Alláh v kraji Matky Indie II. - Čas dobyvatelů a vládců

Při diskuzích o současné muslimské menšině v Indii se tamní politici často odvolávají na jejich vlastní vidění historie pronikání islámu na subkontinet. Rozmach hinduistických hnutí náboženského nacionalismu (Hindutvy) v 80. letech minulého století, posílený nespokojeností se sekulární vládou, přinesl do Indie i vyhraněnější pohled na její vlastní dějiny, v němž jsou muslimové (a s nimi i křesťanští kolonisté) nazíráni jako zkázonosná síla, jenž zasadila těžkou ránu tradiční indické kultuře a zanesla do země jen samé sváry a konflikty. Toto nazírání přitom před časem rozšířila i západní protiislámská blogosféra, přičemž i přímo zde, na blozích iDnesu, se objevilo pár příspěvků představujících příchod muslimů do Indie ve vypjatě apokalyptických tónech. Stručná rekapitulace dějin, vycházející z mainstreamového a obecně přijímaného pohledu, proto rozhodně neuškodí.

Mahmúd z Ghazny - jeden z prvních muslimských dobyvatelů Indie

Obchodem i mečem

Ačkoli se v jistých blogových článcích a internetových fórech můžeme často dočíst o jakémsi "totálním džihádu vůči Indii" (a astronomicky vysokých počtech jeho údajných obětí), žádná celomuslimská bojová kampaň proti této kolébce jedné z nejstarších a nejvýznamnějších lidských civilizací nikdy neexistovala a islám do Indie přicválal s různými etniky z rozličných zemí. I způsob, jakým byl představen místním, se odlišoval. V jižních částech Indie se domorodci s novým náboženstvím seznámili docela přirozenou a poklidnou cestou - skrze kontakty s nově islamizovanými arabskými obchodníky. Proto také islám lépe prorůstal do indické kultury na jihu, než na severu, kde dorazil spolu s nájezdníky z Persie a Centrální Asie. První indická mešita byla údajně vybudována na území dnešní Kéraly ještě za Prorokova života.

Prvním významným vpádem muslimských vojsk na indický subkontinent byla kampaň vedená mladičkým arabským generálem Muhammadem bin Kásimem, který v 8. století připojil k tehdejšímu Umajjovskému chalifátu nejzápadnější indickou provincii Sindh (v dnešním Pákistánu). Z pohledu Umajjovců, kteří si již předtím podmanili sassánovskou Persii, šlo vlastně o plynulé pokračování expanze na východ, zdůvodněné odplatou za útoky indických pirátů na arabské obchodní lodě. Umajjovské armády však byly záhy poraženy bojovným indickým národem Rádžpútů a nadále již hlouběji do Indie nepronikaly.

V 11. století byla většina území dnešního Pákistánu v důsledku tažení Mahmúda z Ghazny připojena ke Ghaznovské říši, ovládané někdejšími turkickými otroky přivezenými do Persie. Nepřátelství Ghaznovců původně směřovalo proti malému státu ismá'ílíjských muslimů v Paňdžábu, ale bohatství Indie je zlákalo k rozsáhlejšímu rabovaní, díky němuž mohli obohatit centrum vlastní říše. Za tímto účelem ostatně do Indie přicházeli turkičtí nájezdníci již dlouho předtím, než přijali islám. Ghaznovskou říši si na konci 12. století podmanil vojevůdce Muhammad z Ghóru a přes její bývalé državy pronikl ještě hlouběji do indického vnitrozemí.

Dillíjský sultanát a Mughalská říše

Od 13. do 16. století se většina oblastí severní Indie dostala pod nadvládu muslimských dynastií (různého původu) vládnoucích z Dillí, čímž nastalo období takzvaného Dillíjského sultanátu. Ač hinduisté (spolu s buddhisty a džinisty) podle striktního výkladu islámského práva nespadají do kategorie "Lidu Knihy", jemuž je dovoleno v muslimském státě dál vyznávat své náboženství, v praxi s nimi bylo (za nesouhlasu řady álimů) jako s Lidem Knihy nakládáno. Stály za tím vesměs pragmatické důvody: Muslimové do Indie nevpadali z náboženských pohnutek a mnozí z dobyvatelů utvářeli s hinduistickými vládci oboustraně výhodná spojenectví. Hinduistů bylo také příliš mnoho na to, aby bylo vůbec reálně možné je ke konverzi k islámu donutit nebo zotročit.
Proslulý čagatajský (turko-mongolský) dobyvatel Tímúr, v Evropě známý jako Tamerlán, si jako záminku pro invazi do Dillíjského sultanátu zvolil právě údajně příliš tolerantní přístup tehdy vládnoucích Tughlakovců k hinduistům. Stejně jako při všech svých výbojích (často do muslimských zemí, včetně mamlúkovského Egypta či Osmanské říše) po sobě v Indii Tímúr zanechal obrovské množství pobitých lidí, vyloupených a zničených staveb a po nashromáždění dostatečné kořisti se - bez rozšíření své administrativy na nově dobyté území nebo pokusů změnit tamní politiku vůči náboženským menšinám - stáhnul zpět do svého sídla v uzbeckém Samarkandu.
Od samotného Tímúra odvozoval svůj původ panovník známý pod přezdívkou Bábur, etnický Mongol (persky "Mughal", resp. "Moghul") jehož myšlení však bylo silně poznamenáno turkickou a zejména perskou kulturou. Bábur byl počátkem 16. století pozván do Dillíjského sultanátu, aby jej zbavil jeho posledního vládce, krutého sultána Ibráhíma Lodího, což se mu nakonec, navzdory obrovské početní přesile sultánovy armády, podařilo a mohl tak v severní Indii založit říši Velkých Mughalů.

Bábur a jeho prvních pět následníků - Humájún, Akbar, Džahangír, Šáhdžahán a Aurangzéb - byli nejen schopnými panovníky a vojedvůdci, ale také velkými obdivovateli a podporovateli umění, kteří významně příspěli ke sblížení indické kultury s perskou a částečně i turkickou - nejproslulejším a nejobdivovanějším příkladem této syntézy je mauzeleum Tádžmahál postavené na příkaz Šáhdžahána. K jiným významným památkám, jenž se mohou chlubit unikátní mughalskou architekturou, patří také pevnosti v Dillí, Ágře či Láhauru, městečko Fátehpur Sikrí, Humajúnova hrobka a mnoho dalších. Svým způsobem jde o jistou kompenzaci za řadu prastarých hinduistických staveb, které v severní Indii muslimové zničili - ať už z pragmatických nebo náboženských důvodů.
Největší z Mughalských panovníků, Akbar Veliký, proslul mimo jiné svou relativně tolerantní náboženskou politikou, v jejímž rámci například zrušil povinnost všech nemuslimů platit speciální daň (džizju), ženil se hinduistickými princeznami (číž bez boje rozšiřoval mughalské území) a hinduisty na svém dvoře obsazoval i do vysokých politických funkcí. Podporoval také překlady hinduistických textů do jazyků používaných muslimy a svolával diskuze mezi muslimskými, hinduistickými a křesťanskými učenci. Sám dokonce založil synkretické náboženství zvané Dín-i-Iláhí, které ale formálně vyznávali pouze jeho služební. 
Vláda posledního Mughala, který si podle historiků ještě zaslouží přízvisko "velký", Aurangzéba, byla o poznání méně liberální, než v případě jeho předchůdců. Krom toho, že znovu zavedl praktiku vybírání džizje od nemuslimů, dokonce v říši zakázal hudební produkci a tanec (obojí hojně využívané v hinduistických rituálech) a nařídil zbořit řadu hinduistických chrámů.
Po Aurangzébově smrti se na mughalském trůně střídali výjimečně slabí panovníci a říše začala upadat a ztrácet území, na čemž se pravděpodobně podepsala i megalomanie dřívějších vládců, jež zemi vyčerpala. V 18. století do země vrthli perský dobyvatel Nádir Šáh a zakladatel Durránské říše (předchůdce dnešního Afghánistánu) Ahmad Šáh Durrání, velká část říše také podlehla vojenské síle vzbouřených hinduistických Maráthů a následně vzniklé malé a slabé indické státy začaly jeden po druhém podléhat síle britské Východoindické společnosti. Tím éra muslimské vlády v Indii nadobro skončila.

Světla a stíny minulosti
O případných pozitivech a negativech, která Indii přinesla staletí přítomnost islámu a vlády muslimských panovníků se dnes vedou emotivní, názorově vypjaté a zpolitizované debaty. Severní část Indie byla - mírumilovnými i násilnými cestami - ovlivňována jinými kulturami po celá tisíciletí, což také vedlo k nynějším zřetelným odlišnostech v kulturách jihu i severu, jež jsou od sebe odděleny i jazykově (na severu se mluví indoevropskými jazyky, zatímco na jihu drávidskými). Tyto dávné stopy cizích vlivů se však dávno vpily do indické kultury, zatímco muslimové (a křesťané) i se svými památkami tvoří jednoznačně rozlišitelnou složku společnosti, což je právě to, co dráždí hinduistické nacionalisty.
Vášnivé spory panují už jen kolem otázky, jakým způsobem bylo vlastně tolik Indů k islámu přivedeno. Učarovalo jim snad nové náboženství a přijali jej dobrovolně? Byli k němu přivedeni násilím či pragmatickou snahu vylepšit své společenské postavení a uniknout vyššímu zdanění? Přebíhali k této vesměs rovnostářské víře v touze osvobodit se z kastovní diskriminace? Nebo jsou indičtí muslimové přímými potomky turkických a perských dobyvatelů? Všechny uvedené faktory budou jistě správné, ale stále uspokojivě nezodpovězenou otázkou zůstává, do jaké míry byl každý z nich zastoupený. Genetické výzkumy posledních let ovšem napovídají, že otisk, jež po sobě zanechali muslimští dobyvatelé neindického původu, byl daleko více kulturní, než biologický.

Holokaust Hindů?

V úvodu článku jsem mluvil o západních protiislámských polemicích, kteří svou argumentační základnu s radostí rozšířili o myšlenky a teorie indické krajní pravice. Ty nejkopírovanější články na toto téma ovšem nepochází od autorů indického původu. Existuje totiž i hrstka autorů evropských, která se s hnutím Hindutva dokonale identifikuje a pokud k němu vůbec má nějaké výhrady, tak jen ty, že je vůči muslimům málo tvrdé. Jejich nejznámějším zástupcem je díky své internetové aktivitě belgický indolog na volné noze Koenraad Elst a jen o něco méně pozornosti se dostává jeho ideovému souputníkovi, původem francouzskému novináři Françoisovi Gautierovi.

Elst s Gautierem se stali propagátory myšlenky "holokaustu Hindů" (Hindu Holocaust), jejímž hlavním pilířem je kniha 'Growth of Muslim population in medieval India' z pera historika Kishoriho Sarana Lala. V té autor odhaduje, že v důsledků invaze muslimů na indický subkontinent zemřelo během pětisetletého období 60 až 80 milionů Indů. Věrohodnost takových údajů je ovšem minimální. Hinduisté se téměř nevěnovali kronikaření a mnoho informací je proto čerpáno přímo z muslimských zdrojů, kde jsou informace utvářející prestiž - tedy zejména ty o bohatsví vládců a počtu padlých nepřátel v bitvách - záměrně nadsazované. Středověcí muslimští autoři měli fantazii dokonce dost rozvinutou i na to, aby do svých textů zakomponovávali i všelijaké nadpřirozené prvky.

V často reprodukovaném Elstově článku se navíc tvrdí, že strašlivá genocida Indů z rukou muslimů se udála v pohoří Hindúkúše. Hlavní oporou tohoto tvrzení je přitom pouze samotný název celého horského komplexu, jenž v íránských jazycích znamená něco jako "Zabíječ Indů". Slavný berberský cestovatel ze 14. století Íbn Battúta ve svých cestopisech tvrdí, že toto jméno odkazuje na množství indických otroků, kteří v horách zemřeli v důsledku drsných přírodních podmínek. Žádné přímé zdroje o nějakých masakrech v Hindúkúši ovšem neexistují, takže není od věci tvrdit, že Elst ve svých tezích poněkud vaří z vody. Podle altertnativního etymologického výkladu (najdeme jej třeba v autoritativní Encyclopaedia Brittanica) navíc slovo Hindúkúš vzniklo jednoduše zkomolením perského názvu pro "Indické hory".
Z iniciativy Françoise Gautiera a několika hinduistických nábožensko-nacionalistických uskupení vzešel dokonce nápad věnovat "holokaustu Hindů" muzeum, jež snad někdy bude stát v indické Púně. Zatím má jen amatérsky vypadající internetové stránky, na nichž seznam pachatelů "největšího holokaustu dějin" začíná Alexandrem Velikým, pokračuje celou řadu muslimských dobyvatelů a panovníků a končí britským generálem Reginaldem Dyerem, jenž nařídil v roce 1919 střelbu do davu neozbrojených Paňdžábců. Ve svém úvodu web truchlí nad škodami, jaké v Indii měli zanechat "islámští a křesťanští nájezdníci, kteří dokonce i dnes, a s posvěcením vlády, usilují o to, přivést ke konverzi i toho posledního hinduistu a modlí se za úplný zánik nejstaršího náboženství, jaké lidstvo zná."

Těžké hledání objektivity
Pro zájemce z řad laiků odkázaných pouze na popularizační naučnou literaturu je prakticky nemožné objektivně rozhodnout, do jaké míry byl příchod islámských kultur do Indie přínosný a do jaké devastující, neboť názory historiků se mnohdy značně rozcházejí a výchazí z podkladů, jejchž relevanci neoborník nedokáže zhodnotit. Proto je dobré dívat se na každý (!) takový text kriticky a nejlépe i se znalostí ideologického prostředí, z něhož autorovy názory vycházejí a samozřejmě také míry, do jaké jsou mezi ostatními odborníky přijímané. Je totiž rozdíl mezi doložitelným faktem, odborným konsensem a domněnkou několika jedinců. Polemiky stále častěji omílaná idea "holokaustu Hindů" bez diskuzí spadá do poslední kategorie a k tomu stojí na značně chatrných základech. I přesto je ale spolky hinduistických nacionalistů zaníceně propagovaná.
Nepřátelství radikální části společnosti je ovšem jen jednou z mnoha výzev a potíží, jakým musí dnešní populace indických muslimů čelit. Právě toto téma bude rozvedeno v dalším článku.