Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Teroristé i oběti xenofobie - muslimové očima moderního Bollywoodu

15. 12. 2011 11:58:41
...aneb kterak muslimové oblékli arabské šátky, sestrojili islámské bomby a začali poslouchat hudbu pro uspávače hadů.
Oba tito muslimové jsou vlastně v jádru hodní, ale nejsou to Indové. Pán v černém turbanu je pákistánský příslušník Tálibánu, který zbožňuje indický tabák a byl by ochoten vyměnit Kašmír za bollywoodskou herečku Madhuri Dixit. (Kabul Express, 2006)Oba tito muslimové jsou vlastně v jádru hodní, ale nejsou to Indové. Pán v černém turbanu je pákistánský příslušník Tálibánu, který zbožňuje indický tabák a byl by ochoten vyměnit Kašmír za bollywoodskou herečku Madhuri Dixit. (Kabul Express, 2006)Yash Raj Films

(Třetí díl série o muslimech a hindském filmu. První část zde, druhá část zde.)


Již v předchozích článcích jsem upozorňoval na skutečnost, že vývoj hindské kinematografie, včetně jejího náhledu na muslimy, vždy byl a dosud je silně ovlivňován vývojem sociálně-politické situace v samotné Indii. V dobách britské nadvlády byli filmoví muslimové nelítostnými nájezdníky, neb bylo třeba akcentovat motiv odboje proti vpádu cizí moci; v éře budování nezávislého státu a nové národní identity se proměnili v mýtizované boháče s kořeny hluboko v minulosti indického subkontinentu a s příchodem hospodářské krize a vyhlášením výjimečného stavu se objevili bok po boku svých hinduistických spoluobčanů jakožto členové revoltující dělnické třídy.

Příchod 90. let přitom přinesl přelom dosud nejsignifikantnější. A není se čemu divit - započalo s ním totiž dosud neukončené období stále prudčeji probíhajících a často zcela zásadních změn.


Brány světa otevřeny

Počínaje rokem 1991 začala Indie procházet hlubokou a dalekosáhlou ekonomickou liberalizací, s níž se zároveň více otevřela světu a globálně sdíleným hodnotám. K tomu ostatně napomohl i rozkvět vzdělaných sdředních vrstev, jež se svým životním stylem vymykají dřívějším tradicím. Pád Sovětského svazu, k němuž indický establishment dříve choval určité sympatie, a zesílilení akutnosti problémů s muslimskými radikály v Afghánistánu a Pákistánu přispěl k vytvoření těsnějších vazeb mezi Indií a USA, stejně jako k nazvázání diplomatických styků a vojenské spolupráce s Izraelem.

Nadšení z liberalizace, ekonomického růstu a bližších kontaktů s americkou kulturou se v Bollywoodu odrazilo ve dvou hlavních vlnách. Na té první připluly přepjaté a rozesmáté muzikály kombinující oslavu konzervativních rodinných hodnot v hinduistickém pojetí s oslavou bohatství, luxusu a různých prvků západního života.[1] Na druhé straně se objevily exploatační akční snímky esteticky a obsahově odvozené od brakové tvorby Hollywoodu, pouze přesazené do indických reálií[2].


Bouřlivým politickým proměnám lze připsat na vrub též nepřehlédnutelné projevy přebujelého vlastenectví, v kinematografii projektovaného do snah vylíčit Indii jako jakousi klíčovou součást demokratického světa, na jejichž bedrech leží potírání všeho zla - Indové zkrátka pocítili, že jejich zemi narůstá mezinárodní prestiž a o někdejším symbolu bídy třetího světa už se častěji mluví jako o budoucí velmoci. Později se pokusím popsat, jak citelně se tento národní šovinismus dotknul obrazu muslimů.

Neopomenutelným faktorem ve formování aktuální podoby Bollywoodu je i rozsáhlá profesionalizace filmové výroby, započatá krátce po roce 2000, s níž se indická produkce postupně znatelně přiblížila západním standartům jak po stránce technické (vyšší rozpočty, práce s moderní technikou a digitalními efekty), tak umělecké (pozvolné upouštění od indických způsobů vyprávění, zkracování průměrné stopáže, potlačování charakteristických tanečních scén atd).

Stále více a více filmů se také začalo natáčet v zahraničí - nejprve v zemích, kde jsou k nalezení pro Indy atraktivní a exotické lokace (Švýcarsko), později pak hlavně ve státech se silnou indickou diasporou (Malajsie, USA, Británie, Kanada, Austrálie). Velké procento bollywoodských blockbusterů z posledních cca pěti let se alespoň zčásti odehrává mimo Indii.

Lapeni v konfliktech

Tváří v tvář výše uvedeným skutečnostem se převládající obraz muslimů v hindském filmu radikálně proměnil. Z někdejších aristokratů, výstředních dobráků či zbožných zástupců pracujícího lidu se stali démoničtí zloduchové. Můžeme přitom identifikovat asi šest hlavních tematických okruhů, do nichž spadají filmy, v nichž se zlí muslimové objevují nejtypičtěji. Jde především o snímky o muslimské mafii (Company, 2002), rozdělení Britské Indie (Hey Ram, 2000), komunálním násilí (Bombay, 1995), terorismu domácího původu (Black Friday, 2004), konfliktu v Kašmíru (Roja, 1992) a indo-pákistánské rivalitě (Hindustan Ki Kasam, 1999). Za příslib možného zrození sedmého, svým obsahem se ovšem vymykajícího, okruhu lze považovat hrstku několika nedávno natočených filmů tematizujících islamofobii, již muslimové čelí v západním světě (My Name Is Khan, 2010).

Muslimové zpravidla vystupují jako osoby, jejichž mentální výbava nezahrnuje tolik smířlivosti, modernity a kosmopolitnosti, jakou disponují průměrní hinduisté - proto také víc konfliktu zažehávají, než hasí. Další obvyklou vlastností následníků Mohammeda v bollywoodské produkci - známou ovšem již z minulých dekád - bývá tendence zdůrazňovat svou odlišnost specifickými muslimskými oděvními prvky - turbany a karakuly počínaje, kufíjami zdaleka nekonče.

Při popisu dalších charakteristických vlastností bychom už ovšem měli rozlišovat, zda mluvíme o muslimech, kteří jsou občany Indie, nebo o těch, jejichž domovem je nějaký cizí kraj.



V Indii je tráva zelenější a muslimové mírumilovnější

Dle zpráv povolaných odborníků je indické veřejné mínění o muslimech silně ovlivňováno zprávami ze zahraničí a tamní politický i mediální diskurz volně (a často účelově) míchá dohromady problematiku muslimské menšiny v Indii, povstání v Kašmíru, pákistánského ohrožení i globálního terorismu. V rétorice hindských nacionalistických radikálů je indický muslim vlastně takovým špatně skrytým Pákistáncem připraveným kdykoli se obrátit proti svému státu, pokud k tomu bude vyzván náboženským vůdcem z kdovíjak vzdálené země. Pohled Bollywoodu je ovšem odlišný a mezi muslimy v Indii a mimo ni zřetelně rozlišuje. Indičtí tvůrci totiž doposud nepřestali používat film jako nástroj k posílení národní integrace i národního sebevědomí. V kinosálech platí, že vše indické je dobré. Včetně muslimů.[3]

Zatímco pro muslimské Indy má hindský film sterotypy spíše neškodné (v nejhorším posměšné), Alláhovi služebníci ze zahraničí jsou obvykle řazeni do škatulek nebezpečných, rozohněných fanatiků, kterým nechybí základní poznávací znaky jako je hustý a neupravený plnovous, zlověstný pohled (v případě potřeby zdůrazněný černými linkami kolem očí) a kvalitní zásoba protiindických a džihádistických sloganů.

Vymezování se vůči cizím, majoritním náboženství odlišným, státům slouží k negativní sebeindentifikaci "kompozitního" indického národa a vyzdvihování jeho údajných kvalit v kontrastu s nedemokratickými a intolerantními sousedy. Nikterak překvapivě chová Bollywood nejpolarizovanější vztahy k Pákistánu - ten hraje v hindském filmu nového milénia roli ultimátního nepřítele a soustavného záškodníka. Paralele s Hollywoodem 80. let, jenž v komiksových konturách jako líheň zla zpodobňoval Sovětský svaz, bych se rozhodně nevyhýbal.


Orientalizace orientálního

Kuriózní skutečností je, že Bollywood mívá sklony vylíčit muslimské země s natolik zesíleným exoticismem, až se tím velmi těsně přibližuje romantickým západním konstruktům mýtického Orientu v podobě, v jaké je kriticky popsal třeba Edward Said. Opačný přístup chová k samotné Indii, která zachycena jeho kamerami vypadá o poznání západněji a moderněji než ve skutečnosti. V nejpřepjatějších momemtech tak osoby neindických muslimů (zejména Pákistánců) dokonale odpovídají přežitým představám bílých kolonialistů, pro něž byl typický Orientálec "napůl děcko a napůl ďas". Však jsou také muslimští ďasové indickými filmovými hrdiny nezřídka didakticky poučováni o tom, jak by se měl moderní člověk a demokrat správně chovat.

Ne nutně je takový "orientalistický" náhled spojen s ráznými osudky, objevíme jej i ve filmech, které k cizím zemím přistupují s romantickým obdivem. Výpravný epos Khuda Gawah (1992) zejména ve své první půli výrazně těží z fotogenických lokací Afghánistánu, působivě prezentuje jeho lidovou kulturu a Afgháncům, respektive Paštúnům, připisuje mnoho pozitivních vlastností od houževnatosti a hrdosti až k nesmírně vyvinutému smyslu pro spravedlnost.

Poněkud méně jednoznačný je samotný příběh - sleduje snahu horkokrevného Afghánce Badšáha Chána vyplnit přání své nastávající něvesty, která si nepřeje nic jiného, než vidět u svých nohou hlavu vraha svého otce, ukrývajícího se někde v Indii. Po delším pátrání Badšáh zjistí, že indické soudy už na muže uvalily trest smrti a nakonec ho unese přímo z popraviště, aby jej mohl zabít vlastníma rukama a dostát tak svému slibu. Dostihne jej ovšem indický policista a Badšáh mu na svou paštúnskou čest odpřísáhne, že pokud mu bude dovoleno přinést zprávu o splnění slibu ke své vyvolené, sám se do měsíce vrátí zpátky do Indie a nastoupí do vězení. Badšáh Chán může být divákovi sympatický svou upřímností a nezlomnou snahou dodržet svá slova, ale nejde přehlédnout jeho chování a myšlení opdovídající člověku z "divokého kraje", kde platí krevní msta a princip oko za oko. Narozdíl od Indie, jíž vládne přísné a důsledně vymáhané "civilizované" právo.


Příběhy z muslimských krajů

Můžeme klidně zůstat u Afghánistánu, abychom nalezli filmy ještě daleko tvrdší. Escape from Taliban (2003) popisuje utrpení Bengálky, jejíž zprvu sympatický muslimský manžel se po přestěhování do Kábulu změnil v tyrana a jeho rodná země se ukázala být hnízdem primitivismu a útlaku. Rozdíl mezi pomyslnými "dvěma světy" je v této variaci na "Bez dcerky neodejdu" (v obou případech byla díla inspirovaná skutečnými událostmi) vykreslován velmi jasně a sugestivně.

Kabul Express (2006), vůbec první film natočený v Afghánistánu po pádu Tálibánu, pak chvílemi zachází do otevřené xenofobie, když z Hazárů, turkických ši'ítů a úhlavních nepřátel tálibských radikálů, dělá barbarské bandity, kteří mají vrozené homosexuálními sklony a zajatcům prý tlučou do hlav hřebíky, aby ušetřili na nábojích. Obsahuje také mnoho scén, kde Afghánci spontánně vychvalují něco indického - od krásných hereček po vynikající tabák.


Z dalších muslimských zemí se v bollywoodských filmech vícekrát objevuje ještě Egypt (např. Singh is Kinng, 2008) vyhledávaný hlavně pro své historické lokace. Malajsie a Spojené arabské emiráty jsou pro tvůrce atraktivní hlavně proto, že v nich žije početná indická dispora (v Dubaji si bollywoodské blockbustery tradiční odbývají své slavnostní premiéry) a bývají většinou spojovány s modernitou a luxusem; na druhé straně však také s organizovaným zločinem. Do podobné kategorie spadá i pro indický film nově objevené Turecko, s jehož filmovým průmyslem se do budoucna rýsuje těsnější spolupráce. Béčkovému akčnímu snímku Mission Istaanbul (2008) nicméně nepřišlo hloupé představit jej jako líheň obzvláště zavilých islamistických teroristů, kteří si při práci na sofistikované manipulaci se světovými médii ještě stíhají občas odskočit do Afghánistánu ukamenovat pár nevěrnic.

Ve stejném filmu také můžeme vidět Usámu Bin Ládina, jak na jednom ze svých ikonických videozáznamů ohlašuje, že rozšiřuje chapadla svého nesvatého džihádu i na Indii - člověk se pak těžko ubrání dojmu, že tvůrcům snad bylo dokonce i líto, že šéf al-Ká'idy o jejich zemi ve skutečnosti velký zájem nejevil a oni se tak nemohli cítit jako součást ligy nositelů a obránců demokracie před islamistickým barbarismem, do jejíhož čela staví neokonzervativní mytologie USA a Izrael. A propos, izraelsko - palestinský konflikt je narozdíl od "války s globálním terorismem" v hindské kinematografii dosud zcela ignorován, jakkoli Indie patří k vytrvalým kritikům izraelské politiky na okupovaných územích.





O bollywoodské "orientalizaci" neindických muslimů se dá mluvit dlouho, ale video vždy vydá za statisíce slov (Deewaar, 2004)

Korán zproštěn obžaloby

Akcentování náboženského jazyka nebývá u postav zavilých muslimů ničím nebyvklým. Slova jako "džihád", "káfir", "šahíd" nebo "fidájín" z jejich úst běžně padají s nestřídmou kadencí, což implikuje, že jejich militantnost alespoň částečtě vyrůstá ze samotné islámské víry. A existují i markantnější případy - tak třeba o pákistánské jaderné zbrani se ve filmu Hero: Love Story of a Spy (2003) nemluví jinak, než jako o "islámské bombě". Hranice implikací a náznaků však dosud nikdy nebyla překročena. K huntingtonovské premise o "krvavých hranicích islámu" a jeho protichůdnosti vůči hodnotám "hinduistické civilizace" se Bollywood nehlásí.

Důvodů je jistě víc, než jen obava ze stále mocné Centrální komise pro certifikaci filmů, skrze jejíž dohled by příliš explicitní a konfrontační kritika islámu (stejně jako jakéhokoli jiného náboženství) s určitostí neprošla. Předně je třeba vzít v úvahu, že se Indie řadí k silně religiózním zemím, v nichž je náboženství nedílnou součastí každodenního života většiny obyvatel. Bylo by tedy naivní očekávat od obecně dosti opatrnického Bollywoodu, že by riskoval finanční ztráty a provokativně se pouštěl do ideových soubojů s veřejným míněním, které si cení zbožnosti jako kladné a ušlechtilé vlastnosti.

Nepřípustnost napadání samotné víry v Boha či konkrétního náboženského systému jako celku tedy patří k nepsaným pravidlům hindské kinematografie, není ovšem zapovězena kritika konkrétních náboženských postojů a už vůbec ne duchovních vůdců (kteří se často vybravují jako pokrytci s přízemní cíly). [4] Náboženství tak může být prezentováno jako záminka k násilí, ale jen a pouze ve své údajně dezinterpretované podobě, překroucené proti původnímu duchu lidmi, jež hledají ospravedlnění pro vlastní zločiny a slabosti. Za každým náboženským svárem v indickém filmu tak stojí chamtiví politici, pokrytečtí duchovní či zfanatizované davy a štít samotné víry zůstává čistý. Tento postoj dobře ilustruje scéna z Ratnamovy Bombaye (1995), v níž hrdina narušuje muslimsko - hinduistickou roztržku s rétorickou otázkou: "Copak se o tomhle píše v Koránu? Učí vás snad tomuto Gíta?"

A když indický voják z filmu The Hero: Love Story of a Spy (2003) načapá v mešitě radikála, který pod pláštěm urkývá samopal? I to je dovoleno, pokud se tedy protagonista v zápětí pustí do přednášky na téma "terorismus nemá žádné nábožensví - lidé jako tento špiní Boží jméno"...

Ani nástup představitelů nábožensko - nacionalistického hnutí Hindutva, známého svou niternou záští vůči islámu, do vysoké politky (pravicoví nacionalisté z Indické lidové strany seděli ve vládě mezi lety 1998 - 2004) nepřinesl na plátna kin explicitně protiislámskou rétoriku a v bollywoodské kinamatografii tak nenajdeme jediný film, jenž by šlo spravedlivě označit za islamofobní. Nejblíže k tomu má pravděpodobně velkofilm Gadar: Ek Prem Katha (2001). Obsahuje kupříkladu scénu nucené konverze k islámu, jejíž součástí má být provolávání protiindických hesel. Člověk, který se nad hrdinovou neochotou toto učinit podivuje slovy "Nezvoláš-li 'smrt Indii', jak mohou lidé uvěřit, že jsi pravý muslim?" je ovšem Pákistánec a jako odpovědi se mu dostane poučení o stamilionech loajálních a vlasteneckých muslimů žijících na indické půdě.


Pokračování příště

A to by bylo na úvod k problematice reprezentace muslimů v bollywoodských filmech od roku 1990 do současnosti zřejmě všechno. Filmů s muslimskými postavami náležících do celé řady tematických bloků však v tomto období vzniklo tolik, že by byla škoda nezmínit se o nich ještě podrobněji. Prostor k tomu bude v následujícím článku.




[1] - Právě tento druh filmů si lidé dosud nejčastěji vybavují, když se řekne Bollywood - hindskému průmyslu totiž dominoval v době, kdy se na Západě začala indické kinematografii věnovat vyšší pozornost, tedy cca v letech 1995 - 2005. Typickým zástupcem tohoto porudu může být třeba monumentální romanitcký opus Karana Johara Kabhi Khushi Kabhie Gham (2001), který však zároveň obsahuje i podvratnou linií ironizující přístup chování Indů, kteří jsou zcela westernizovaní a přitom se snaží tvářot jako tradicionalisté.
[2] - Podstatné je, že právě v béčkové Hollywoodu 80. let byl stereotyp muslimů (v naprosté většině případů Arabů) jako barbarských a násilnických teroristů velmi častý. USA v té době významně zasahovaly do blízkovýchodních konfliktů (především do války v Libanonu) a mnoho filmařů přejalo raeganovské černobílé vidění světa, v němž měla Amerika roli světlonoše přinášejícího liberální hodnoty do východních "říší zla". Zpochybňování oprávněnosti amerických zásahů bylo nemyslitelné. Nijak tedy nepřekvapí, že například ve filmu Raději zemřít (1987) jsou novináři vylíčeni jako polokomunističtí sympatizanti s teroristy a svalnatí američtí hrdinové líbají křesťanské kříže, velebí Republikánskou stranu a pochvalují si spolupráci s armádou Izraele. Propaganda zástupců židovského státu ostatně měla na hollywoodském líčení Arabů také svůj podíl - tak třeba kultovní béčko Delta Force (1986), ve kterém Chuck Norris na raketové motorce nakope zadky arabským únoscům letadel, natočil podle vlastního scénáře izraelský filmař Menachem Golan. Nutno ale, že ač byl slovník arabských zlosynů vždy plný Alláhů a džihádů, prakticky v žádném filmu té doby se neobjevovalo tvrzení, že za blízkovýchodním terorismem stojí islám; zlí hoši se tak většinou hlásili k radikální levici. Za původce násilí není islám označen ani (v překvapivě zdařilém) snímku Námořní pěchota (1990), kde proti hrdinům stojí bojovníci Hizballáhu. Mluví se tam o něm naopak jako "o jednom z nejtolerantnějších světových náboženství" a pozorst filmařů je daleko víc než na ideologii zaměřena na vynalézavé akční scény a s tím spojenou atraktivní prezentaci americké vojenské techniky.
[3] - Nejvýznačnějším bollywoodským filmem kritizujícím organizované náboženství je zřejmě Nastik (tedy přímo "Ateista") z roku 1954. Jiné filmy alespoň ukazují neplatnost přímo spojitosti zbožnosti a morálnosti, kterou věřící rádi implikují. Například v dramatu Hira Aur Patthar (1977) se diváci dozvídají, že člověk "nemusí v Boha věřit, aby mohl kráčet po jeho stezce". Jiné snímky si z duchovních utahují ve spíše komediálním a tak trochu komiksovém duchu - tak třeba pandit z akční persifláže Bbuddah Hoga Tera Baap (2011) před studenty mluví o dharmickém principu nenásilí a přitom se potajmu živí obchodem se zbraněmi.
[4] - NA tomto místě se hodí připomenout důležité postřehy z prvního dílu série, kde je řeč o historických filmech - v nich bylo vždy zdůrazňováno, že muslimové jsou integrální a přínosnou součástí indické kultury i dějin a historické postavy muslimů, které se tomuto bollywoodskému postulátu vzpíraly (tedy především turkičtí a perští nájezdníci), byly filmaři jednoduše ignorováni.
[5] - O roli Khalida Mohammeda v tvorbě muslimských sociálních dramat padla zmínka v minulém článku.
[6] - Je zajímavé sledovat, jaký názorový posun Mani Ratnam prodělal mezi Rojou a snímkem Dil Se (1998). Jeho hrdina Amar se jako reportér celostátního rádia snaží ku příležitosti padesátého výročí nezávislosti sesbírat názory na Indii od obyvatel jejích okrajových částí - všude ale naráží jen na smutek, frustraci, zášť, vojenské posádky, ostnaté dráty a separatistické skupinky, jejichž zloba se ukazuje jako oprávněná, neboť pramení z politiky Dillí, která ve vztahu k těmto kulturně a etnicky regionům zná jen ignoraci a útlak. Po osudovém setkání s assámskou sebevražednou teroristkou (nemuslimkou) Amar dochází k poznání, že vládní ideál o jednotné Indii a její "kompozitní kultuře" je utopií a myšlenka, že různé indické národy a komunity jednoduše zapomenou na minulé křivdy a budou ochotně spolupracovat na budoucnosti republiky je nebezpečně naivní.

[1] - Právě tento druh filmů si lidé dosud nejčastěji vybavují, když se řekne "Bollywood" - hindskému průmyslu totiž dominoval v době, kdy se na Západě začala indické kinematografii věnovat vyšší pozornost - tedy cca v letech 1995 - 2005. Typickým zástupcem tohoto proudu může být třeba monumentální romanitcký opus Karana Johara Kabhi Khushi Kabhie Gham (2001), který však zároveň obsahuje i podvratnou linii ironizující chování Indů, kteří jsou zcela westernizovaní a přitom se snaží tvářit jako tradicionalisté.

[2] - Podstatné je, že právě v béčkovém Hollywoodu 80. let byl stereotyp muslimů (v naprosté většině případů Arabů) jako barbarských a násilnických teroristů velmi častý. USA v té době významně zasahovaly do blízkovýchodních konfliktů (např. přítomností svých jednotek v Libanonu) a mnoho filmařů přejalo raeganovské, černobílé vidění světa, v němž měla Amerika roli světlonoše přinášejícího liberální hodnoty do východních "říší zla". Zpochybňování oprávněnosti amerických zásahů bylo skoro nemyslitelné. Nijak tedy nepřekvapí, že například ve filmu Raději zemřít (1987) jsou novináři vylíčeni jako polokomunističtí sympatizanti s teroristy a svalnatí američtí hrdinové líbají křesťanské kříže, velebí Republikánskou stranu a pochvalují si spolupráci s armádou Izraele. Propaganda zástupců židovského státu ostatně měla na hollywoodském líčení Arabů také svůj podíl - tak třeba kultovní béčko Delta Force (1986), ve kterém Chuck Norris na raketami vyzbrojené motorce nakope zadky arabským únoscům letadel, natočil podle vlastního scénáře izraelský filmař Menahem Golan. Nutno ale dodat, že ač byl slovník arabských zlosynů vždy plný Alláhů a džihádů, prakticky v žádném americkém filmu té doby se neobjevovalo tvrzení, že za blízkovýchodním terorismem stojí samotný islám; zlí hoši se většinou hlásili k radikální levici. Za původce násilí není islámské náboženství označeno ani (v překvapivě zdařilém) snímku Námořní pěchota (1990), kde proti hrdinům stojí bojovníci Hizballáhu. Mluví se tam o něm naopak jako o "jednom z nejtolerantnějších světových náboženství" a pozornost filmařů je daleko víc než na ideologii zaměřena na vynalézavé akční scény a s tím spojenou atraktivní prezentaci americké vojenské techniky.

[3] - Na tomto místě se hodí připomenout důležité postřehy z prvního dílu série, kde je řeč o historických filmech - v nich bylo vždy zdůrazňováno, že muslimové jsou integrální a přínosnou součástí indické kultury i dějin a historické postavy muslimů, které se tomuto bollywoodskému postulátu vzpíraly (tedy především turkičtí a perští nájezdníci), byli filmaři jednoduše ignorováni.

[4] - Nejvýznačnějším bollywoodským filmem kritizujícím organizované náboženství je zřejmě Nastik (tedy přímo "Ateista") z roku 1954. Jiné filmy alespoň ukazují neplatnost teze o přímé spojitosti mezi zbožnosti a morálností, kterou se věřící rádi ohánějí. Například v dramatu Hira Aur Patthar (1977) se diváci dozvídají, že člověk "nemusí v Boha věřit, aby mohl kráčet po jeho stezce". Jiné snímky si z duchovních utahují ve spíše komediálním a tak trochu komiksovém duchu - tak třeba pandit z akční persifláže Bbuddah Hoga Tera Baap (2011) před studenty mluví o dharmickém principu nenásilí a přitom se potajmu živí obchodem se zbraněmi.

Autor: Miroslav Libicher | čtvrtek 15.12.2011 11:58 | karma článku: 9.83 | přečteno: 1348x

Další články blogera

Miroslav Libicher

Kapitán Irák zasahuje aneb komiksoví hrdinové ve službách ideologie a propagandy

Původně školní esej, která si klade za cíl představit na konkrétních příkladech různé způsoby, jakým je v komiksu zachycována, šířena či reflektována ideologie a jak je médium komiksu využíváno pro propagandistické účely.

22.10.2015 v 17:34 | Karma článku: 9.27 | Přečteno: 483 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Hermína Muchová

Paddy Kelly - rozhovor

Jaký je Paddy Kelly ve chvíli, kdy nestojí na pódiu, ukryt v soukromí bez hystericky křičících fanynek mířících na něj fotoaparátem a může být sám sebou? Jak vzpomíná na éru největší slávy Kelly Family?

23.8.2017 v 8:00 | Karma článku: 10.40 | Přečteno: 666 | Diskuse

Karel Sýkora

Turn! Turn! Turn! – The Byrds

The Byrds byla americká rocková hudební skupina založená v roce 1964 v Los Angeles. Začátkem 60. let nahrála skupina pod jménem Jet Set několik neúspěšných singlů.

23.8.2017 v 7:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 44 |

Karolína Damaschková

Amadeus - Klavír nástrojem duše

Tato kapitola je věnována roli klavíru v životě Wolfganga Amadea Mozarta a jeho fenomenálním klavírním koncertům.

22.8.2017 v 19:48 | Karma článku: 6.08 | Přečteno: 94 | Diskuse

Jiří Borový

Hra o trůny - Za zdí (S07E06) - 80 %

Tak máme šestý díl šesté sezóny. Opravdu předposlední díl a za týden na nás čeká vyvrcholení a potom další dlouhé čekání, možná rok, možná dva.

22.8.2017 v 12:51 | Karma článku: 11.07 | Přečteno: 532 | Diskuse

Karel Sýkora

Všechno, co potřebuji vědět o životě, jsem se naučil z Noemovy archy... :-)

Potopa neboli povodeň, je příběh vyprávěný v mnoha kulturách světa, v Bibli popsaný v 1. Mojžíšově (kap. 6 až 9) jako celosvětová katastrofa způsobená Božím zásahem proti lidské zkaženosti za dnů Noema.

22.8.2017 v 12:48 | Karma článku: 7.38 | Přečteno: 107 |
Počet článků 56 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2067

Absolvent marketingových komunikací (Bc.) a mediálních studií (Mgr.), fanoušek (nejen) indické kinematografie a neúnavný diskutér...

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.