Předchozí díl této minisérie o muslimech v Indii jsem zakončil zmínkou o podezřívavosti, kterou vůči Indům muslimského vyznání chovají radikální hindští nacionalisté. V jejich očích jsou muslimové pátou kolonou prahnoucí po zničení současného sekulárního státu a jeho nahrazení teokratickým islámským režimem. Taková obvinění ovšem zdaleka zavánějí hysterií a alarmismem, pokud vezmeme v úvahu, jakými cestami se islámské myšlení v Indii ubírá a jak velkou (resp. malou) roli muslimové mají v současném politickém establishmentu.
Fundamentalista či modernista? V Indii se daří oběma směrům islámského myšlení (foto z filmu Khuda Kay Liye)Geo Films
Nové cesty
Indický islám je výrazně rozmělněný místními tradicemi a silnou orientací na súfismus (viz. první článek série), leč v posledních letech má tendenci se více přibližovat mezinárodní "normě", jejíž směr udávají arabské země. Stojí za tím postupující urbanizace, růst vzdělanosti, skutečnost, že mnoho muslimských Indů odjíždí pracovat do konzervativních zemí Perského Zálivu a rozvoj moderních médií jako je internet. Indie sama přitom byla na přelomu 19. a 20. století jedním z hlavních center islámského reformního myšlení, jehož stopa je stále patrná.
Po porážce Velkého indického povstání v roce 1857 (viz. třetí článek série) ustaly snahy rozpoutat protibritský džihád a muslimští učenci se začali více soustředit na otázku, jak se mají muslimové s britskou nadvládou vyrovnat nenásilnou cestou. Nabízené odpovědi se dělily do dvou hlavních skupin: První tábor se vydal cestou odpovídající hindskému revivalismu (viz. čtvrtý článek série) - odmítal veškeré britské vlivy a naopak žádal návrat k původnímu islámu Proroka a jeho druhů, očištěnému od prvků pokládaných za cizí a inovační. Druhá skupina učenců byla naopak přesvědčená, že britská vláda má na Indii (i) pozitivní vliv a praktikování islámu neomezuje, takže vyzývala ke spolupráci s ní a zároveň nahlížela na tradiční islámské prameny v novém, modernizačním a liberálním světle.
Konzervativní vítr fouká z Deobandu
K zástupcům konzervativního tábora patří tradičně ulemá sdružení kolem islámské univerzity v Deobandu (založené roku 1866). Deobandské hnutí je dnes svými postoji blízké "arabskému hlavnímu proudu" a v Indii má značný vliv. Jeho odnoží je mimo jiné sdružení Tablíghí Džamá'át (založeno roku 1934), významné svou misijní a "reislamizační" činností po celém světě. Jeho členové chápou islám jako komplexní životní styl a dbají na dodržování šarí'e; narozdíl od islamistických hnutí se ovšem orientují na islamizaci jedince, nikoli státního zřízení.
Radikálnějším, a tentokráte zejména politicky orientovaným, hnutím je Džamá'at-e Islámí. Jeho zakladatelem byl ostatně Abá'l A'lá Maudúdí, autor soudobé koncepce "islámského státu" (jakožto nejspíš i pojmu samotného), z jehož díla mnohé načerpali ti nejvýznamnější architekti islamismu jako byli Sajjid Qutb nebo Rúholláh Chomejní. Hnutí bylo v roce 1947 rozděleno spolu s Britskou Indií a jeho indická frakce, Džamá'at-e islámí Hind, se dnes orientuje především na sociální aktivismus a ač zůstává protizápadní a za svůj nejvyšší ideál považuje "islámský způsob života", oficiálně akceptuje demokracii i sekularismus. V dubnu tohoto roku členové hnutí založili politickou stranu Welfare Party of India, která má na pozici vicepředsedy křesťana. Pákistánská Džamá'at-e islámí je naproti tomu sama o sobě extremistickou politickou stranou, nicméně s věru nevalnou volební podporou.
Stoupenci modernismu a stoupenci chalífátu
Ústřední osobností druhého, modernizačního, tábora je dozajisté Sajjid Ahmed Chán. Ve výuce Alígarhské muslimské univerzity, kterou založil roku 1875, kombinoval moderní britskou výuku s islámskými vědami. Propagoval také novodobou, racionalistickou reintepretaci islámských pravidel, přičemž vycházel z úvahy, že Boží stvoření a Boží slovo nemohou být v rozporu, tudíž nelze akceptovat takové výklady islámu, které nerespektují obecné potřeby člověka, nebo jsou v konfliktu s jeho rozumovým poznáním. Alígarhské hnutí přispělo k rozvoji vzdělaných muslimských středních vrstev, nicméně jeho oblibu (zvláště v éře bouřících nacionalistických vášních) silně omezovala Chánova přílišná náklonost k Britům a skutečnost, že jeho aktivismu chyběl sociální přesah a přehlížel potřeby žen i obyčejných chudých muslimů.
Painslámsky smýšlející muslimští aktivisté se v časech 1. světové války zase spojili v Chalífátském hnutí (Khilafat Movement), které od Britů žádalo záruku, že po válce zůstane zachován institut osmanského chalífátu. V literatuře se uvádí, že prostí muslimové iniciativu podporovali z velké části kvůli chybnému výkladu jeho názvu - mysleli, že je odvozený ze slova "chiláf", tedy "proti" (Britům). Hnutí mělo podporu sekulárního Indického národního Kongresu, což dnes hindští nacionalisté rádi připomínají jakožto jeden z "důkazů" údajného kongresovského "pseudo-sekularismu" a tendence nadržovat muslimům. Celoindická muslimská liga, usilující o založení Pákistánu, jej naopak odsuzovala jako domnělý projev náboženského fanatismu.
Světově nejznámějším a nejvlivnějším představitelem indického reformního islámu je pravděpodobně oceňovaný persko-urdský básník a filosof Muhammad Ikbál, narozený v dnešním Pákistánu. Své hlavní myšlenky, silně oflivněné súfismem i západní filosofií, v roce 1930 shrnul do knihy Reconstruction of Religious Thought in Islam. Jednou z těch nejvýraznějších byl přitom důraz, jaký Ikbál kladl lidskou schopnost tvořit, čímž se podle jeho názoru člověk v určitém smyslu podobá Bohu.
K dalším významným indickým učencům patří například Abdulláh Jusúf Alí, autor nejpouživanějšího anglického překladu Koránu, jakožto i komentáře k němu. Ten je mimochodem vyšel i česky jako součást arabsko-české verze Koránu vydané nakladatelstvím A.M.S. Trading. Islámský modernista Vahíuddín Chán je zase znám svým oddaným mírový aktivismem a kritikou islamismu, který spíše než za autentický výklad původního islámu považuje za pomýlenou reakci na západní kolonializmus. Dalším muslimským pacifistou je Asghar Ali Engineer, zabývající se prevencí komunalistického násilí a mezináboženským dialogem. Značně kontroverzní postavou i mezi samotnými muslimy je naopak konzervativní (nebo fundamentalistický?) Zakír Naik, populární především díky své mediální aktivitě.
Politická mizérie
Poté, co většina muslimských politiků změnila své působiště na Pákistán, politická reprezentace indických muslimů začala povážlivě slábnout a dodnes je velmi roztříštěná. V Lók sabhá, dolní komoře indického parlamentu, jsou muslimové zastoupeni jen 6,4% z celkového počtu poslanců, přestože jejich podíl na celkové populaci země je více jak dvojnásobný. Ač měla Indie dosud tři muslimské prezidenty - Zakíra Husajna v letech 1967 až 1969, Fachruddína Alího Ahmeda v letech 1974 až 1977 a Abdula Kaláma v letech 2002 až 2007 - dlouho se mezi muslimy neobjevil žádný významný a charismatický vůdce, jako byli v dobách politického odboje proti Britskému impériu například "pohraniční Gándhí" Abdul Ghaffar Chán, Abúl Kalám Azad, nebo zakladatel Pákistánu Muhammad Džinnáh. Není tedy zrovna pravděpodobné, že by muslimové mohli využít politické prostředky k tomu, aby směřování Indie nějak výrazně zvrátili.
Šarí'a na pranýři
Hodně kontroverzí nicméně panuje kolem muslimského rodinného práva, které vlastně tvoří jen velmi málo kodifikovaná šar'ía. Různé náboženské komunity v Indii mají svou vlastní verzi rodinného práva již z časů Britského impéria a ani sekulární vláda Kongresu tento právní výdobytek nezrušila, neboť se domnívala, že indická společnost není na takový radikální krok dostatečně připravená. Zatímco hinduistické právo prošlo postupem času znatelným kodifikačním a reformačním procesem, náboženským právům minoritních komunit se nikdo příliš nevěnoval. Muslimské právo v Indii zůstavá prakticky nezměněné od 50. let a stále například povoluje polygamii, která byla pro příslušníky dharmických náboženství zrušená roku 1955. Polygamie nicméně není v Indii příliš rozšířeným jevem a stále se k ní uchylují i hinduisté, byť někteří předtím podstupují formální konverzi k islámu. Sčítání lidu z roku 1961 -poslední, které se fenoménem polygamie zabývalo - koneckonců ukázalo, že v podílu polygamních svazků byli muslimové předběhnuti buddhisty, džinisty i hinduisty.
V 80. letech rozvířil mnoho emocí případ Šáh Banó - staré muslimky, s níž se rozvedl manžel a ona po něm prostřednictvím sekulárního soudu žádala vyplacení výživného nad rámec stanovený šarí'ou. Rozhodnutí soudu vyvolalo poprask mezi (ultra)konzervativními muslimy, kteří událost interpretovali jako nepřípustné zasahování státu do náboženských záležitostí a vláda Radžíva Gándhího nakonec tlaku fundamentalistů ustoupila upravením sekulárního zákona o výživném tak, aby mu byla šarí'a nadřazená. Vládní rozhodnutí bylo silně ovlivěno skutečností, že se poprask kolem Šáh Banó strhnul v době vyhrocených sporů o Báburovu mešitu (viz. čtvrtý článek série), v nichž úřady naopak vyhověly aktivistům z řad hinduistů. Sekulární sjednocení rodinného práva platné pro Indy všech vyznání, o němž je řeč už několik desítek let, stále zůstává hudbou budoucnosti. O pozici šarí'e v indických zákonech se od roku 1973 stará sdružení All India Muslim Personal Law Board, jemuž dominují deobandští konzervativci.
Sympatický sekularismus a aktivistická horlivost
Stranou obav z reformy či zrušení muslimského rodinného práva jsou ovšem indičtí muslimové poměrně silně nakloněni sekularismu. Z velké části za to může strach z politické síly hindských nacionalistů, kteří by naopak rádi sekularní řád zrušili a ustanovili hinduismus jako hlavní náboženství, jehož potřebám by se ostatní komunity musely přízpůsobovat. Tato skutečnost ovlivňuje i způsob, jakým je samotní muslimové ko koncepci sekularismu přistupují. Chápou jej především jako negaci komunalismu - tedy systém, který věnuje příslušníkům všech náboženství stejnou pozornost i stejná práva. Dostatečně o tom vypovídá úryvek z manifestu sdružení Muslims for Secular Democracy: "Sekularismus odmítá nejen teokratický stát, ale také stát, který rozděluje a diskriminuje občany na základě jejich náboženství, rasy či etnicity, nebo dokonce štve jednu část společnosti proti druhé. Tvrzení, že 'Hindú Rášthra' by nebyla teokratickým státem, není nijak uklidňující, protože neteokratický, leč fašistický stát může být ještě horší."
Muslimské - do značné míry oprávněné - vnímání sebe samých jako marginalizované, vládou zanedbávané a částěčně opovrhované menšiny, zdá se, nahrává organizacím, které svým sociálním aktivismem (podpora vzdělávání, zdravotnictví i zaměstnanosti) vynahrazují chybějící péči státu a zároveň dávají muslimům důvod k hrdosti na svou identitu. Jmenovat lze zejména jihoindickou Lidovou frontu Indie (Popular Front of India) se základnou v Kérale. Přes mnoho sympatických ideálů i aktivit vzbuzuje toto mladé a prudce sílící hnutí podezřívavost u indických liberálů a sekularistů, neboť se ukazuje, že minimálně některým jeho členům nejsou cizí extremistické projevy. To je ostatně i problém šovinisticky laděných sdružení prosazujících zájmy hinduistů.
Džihád volbami ani dělohami nehrozí
Závěrem lze tedy říci, že za současné politické situace v Indii zůstávají muslimské hlasy spíše nevyslyšeny, než že by zásadním způsobem ovlivňovaly směr, jakým se země vyvíjí. Netřeba se bát ani "demografického džihádu", s nímž protimuslimští politici rádi straší, neb i přes nadprůměrnou natalitu mezi indickými muslimy roste jejich procentuální zastoupení ve společnosti jen málo - v roce 1951 to bylo 10,4% , v roce 2001 pak 13,4%. Jedinou tradiční protimuslimskou výtkou, kterou je ještě třeba rozebrat podrobněji, tak zůstává otázka terorismu. Té bude věnován následující (a již opravdu poslední) článek této série.
Zdroje:
Fuller, G: A World Without Islam
Kol. autorů: Variace na Korán - Islám v diaspoře
Kropáček, L: Islámský fundamentalismus
Kropáček, L: Moderní islám I.
Filipský, J: Indie
Jaffrelot, Ch: Religion, Caste and Politics in India
