mezi konverzí a otroctvím, byli ve skutečnosti tolerováni, jak se islámská správa rozšiřovala na většinu území Indie."

Taková tvrzení dokládají i zápisky evropských cestovatelů podivujících se nad náboženskou tolerací Osmanské říše (jíž z dnešního pohledu paradoxně považovali za projev slabosti islámu) či dokumenty zanechané přímo jejími židovskými obyvateli, podle nichž v ní byly "brány svobody otevřené pro každého stoupence judaismu".

Antisemitismus jako západní dovoz

V názoru na vývoj antisemitismu na muslimských územích nachází Lewis shodu nejen s Cohenem, ale i se soustou dalších znalců orientalistiky, jako je například německo-izraelský historik Shelomo Dov Goitein. Všichni tří tvrdí, že muslimové na židy tradičně nazírali úplně stejně jako na všechny ostatní nemuslimy a nepociťovali vůči ním žádnou specifickou nechuť. Toto nazíraní bylo navíc spíše jen opovržlivé a vysměvačné, zatímco ve státech křesťanské Evropy byli židé dramaticky démonizováni, obviňováni ze smrti Ježíše a podezíráni z nebezpečné podvratné činnosti. Mezi lidovými pověrami byly dokonce k nalezení absurdní zkazky o tom, že Židé vládnou černou magií, pijí krev křesťanských dětí, tráví studny a šíří mor, nebo že mateřské mléko Židovek obsahuje jed. Takový typ pověr a předsudků byl v muslimském světě neznámý.

V novějších dějinách ovšem začal islámský civilizačních okruh upadat a byl stále více penetrován prudce se rozvíjecím Západem, který jej "nakazil" svými myšlenkami. Bohužel včetně těch antisemitských. V materiálech izraelské organizace ITIC, jejíž hlavní činností je monitorování antisemitismu v muslimských zemích, se můžeme dočíst následující:

"Obecně vzato se v tradičním islámském světě nevyskytoval antisemitismus v evropském chápání. (...) Klasický křesťansko-evropský antisemitismus proniknul do Osmanské říše v druhé polovině 19. století (jako součást celkového vstupu Západu na Blízký východ), byl povzbuzován diplomaty, obchodníky, kněžími a rozšířil se zejména mezi arabskými křesťany. Nicméně se v arabském a muslimském světě hlouběji zakořenil s příchodem 20. století jakožto důsledek sionisticko-arabského konfliktu a zesílil v průběhu 30. let, když se moci v Německu chopili nacisté. Zpočátku arabský a muslimský antisemitismus obsahoval prvky antisemitismu evropského, který převzala arabská nacionalistická hnutí. V posledních třiceti letech se ovšem, kvůli vzestupu radikálního islámu, jeho charakter stal více islámským."

ITIC ostatně odhaluje, že značnou část antisemitské literatury šířené v muslimském světě tvoří překlady notoricky známých titulů západního původu - Protokolů sionských mudrců, Mein Kampfu, Fordova Mezinárodního Žida a dalších. V této souvislosti bych rád připomenul dobrý postřeh Fareeda Zakarii, který konstatuje, že ti nejzuřivější odpůrci současného západního světa k jeho odsouzení kupodivu většinou používají argumenty a myšlenky západního původu. Arabům a muslimům se přitom pro potřeby protikoloniálního boje zalíbily právě ty ideologie, v nichž byl antisemitismus evropského ražení obsažen v nemalé míře. Německým nacismus i sovětská verze marxismu byly ve svých začátcích i v Evropě považovány za perspektivní alternativní politické systémy a zejména arabské země v Mašriku jejich ideje, v touze vymanit se ze západního vlivu, adaptovaly.

Národně-socialistické straně Baas, jejíž dvě různé větve vládly desítky let v Iráku a Sýrii, se snadno povedlo rysy nacizmu i sovětského komunismu smísit v jedno. Bernard Lewis přitom rezolutně odmítá, že by ideologoie tohoto sekularistického hnutí měla jakoukoli spojitost s arabskou nebo islámskou tradicí, zatímco protiislámští horlivci soustavně věnují obrovské množství energie snahám dokázat pravý opak. Mezi Araby se také dobře uchytily západní antisemitské konspirační teorie, nebo přináší jednoduché a pohodlné vysvětlení pro velké úspěchy, jakých židé dosáhli, když dokázali nejenom získat značnou společenskou prestiž v diasporách, ale také se v Palestině ubránit arabské početní převaze a založit vyspělý, moderní stát. Pro muslimy to bylo o to víc překvapující a ponižující, oč větší přezíravost k židům po staletí chovali.

Židé a posvátné zdroje islámu

V dosavadním textu jsme si představili historickou praxi, ale jak vypadá věroučná teorie? Korán o židech nejčastěji mluví jako o "Dítkách Izraele" a někteří autoři tvrdí, že jak v Koránu tak v sunně bývá toto označení většinou spojováno s pozitivním poselstvím, zatímco prosté označení "židé" se nachází především v pasážích kritických. Je důležité mít na paměti, že se vždy mluví o židech jakožto vyznavačích judaismu a nikoli o Židech jakožto národu či etniku.

Korán zmiňuje židy i v pozitivním světle (např. 2:47; 2:62), ovšem na několika místech je skutečně obviňuje z překrucování Božího zjevení a falše, či je dokonce označuje za "největší nepřátele věřících". Porůznu kritizováni jsou také křesťané. To celé není v oblasti náboženstí žádný výjimečný jev, jak zdůrazňuje profesor Khaleel Mohammed, znalec religionistiky a islámského práva:

"To, že si Korán dobírá starší náboženství, není ničím příznačným pouze pro islám - každá víra dokazuje svou 'správnost' poukazováním na vnímané problémy starších zavedených náboženství. Judaismus mluví v Tóře o starších náboženstvích a národech ve strašlivých výrazech; jako jeden z příkladů můžeme uvést příběh Moabitů. Křesťanství dělá to samé, dokonce i Ježíš používá pro svůj vlastní lid přirovnání k prasatům a psům (Matouš 7:6, Petr 2:22)."

Mohammed rovněž zamítá představu, že by negativní koránské reference o jinověrcích měly důsledně praktikující muslimy nevyhnutelně nutit ke špatnému vztahu k nim. Nikde přece není napsáno, že případná kritika se týká úplně všech židů (či křesťanů) beze zbytku a ne jen jejich určitých skupin, jak to sám Korán explicitně zmiňuje kupříkladu ve verši 4:46 ("Někteří z těch, kdož vyznávají židovství, překrucují smysl slov Písma..."). Tak jako ostatně kdykoli při výkladu Koránu, je nutno při práci s takovými verši brát v potaz jejich místo v celku a okolnosti, při nichž byly podle muslimů zjeveny. Kritika židů se většinou týká rozepří, jaké s nimi Prorok isláme měl v Medíně. Podle Khaleela Mohammeda je dokonce možné, že koránský text zachycuje i teologické rozpory mezi jednotlivými židovskými kmeny z Arábie. Obvinění židů z dezinterpretace zjeveného Písma, jaká nalezneme v Koránu, se koneckonců objevují už v Hebrejské Bibli, viz např:

"Vím, že po mé smrti se zvrhnete a sejdete z cesty, kterou jsem vám přikázal. Budete-li v očích Hospodina, svého Boha, páchat špatnost a popouzet ho svými výtvory, potká vás nakonec neštěstí.“ (Deuteronomium 31:29)

"Jak můžete říkat: ‚My jsme moudří, my máme Zákon Hospodinův? Jen se podívejte, jak ho komolí lživé pero učenců!" (Jeremiáš 8:8)

Sám Prorok Muhammad pravděpodobně necítil vůči židům žádné rasové (koneckonců se setkával spíše s judaizovanými Araby, než s etnickými Židy) ani náboženské předsudky, o čemž může svědčit například takzvaná "Medínská ústava" - smlouva, jíž Muhammad po hidžře uzavřel s dosavadními obyvateli Medíny. Ustanovovala mimo jiné zcela rovné postavení vyznavačů všech náboženství obývajících oázu. Později se ovšem mezi muslimy a židy začaly objevovat různé náboženské i politické rozkoly (religionistka Karen Armstrongová s odvolávkami na několik dalších orientalistů nabízí tvrzení, že židé v Medíně nebyli v praktikování judaismu příliš ortodoxní a měli o něm vlastně jen kusé znalosti; proti Muhammadovi je tak nepoháněly náboženské polemiky, ale hlavně zhoršení jejich politického vlivu, které muslimská hidžra přinesla). Někteří židé Muhammada uráželi a vysmívali se mu, za čož je také koránský text kárá, a docházelo i k násilným střetům.

Za porušení smlouvy a výpady proti muslimům byly nakonec vyhnány židovské kmeny Banú Kajnuká a Banú an-Nádir; největší kontroverze ovšem dnes vyvolává osud kmene Banú Kurajza, jehož muži byli za podporu nepřátelských Kurajšovců vyvražděni a ženy s dětmi prodány do otroctví. Z anachronického pohledu dnešní morálky byl tento čin největším Muhammadovým morálním pokleskem, ale v Arábii 7. století se jednalo o běžný způsob zacházení s válečnými zrádci, proti kterému nikdo neprotestoval. Někteří autoři dokonce uvádí, že Kurajzové byli potrestání podle svého vlastního, židovského, práva. Připomeňme si, že podobných genocidních činů se doupuštely i ústřední postavy Hebrejské bible - krom krvavých bitev vedených Jozuem lze zmínit třeba rozhodnutí Mojžíše pobít poražené Midjánce včetně žen a dětí a naživu nechat jen panny, které vojákům posloužily jako kořist.

Podle Lewise měli raní muslimští autoři pramalý zájem o kritiku judaismu nebo židů a Muhammadovy třenice s nimi brali jako poměrně marginální etapu v historii první muslimské společnosti. Až ve světle událostí 19. a 20. století - s importem západního antisemitismu, vypuknutím arabsko-izraelského konfliktu a prudkému nárůstu islámského radikalizmu - muslimové svůj pohled na reference k židům v Koránu a islámské tradici zrevidovali. V tradici nábožensky orientovaného antisemitismu tak bohužel vystřídali křesťany, kteří pro své nenávistné postoje hledali ospravedlnění v údajném židovském zločinu bohovraždy a upozorňovali na biblické verše typu "Ti [židé] zabili Pána Ježíše stejně jako proroky, nás vyhnali, Bohu se nelíbí a staví se proti všem lidem, když nám brání mluvit k pohanům o spáse. Tím stále jen dovršují míru svých hříchů, ale Boží konečný hněv už na ně dopadá" (1 Tesalonickým 2:15-16).

Hudba budoucnosti

Snažil jsem se v tomto textu ukázat, že ač je antisemitismus v současnosti zajisté rozšířeným nešvarem muslimské společnosti, rozhodně není její historickou součástí a není také nevytržitelně zakořeněný v samotném islámském náboženství. Lze tedy doufat, že se z něj muslimové dokáží v dohledné době vyléčit. Přispět by k tomu mohl nějaký posun v arabsko-izraelském sporu (patrně kvůli němu má negativní názor na židy i 97% libanonských křesťanů) a především vývoj arabských / muslimských společností k větší vzdělanosti, otevřenosti a svobodě, v níž zaniknou hlasy propagandistů, demagogů a štváčů. Zejména v tom druhém ohledu máme s přihlédnutím k současnému dění na Blízkém východě důvod k troše optimizmu.

Autor: Miroslav Libicher | pátek 25.2.2011 11:36 | karma článku: 19.38 | přečteno: 2253x

Další články blogera

Miroslav Libicher

Visa a MasterCard chrání naši počestnost - hanbaté filmy z Japonska už si nekoupíme

Hlavním světovým regulátorem trhu s pornografií nejsou zákonodárci, ale provozovatelé platebních služeb.

14.8.2022 v 15:59 | Karma článku: 11.27 | Přečteno: 481 | Diskuse

Miroslav Libicher

Yua Mikami – idol z filmů pro dospělé

...aneb o nejvýznamnější světové pornoherečce, kterou jste (nejspíš) dosud neznali a znát byste ji měli.

14.2.2022 v 13:48 | Karma článku: 13.35 | Přečteno: 1297 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jan Pavelec

ČR má se svým upoceným pojetím liberalismu 200 let zpoždění.

Podle Listiny základních práv a svobod se Česká republika nesmí vázat na jakoukoliv výlučnou ideologii či náboženské vyznání, a podle Ústavy má být státem sociálním, nikoliv (neo)liberálním.

28.3.2024 v 15:50 | Karma článku: 9.85 | Přečteno: 114 | Diskuse

Jan Bartoň

Přichází nový věk – volíme mezi tragédií a realismem

Pan Václav Vlk starší uveřejnil skvělý komentář k současné mezinárodní situaci pod titulkem Přichází nový věk tragédie. Abychom předešli tragédii, musíme zvolit realismus.

28.3.2024 v 10:00 | Karma článku: 27.15 | Přečteno: 535 | Diskuse

Petr Duchoslav

Ruský břeh Roberta Fica

Jsem proslovenský, dělám vlasteneckou a suverénní politiku, vše jen pro národ. Tak by se stručně dala charakterizovat politika staronového premiéra Roberta Fica. Zní to sice líbivě, ale realita je bohužel jiná.

27.3.2024 v 9:24 | Karma článku: 25.25 | Přečteno: 519 | Diskuse

Petr Štrompf

Utažený kremelský šroub. Stržený závit pak způsobí pohromu

Islamisté vraždící v Moskvě. Mrtví na obou stranách ukrajinské fronty. Represe režimu, žijícího ve strachu o sebe samého. Šrouby stále utahuje a bude je utahovat ještě víc.

26.3.2024 v 17:34 | Karma článku: 18.92 | Přečteno: 469 | Diskuse

Michal Sabó

Rudá záře nad Moskvou aneb mají teroristi právo na soucit?

Útok v Rusku, při němž útočníci v koncertním sále na okraji Moskvy v pátek zabili nejméně 133 lidí a mnoho dalších zranili, nám nastavil zrcadlo. Máme Rusko litovat?

26.3.2024 v 7:13 | Karma článku: 36.52 | Přečteno: 2310 | Diskuse

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...