Alláh v kraji Matky Indie III. - Výzvy současnosti

Pojednání o současné situaci cca 13% muslimské menšiny v Indii mohu začít stejný tvrzením, jaké jsem již uvedl v prvním článku série - indičtí muslimové mají v praktikování svého náboženství pravděpodobně více volnosti, než jejich souvěrci v jakékoli jiné nemuslimské zemi. Stát jim nijak nebrání ve stavění mešit, vzdělávání se v madrasách, ani v nošení integrálních závojů. Součastí indické legislativy je i šarí'a, uplatňovaná zejména v oblasti rodiného práva.

Život muslimů v Indii je poznamenaný řadou problémů, často souvisejícími s jejich vztahy s hinduistickou majoritou (snímek z filmu Firaaq)Percept Picture

Vláda obecně dbá na dodržování zásad sekularizmu a svobody vyznání (vedle antikolonialismu a socialismu šlo o základní hodnoty prosazované Indickým národním kongresem), ale nijak netlačí na laicizaci veřejného prostoru, jenž je naopak plný symbolů různých náboženství - ať už jde o charakteristické oděvy, plakáty, sochy atd. Pokud by byli indičtí muslimové tolik urážliví, jako se podle některých médií zdají být jejich evropští souvěrci, pravděpodobně by ani nemohli vyjít na ulici, neboť (z pohledu abrahámovských monoteismů) modlářská zobrazení hinduistických bohů, natož psy a cokoli připomínající vepře, před nimi nikdo neschovává. Stejně tak není v řadách hinduistické majority běžnou zábavou požadovat po muslimkách ve školách sejmutí šátku, nebo na nad halál kuřetem v obchodě lamentovat o šířící se zhoubě islamizace. V oblasti náboženství panuje silný pluralismus a některé skupiny muslimů (súfijové) mají k určitým skupinám hinduistů (bhaktisté) v otázkách víry vlastně docela blízko.

Neúprosná řeč statistik

Přesto není život indických muslimů bezproblémový a jejich vzájemné soužití s několika dalšími náboženskými skupinami poznamenávají bolavé šrámy. Dle socio-ekonomických měřítek muslimové znatelně zaostávají za indickým průměrem, což se projevuje v jejich relativní chudobě, nížší míře gramotnosti (v roce 2001 bylo gramotných 59,1% muslimů vůči národnímu průměru 65.1%; muslimové z mladších ročníků nicméně tento rozdíl již dohánějí), či disproporčnímu zastoupení ve státním sektoru. Ač tvoří stoupenci Alláha oficiálně 13% indické populace, v oblasti dopravy jich najdeme jen 6,5%, mezi policisty 6% a ve zdravotnictví dokonce pouhá 4%. Ve státním železničním gigantu Indian Railways tvoří muslimové 4,5% zaměstanců, z čehož naprostá většina pracuje na velmi nízkých a špatně placených postech.

Indická vláda provozuje kontroverzní politiku vyhrazených míst pro sociálně znevýhodněné kasty ve státní správě a ve vzdělávacích zařízeních (jde vlastně o formu pozitivní diskriminace, jejimž cílem má být vyrovnání sociálních rozdílů mezi vyššími a nižšími kastami) - pro muslimy (jakož i křesťany) ale žádné takové kvóty nejsou. Jedním z nejzávažnější problémů, jemuž muslimové i celá indická společnost čelí, jsou výbuchy komunálního násilí a celková nepřátelskost nábožensko-nacionalistických hinduistických sdružení vůči menšinám. Oficiální statistiky z roku 2003 prozrazují, že od doby vzniku samostatné Indie tvoří 85% oběti komunálního násilí právě muslimové (započítány jsou ztráty na životech i majetku). Ministerstvo zahraničí USA uvádí Indii na seznamu zemí, jejichž vlády nejsou úspěšné v ochraně zkladních práv svých menšin. Nadto se bohužel ukazuje, že některé radikální síly jsou dokonce dobře usazené v tamním establishmentu. 
Velmi obsáhlou zprávu o socio-ekonomickém stavu indických muslimů, složenou zejména z různých statistik, vydala v roce 2006 takzvaná Sacharova komise, jež byla právě za tímto účelem sestavena indickou vládou. Zájemci o hlubší a podorbnější vhled do současné situace muslimů v "největší demokracii světa", si dokument mohou prohlédnout zde.

Kde (a kdy) se stala chyba?

Pokud se teď přeneseme mimo svět statistik a budeme se ptát, co indické muslimy do aktuálního stavu přivedlo a kde jsou viníci, musíme se předem smířit s tím, že neexistuje jednoznačná a jednoduchá odpověď. Muslimové si totiž neplavou na vlastním ostrůvku a společenské prostředí v Indii je ovlivňované celou řadou navzájem propojených fenoménů, z nichž každý se prostřednictvím tlustých knih snaží uspokojivě popsat a analyzovat i ti největší odborníci v oboru indologie. V tomto článku si ale můžeme ty nejdůležitější faktory ve stručnosti představit.

Vystopovat první známky úpadku indických muslimů není nikterak těžký úkol. Datují se do počátku 18. století, kdy po smrti císaře Aurangzéba začala povážlivě slábnout muslimská říše Velkých Mughalů, Indie se rozpadala na malé a nestabilní státy, které si jeden po druhém - díky politické vychytralosti i kvalitativní vojenské převaze - podmaňovala britská Východoindická společnost a někdejší vládce buď sesazovala z trůnu, nebo jim přenechávala pouze loutkovou funkci. Muslimové cítili značnou frustraci z toho, jak se jejich role na subkontinentu náhle proměnila - z někdejších dobyvatelů a vládců se stali poddaní nemuslimů - a britské nadvládě se vzpouzeli viditelněji, než hinduisté. 
Sami Britové vyšší odpor muslimů dobře vnímali. V roce 1857 vypukla v Indii velká vzpoura, která ve svých důsledcích vedla ke konci nadvlády Východoindické společnosti, po níž žezlo přejalo samo Britské impérium. Na vzpouře se aktivně podíleli Indové všech vyznání, ale z tehdejšího pohledu Britů se jednalo především o akci vyvolanou muslimy - k tomuto závěru je vedlo mimo jiné vyhlášení ozbrojeného džihádu z úst několika mullů a skutečnost, že do čela povstání byl postaven poslední mughalský panovník Bahádur Šáh II.
Britové na vzpouru po jejím potlačení odpověděli krutými tresty (rozstřelování děly) a represemi, které vedly ke značnému poklesu společenského statutu mnoha muslimů a ještě více v nich posílily odpor k přijetí britských principů a myšlenek, stejně jako k adaptování se na jejich vzdělávací systém. Hinduisté byli k obojímu ochotnější. Jak píše indoložka Dagmar Marková: "Prvních asi deset let po povstávní zavládla v těch částech Indie, které byly hlavním dějištěm povstání a represálií, hluboká deprese. Nevytvářelo se nic nového. Zejména tradiční islámští učenci se stahovali do sebe ještě víc než dosud a nabádali k tomu i své souvěrce. Nepřipouštěli si vnitřní slabost své komunity a viděli pouze její ohrožení zevně."

Další důležitou historickou událostí, jež ovlivnila současnou pozici indických muslimů, se stalo rozdělení Indie a vznik Pákistánu. K vzniku samostatného muslimského státu nedošlo z náboženských pohnutek (jeho zakladatel Muhammad Jinnah byl vzdělán v Británii, jedl vepřové, pil alkohol a ostře kritizoval tehdejší panislámské hnutí) a mnoho významných muslimských intelektuálů bylo proti, ale to nemohlo zabránit tomu, aby od té doby nezačala být loajalita muslimských občanů k Indii zpochybňována. Zvláště když byl vznik obou států provázen masivními násilnostmi a vztah mezi nimi se okamžitě vyostřil do ozbrojených konfliktů - zejména kvůli otázce Kašmíru, strategicky významného muslimského knížecího státu, který žádal nezávislost, ale tváří v tvář ohrožení paštúnskými militanty z Pákistánu se nakonec vydal pod indickou "ochranu". (Výborný článek o táhnoucích se problémech Pákistánu naleznete zde, na problematiku Kašmíru ještě přijde řeč.)
Území současné Indické republiky krátce po rozdělení opustilo sedm až osm milionů muslimů, jejichž místa byla nahrazena obdobným počtem sikhských a hinduistických migrantů z Pákistánu. Muslimové, kteří v Indii zůstali, patřili převážně k slabým sociálním vrstvám, které si náročnou cestu a následný život od nuly v nové zemi nemohli dovolit. Indická muslimská menšina se tak v paradoxním důsledku Jinnahova pokusu uchránit ji před případnou tyranií hinduistické většiny, stala ještě daleko menší, křehčí a významně klesla i její politická síla.
Strašidlo komunalismu

Již bylo uvedeno, že mezi nejvážnější problémy indické společnosti náleží nárůst vypajtého komunalismu, jež Samuel Huntington uvádí jako jeden z důkazů pro svou hypotézu střetu civilizací. Komunalismem se v prostředí Jižní Asie nemyslí žádné sdružování lidí, ale naopak jejich rozdělování na základě nábožensko-národnostního klíče, jež často nabývá rozměrů hysterických výlevů o existenčním ohrožení vlástní komunity, a vyzývání k "rázným krokům" vůči těm, od nichž má toto ohrožení přicházet. Zárodky indického kumunalismu sahají do 19. století, ale do děsivé síly narostly až v 80. letech století dvacátého, ruku v ruce s rychlým posílením hnutí Hindutva - momentálně nejsilnější protimuslimské síly, jaká v Indii existuje.
Za vyostřením komunalismu hledají odborníci různé příčiny. Sociologické vysvětlení poukazuje na rapidní proces indické modernizace, idustrializace a urbanizace, který ničí tradiční struktury, znejisťuje vyhlídky indických občanů a zvyšuje mezi nimi vzájemnou soutěživost. Zastánci pragmatického, materialistického zdůvodnění poukazují na problematičnost fungování demokracie v ekonomicky a společensky zaostalé zemi, kde politici v honbě za ziskem a mocí chladně manipulují s náboženským a národnostním cítěním nedostatečně vzdělaných mas, které snadnou podlehnou vábení údajně nezbytného boje za udržení identity a tradic. Třetí skupina (kam patří i onen Huntington) vyzdvihuje roli kulturně-náboženské determinace, v rámci čehož označuje hinduismus a islám za vzájemně si odporující myšlenkové a hodnotové systémy. Kořeny sporů jsou tak podle tohoto názorového tábora neodstranitelné a existující dlouho předtím, než k násilným konfliktům fakticky došlo. Kulturologické vysvětlení je ovšem nejsnáze napadnutelné, vzhledem k národnostní, kulturní, jazykové, kastovní i teologické diverzitě, jaká panuje mezi samými hinduisty. Odbornice na indický komunalismus, izraelská indoložka Ornit Shani, uvádí, že mezi některými skupinami hinduistů najdeme více vzájemných rozdílů, než je možné objevit při srovnání některých komunit hinduistů a muslimů a sama klade důraz na význam napětí mezi jednotlivými hinduistickými kastami a vládní politiku (kvóty pro nízké kasty), která toto napětí podporuje.

Proti náramně zjednodušenému vidění problému v očích protiislámské blogosféry, která o Indii uvažuje jako o jedné z mnoha front domnělého celomuslimského džihádu směřujícímu k ovládnutí světa, lze postavit oprávněné tvrzení Luboše Kropáčka, podle nějž "vybičované komunalistické napětí vychází dnes, jak se zdá, primárně z probuzeného šovinismu hinduistických a sikhských extremistů, povzbuzovaného zprávami o růstu fundamentalismu v muslimských zemích, spíše než z reakce na vystupování indických muslimů samých." Ač tuto tezi nemusí každý plně přijmout, je zjevné, že náboženský nacionalismus příslušníků dharmických náboženství hraje v současné Indii zásadní politickou roli a je potřeba se o něm zmínit o něco podrobněji. Na to ovšem přijde čas až v dalším článku.

Pro zvídavější čtenáře dodávám i hlavní knižní zdroje, z nichž jsem (mimo celé řady zpravodajských a jiných článků) vycházel:

^{Fuller, G: A World Without Islam}

^{Ernst, C: Following Muhammad - Rethinking Islam in Contemporary World}

^{Shani, O: Communalism, Caste and Hindu Nationalism: The Violence in Gujarat}

^{Kropáček, L: Islámský fundamentalizmus}

^{Kol. autorů: Variace na Korán - Islám v diaspoře}

^{Filipský, J: Indie}

Pro zvídavé čtenáře dodávám i hlavní knižní zdroje, z nich jsem vycházel:
Fuller, G: A World Without Islam
Ernst, C: Following Muhammad - Rethinking Islam in Contemporary World
Shani, Ornit: Communalism, Caste and Hindu Nationalism: The Violence in Gujarat
Kropáček, L: Islámský fundamentalizmus
Kol. autorů: Variace na Korán - Islám v diaspoře
Filipský, J: Indie