Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Teroristé, rozvraceči a jiní Pákistánci

14. 04. 2012 10:12:06
...aneb Zevrubně o reprezentaci muslimů v současném bollywoodském filmu, část druhá.
Mezi lety 1990 - 2005 brala většina muslimů v hindských filmech do rukou zbraně (záběr z filmu Lamhaa, 2010)Mezi lety 1990 - 2005 brala většina muslimů v hindských filmech do rukou zbraně (záběr z filmu Lamhaa, 2010)G.S. Ent.

V minulém díle této minisérie jsem se věnoval prvním třem z šestice nejčastějších námětů bollywoodských "muslimských" snímků od počátku 90. let. Došlo tedy na muslimské mafie, rozdělení Britské Indie a kamunální násilí. V tomto článku, který celou sérii uzavírá, se budu věnovat zbylým třem námětům a nakonec přiblížím vývoj bollywoodského obrazu muslimů v posledních několika letech, které naznačují, že staré pořádky možná brzy čeká další významný otřes.



4) Konflikt v Kašmíru

Spory o muslimský Kašmír byly původní příčinou napětí mezi Indií a Pákistánem a v oblasti samotné v roce 1987 vypukla ozbrojená separatistická revolta, takže se není čemu divit, že první muslimští teroristé, kteří se kdy v bollywoodském filmu objevili, byli právě Kašmířané. V indickém politickém a mediálním diskurzu se často otázky kolem Pákistánu, Kašmíru a indické muslimské menšiny volně (a účelově) propojují, nicméně filmový svět loajalitu muslimských obyvatel Indie zatvrzele hájí. Jediní muslimové, kteří se proti své vlasti na plátnech kin staví, jsou právě Kašmířané - vždy je k tomu ovšem dodáno, že jsou pouhými loutkami ve hře ovládané temnými silami odjinud, většinou z Pákistánu.

Ve starších bollywoodských filmech byl Kašmír se svou unikátní kulturou a dechberoucími přírodními lokacemi, jimž dominují majestátní horské štíty Karákoramu, zpodobňován jako ráj na zemi. Nad jeho uchvacující krásou údolí mohli žasnout třeba diváci muzikálu Kashmir Ki Kali (1964) nebo milého romantického dramatu Noorie (1979). Poslední pozitivní obrázek tohoto svazového státu na severozápadě Indie se objevil ve snímku Henna (1991) - již tam ovšem jeho romantickou a veselou atmosféru narušovali nekompromisní pákistánští vojáci.

TahaanPrvní indický film "natvrdo" zachycující kašmírské povstání - a zároveň muslimy v roli teroristů - nenatočil nikdo jiný než Mani Ratnam. Jeho Roya (1992) je dílem filmařsky podmanivým, ale ideově asi nejproblematičtějším v celé jeho filmografii. Základním konfliktem se stává únos kryptologa Rišiho kašmírskými teroristy. Ti jej hodlají propustit pouze výměnou za svého vězněného vůdce. Z tohoto bodu se odvíjí dvě dějové linie - v té první se snaží Rišiho manželka Rodža (Roja) přesvědčit představitele indické armády, aby pro záchranu jejího muže něco podnikli a v té druhé hrdý a vlastenecký Riši argumenty o síle humanismu a národní jednoty zviklává své únosce a zpochybňuje oprávněnost jejich boje.

Podobně jako v Bombayi (zmíněné v minulém článku) předkládá Ratnam kontrastní pohled na myšlení hinduistů a muslimů. Ten se zračí už v jejich přístupu k "multikulturnímu" prostředí Indie - hinduisté jsou moderní, kosmopolitní (Riši si bere Rodžu jakožto tradicionalistickou Tamilku z venkova a uvádí ji do "velkého světa"), empatičtí a schopní vyjednávání, zatímco muslimové sobecky usilují o odtržení "svého" Kašmíru a širší zájmy indického státu ignorují. A je to opět jedině hinduista, kdo může teroristy "napravit". V často vzpomínané scéně vidíme, jak únosci v hněvu zapalují indickou vlajku a spoutaný Riši se ji nedbaje ran a kopanců snaží vlastním tělem uhasit. Vůdce teroristů se přitom po celou tu dobu zcela netečně k okolí věnuje provádění muslimské modlitby. Tím je nejen načrtnuta spojnice mezi islámem a protiindickým sentimentem, ale je také implikováno, že splnění náboženských povinností má pro muslimy přednost před jakýmkoli jiným (kupříkladu národním) zájmem. [1]

Svým poselstvím sympatičtější, nicméně realitě příliš vzdálený, je akčně orientovaný snímek Mission Kashmir (2000; v Česku dostupný na DVD pod názvem Mise Kašmír), v němž se více akcentuje problematika soužití muslimů s hinduisty. Režisér Vidhu Vinod Chopra (sám kašmírský hinduista) v něm demonstruje, že konfliktní linie ve skutečnosti neleží mezi příslušníky těchto dvou náboženství, ale mezi radikály a lidmi smýšlejícími střízlivě. Iniciátorem konfliktu je zde typicky postava z ciziny - afghánský militant Hamíd, který se souběžnými útoky na mešitu a mandir snaží vyvolat krvavý komunální konflikt. Film také zpochybňuje morální oprávněnost prosté pomsty v duchu hesla 'oko za oko'.

Obětavý hinduista zachraňuje indickou vlajku, kterou se pokouší spálit skupina kašmírských muslimských militantů - tamilské drama Roja (1992), uvedené i v hindské verzi, bylo jedním z prvních indických filmů ukazujících muslimy jako protistátní živel



Nemalá část snímků o Kašmíru se snaží těžit z vděčného námětu "láska a válka" a točí se kolem stereotypních zápletek o indických vojácích, jejichž srdce vzplanou pro některou ze sličných kašmírských dívek (např. Yahaan, 2005). Romantický půdorys ovšem slouží jen jako záminka k propagaci mýtu o empatičnosti a dobrých úmyslech armády, která v oblasti ve skutečnosti výrazně omezuje lidská práva. Kvalitativně nevyrovnaný blockbuster Fanaa (2006) ve svých ústředních protagonistech zosobňuje dvě obecně vnímané tváře Kašmíru (a snad i islámu) - jednu zastupuje krásná a naivně dobrosrdečná Zúni, tu druhou zase mladík Rehan, který je nejprve rozšafným playboyem okouzlujícím děvčata šibalským úsměvem a urdskými verši, ale nakonec se z něj vyklube odhodlaný terorista.

Fanaa vzešla ze studia Yash Raj Films, známého spíše mírumilovnými a harmonickými filmy, a snad proto jí chybí protipákistánský podtón - Zúni je oddanou vlastenkou vystupující na oslavách indické nezávislosti a Rehanova teroristická partaj disponující jadernou zbraní ohrožuje obě znesvářené země. V bollywoodské produkci je ovšem daleko typičtějším jevem, že filmy primárně se otírající o Pákistán a oslavující indickou armádu obsahují i tendenční komentáře ke kašmírské problematice - příkladem budiž svého času nejnákladnější indický film Hero: A Love Story of Spy z roku 2003.

Špatně zakamuflovanou propagandou o údajné dvojtvářnosti kašmírských představitelů (kteří na kameru mluví o míru a přitom dávají dětem bomby do školních aktovek a útočí na mešity) a spasitelské roli indické armády je i rádoby "klubový" Sikandar (2009). Naopak skutečnou uměleckou hodnotou se může pochlubit vizuálně podmanivý Tahaan (2008) kamerového mága Santoshe Sivana. Jeho film je cený především pro svou unikátní atmosféru podpořenou autentickými kašmírskými lokacemi, jimž se filmaři z bezpečnostních důvodů většinou vyhýbají.


5) Pákistánská hrozba

Hindustan Ki KasamNa otázku proč indo-pákistánský antagonismus, bující již od roku 1947, pronikl na stříbrné plátno až s přelomem tisíciletí existuje několik dílčích odpovědí. Již v předposledním článku série jsem zmínil faktory spojené s intenzivnějším zapojením Indie do mezinárodní politiky, růstem národní hrdosti, eskalací kašmírského povstání a vládou nacionalistické BJP, které jistě nelze přehlížet. Ale je tu i několik zcela konkrétních událostí, které toho času vztahy mezi oběma zeměmi přivedly na bod mrazu.

Na jaře roku 1999 se ozbrojenci obou států střetli v takzvané Kargilské válce, která vypukla kolem linie rozdělující sporné území Kašmíru. V prosinci toho samého roku potom pětice pákistánských teroristů unesla indický Airbus A300 s téměř dvěma sty pasažéry na palubě a zadržovala jej v Tálibánem ovládaném Kandaháru, dokud Indové nepropustili tři vězněné militanty. Napětí vyvrcholilo o dva roky později, když další pětice ozbrojenců z Pákistánu podnikla (naštěstí nepříliš úspěšný) atentát na budovu parlamentu v Dillí, načež oba státy přesunuly statisíce vojáků k vzájemné hranici.

Důležité také je, že po útocích na WTC se Pákistán, vedený diktátorskou rukou prezidenta Mušarafa, jednoznačně připojil k americké "válce proti terorismu", v níž byl Washingtonem vnímaný jako klíčový spojenec. Indie tak mohla pociťovat určitou směs pocitů křivdy a závisti, neboť sama sebe vidí jako jednoho z hlavních bojovníků proti "globálním džihádistům" a Pákistán považuje za jejich podporovatele. Jistě není náhoda, že indičtí filmoví hrdinové velmi často odhalují různá tajná pákistánská spiknutí a intriky.

Pod vlivem všech těchto okolností byl Pákistán bollywoodskýma očima vnímán jako nositel hodnot, jež jdou zcela proti duchu politického ideálu Indie. Filmové obrazy Pákistánu jako země plné intolerance, militarismu, náboženského fanatismu a národního šovinismu pomáhali na druhé straně budovat silně idealizovaný konstrukt indické společnosti jako bratrské, rozvážné, sekulární, mírumilovné a spravedlivé. Ruku v ruce s tím přicházelo přepjaté vlastenectví (pokud Ind nějaký film označuje za "patriotský", v devíti případech z deseti tím myslí "protipákistánský") a oslava indické armády i policie.

Maa Tujhhe Salaam (2002) začíná zpomaleným záběrem, v němž uniformovaný Sunny Deol (herec proslulý právě rolemi srdnatých pákistánobijců), za zvuků národní písně Vandé Mátarám a s indickou vlajkou plápolající na pozadí, slastně přičichává k hrsti indické hlíny. Lakshya (2004) diváky přesvědčuje, že služba v armádě udělá i z nezodpovědných floutků udatné muže. Sikhský kapitán z filmu Border (1997) zase neváhá nasadit vlastní život, aby z hořícího domu zachránil Korán. Jeho muslimský vlastník to ocení slovy "A to o vás [v mešitě?] říkají, že jste neznabohové".

Neméně časté bývají scény, v nichž indičtí vojáci s pomyslným zdviženým prstem didakticky poučují své soupeře o morálním a demokratickém chování. V táhlém válečném eposu LOC: Kargil (2004) jsou takto pákistánští vojáci vychováváni několikrát. A když indický důstojník, hrdina filmu The Hero: Love Story of a Spy (2003), vidí kašmírského mullu hněvivě proklínat Indii a její armádu, ihned mu jde připomenout, že kdyby si takové chování dovolil na druhé straně hranice, Pákistánci by mu vyrvali jazyk z úst. Ale jelikož on se svými vojáky přijel do Kašmíru "šířit lásku a ne nenávist", namísto rány do zubů nabídne imámovi krabici s bonbony...

Při snaze o polechtání národního ega se někteří tvůrci neštítí ani zcela přepisovat minulost. Border (1997) líčí slavnou bitvu o Longewalu, v níž byl za třetí indo-pákistánské války odražen postup pákistánských tanků přes pousť Thár, jako zoufalý boj malé indické hlídkové jednotky, v níž padnou téměř všichni muži. Při reálném incidentu se ovšem pozemní jednotky prakticky nedostaly k činu a s pákistánským průnikem si hravě poradilo letectvo.

Filmy Deewaar (2004) či 1971 (2007) dokonce pracují se zápletkou, podle níž jsou indičtí zajatci z desetiletí starých válek stále tajně drženi v Pákistánu a využíváni na otrocké práce. Zejména prvnímu z nich se pomocí zdatné režie a efektivní práce s kamerou daří vykreslit Pákistán jako místo, které je plné napětí, strachu, úzkosti a za každým rohem číhajícího nebezpečí. Jako v mnoha jiných filmech tohoto zaměření je také potlačován jeho indický kulturní ráz a zdůrazňován ten arabský a paštúnský. Indičtí diváci tedy mohou Pákistán většinou sledovat v jeho uměle zexotičtělé, orientalizované podobě.

predel


Jsou to také protipákistánské filmy, které velmi silně čerpají z americké akční tvorby reaganovské éry. Velmi podobně jako ony pracují s absurdně zjednodušenými, plakátově agitačními linkami, v nichž jsou komplexní politické problémy romantizovány a redukovány na pohádkový souboj dobra se zlem. Obsah je "béčkový" prakticky vždy, ale filmařská úroveň těchto děl je různorodá. Z řemeslného hlediska zdařilé snímky jako Pukar (2000) nebo Indian (2001) tvoří spíše menšinu a pákistánobijeckému proudu tak dominují leckdy obskurní a fušersky natočené kousky jako Hindustan Ki Kasam (1999) nebo Zameen (2003).

Z hlediska prezentace muslimů je zajímavé kriminální drama Sarfarosh (1999), patřící mezi ty nejranější (a nejkultivovanější) reprezentaty "patriotského" proudu. V něm pákistánská tajná služba ISI neútočí proti Indii přímo, ale jen tím, že dodává moderní zbraně místním etnickým rebelům. Pro kontakt s nimi agentům ISI slouží pákistánský zpěvák gazelů Gulfám, který může bez nějakého podezření cestovat po celé Indii, neboť tam platí za oblíbenou ceoebritu. To samo o sobě je pozoruhodným projevem podezřívavosti jak vůči všemu pákistánskému, tak vůči samotné muslimské kultuře. Důležité také je, že Gulfám je muhádžirem (tedy muslimským migrantem z Indie) a opakovaně ventiluje své pocity křivdy z toho, že v Pákistánu nikdy nebyl přijat za rovnocenného občana - ani svými přímými nadřízenými.

Na druhé straně stojí vedlejší postava indického policisty Salíma, jemuž bylo též ukřivděno - poté, co nedokázal polapit muslimské zločince, byl postaven mimo službu pro podezření, že je z komunitní solidarity nechal záměrně uprchnout. Vinu za toto předsudečné jednání ovšem film ústy svého hlavního hrdiny, komisaře Rathoda, háže na "špatné muslimy, kteří těm dobrým kazí pověst" a nechává Salíma, aby si to svoz dobyl zpět vlastní houževnatou snahou. Závěr je jasný - Indie poskytuje muslimům daleko lepší a rovnější podmínky pro život než pákistánská islámská republika. Tedy alespoň pokud jde o "dobré muslimy" projevující dostatečnou snahu.

Navzdory všudypřítomné démonizaci přece jen existuje několik indických filmů, které se k Pákistáncům staví příznivěji. Podle populární masaly Main Hoon Na (2004) nemá Pákistán o mírové soužití o nic menší zájem než Indie. Romantický epos Veer - Zaara ze stejného roku dokonce ukazuje, že milostný vztah mezi hinduistou z Indie a muslimskou z Pákistánu může dojít naplnění - byť v tomto případě po mnoha dlouhých letech utrpení a odloučení.

Nejčastěji se ovšem Pákistánci a Indové za mírovými účely setkávají ve filmech sportovních - kriketoví hráči z islámské republiky vystupují ve snímcích typu Chak De! India (2007) nebo Dil Bole Hadippa! (2009) jako málomluvní a nepřístupní muži s ostře řezanými tvářemi, jimž ovšem nechybí smysl pro čest a fair-play. Již o něco problematičtější je nedávné boxerské drama Lahore (2010), kde je pákistánský sportovec nejprve agresivním neurvalcem, jenž se až později začne kát.

6) Domácí terorismus

Black FridayTak jako na Západě se v Indii s koncem 20. objevil a dobře zakořenil stereotyp muslimů jako nebezpečných a fanatických teroristů. Ač se objevilo i několik filmů věnovaných reálným incidentům přímo v srdci Indie (např. Black Friday z roku 2004 rekonstruující přípravu mohutných atentátů v Bombaji), většina filmových teroristů buď přicházela z Pákistánu, nebo operovala v neklidné oblasti Kašmíru.

V posledních několika letech se obevilo i pár filmů, které stereotypy o muslimských teroristech zpochybňovaly. Jeden z příběhů v povídkovém snímku Mumbai Meri Jaan (2008), zachycujícím osudy několika lidí, jichž se přímo dotknuly atentáty na městské vlaky v Mumbaí v roce 2006, například upozorňuje na nesmyslnost protimuslimské paranoie některých Indů. Dhokha (2007) režisérsky Poojy Bhatt zase obviňuje nespravedlivé a nedobře fungující indické policejní síly z toho, že teroristy pomáhají stvořit.

Zdaleka nejzajímavější je ovšem svižný thriller Aamir (2008), debut talentovaného režiséra Raj Kumara Gupty. Po vzoru hollywoodských předobrazů jako je Fincherova Hra (1997) nebo Schumacherova Telefonní budka (2002) ukazuje muže - moderního a vzdělaného muslima Aamira - chyceného do podivné pasti tajuplného člověka, jehož příkazy je nucen poslouchat. Napínavý příběh vede k několika závěrům - muslimové jsou v Indii terčem podezírání, předsudků a diskriminace; islám samotný není příčinou terorismu a lidé, kteří kvůi muslimskému terorismu trpí nejvíce, jsou jiní muslimové. Aamir v závěru nasadí vlastní život, aby zabránil masakru při zákeřném bombovém útoku, televizní reportéři jej ovšem v ironické tečce nepovažují za hrdinu, nýbrž za nešikovného atentátníka.


Předzvěst nových časů?

My Name Is KhanPrvní známky určitého přehodnocení role muslimů v konfliktech s ostatními komunitami, jaké lze v bollywoodských filmech zaznamenat, jen zdánlivě paradoxně souvisely se zintezinvněním protimuslimského sentimentu v západních zemích. Ten se totiž ve svých důsledcích obrátil nejen proti skutečným muslimům, ale i proti těm, kteří za ně byli mylně považováni. To se asi nejvíce týkalo sikhů, nápadných svými turbany a dlouhými plnovousy. Jen čtyři dny po 11. září byl například v Arizoně zabit sikhský pumpař, jehož jeho vrah - samozvaný mstitel považoval za Araba. Na veřejné mínění měly ještě větší vliv opakované případy potupného prohlížení či vyslýchání indických diplomatů a celebrit na západních letištích. Velkou mediální pozornost si vysloužilo zejména zadržení nejslavnějšího indického (a muslimského) herce Shahrukha Khana, který byl několik hodin vyslýchán na letišti v New Jersey, kam přiletěl mimo jiné kvůli propagaci svého nového filmu My Name Is Khan, jenž se předsudkům vůči muslimům věnuje...

Jako potencionálního teroristu si policie v New Yorku vyhlédla i hinduistického filmaře Manishe Jhu. Tomu tato nepřijemná zkušenost vnuknula nápad na natočení snímku Anwar (2007), v němž je muslim studující staré mandiry neprávem obviněn z toho, že chce hinduistické svatosvánky ve skutečnosti vyhodit do povětří. Když za ním policie pošle stařičkého mullu, aby mu předpokládaný teroristický čin rozmluvil, ten se odvolává především na osud muslimských obyvatel své vesnice, kteří se už preventivně zabarikádovali ve svých domovech v obavách z hinduistické odvety.

Ve filmu New York (2009) paštúnského režiséra Kabira Khana znamenají útoky z 11. září zásadní zlom v životech tří indických muslimských studentů - Amerika se pro ně náhle mění ze zaslíbené země v peklo plné podezřívavosti a nevraživosti. Jeden z nich se nakonec skutečně připojí k buňce muslimských teroristů (v souladu s bollywoodskými klišé je vedená osobami z Pákistánu a Bangladéše), ale učiní tak až poté, co je nespravedlivě uvězněn a mučen americkou policií. V jiné scéně se do problémů dostane jinak bezúhonný indický emigrant poté, co napadne neurvalého policistu, který se rozhodl prošacovat jeho kolegyni. Se svým cizokrajným náhledem na věc tuto činnost totiž vyhodnotil jako potupné sexuální obtěžování. Film tedy staví muslimy v USA do role obětí, jejichž případné násilné excesy jsou především zoufalou reakcí na přezíravé a tvrdé zacházení. Zároveň ovšm volá po tom, aby se extremismu ve svých řadách sami postavili a prorokuje, že jejich pozice v americké společnosti bude brzy normalizována.

Obraz Ameriky jako země, v níž je nakonec vždycky možné domoci se spravedlnosti[2], nabízí i již zmiňovaný snímek My Name Is Khan (2010, pod názvem Jmenuji se Khan uvedený i na české stanici HBO). Vypráví o pozoruhodné cestě muslima trpícího Aspergerovým syndromem, který vezme vážně v rozčílení vznesenou výzvu své partnerky, aby navštívil amerického prezidenta a vysvětlil mu, že není terorista. Duševní porucha činí fimového hrdinu ještě nevinnějším a zranitelnějším, než by byl jen kvůli společenskému stigmatu muslima, ale svádí i k poněkud nelichotivým (a zcela jistě nezamýšleným) interpretacícm. Můžeme z filmu například vyvozovat, že dobrákem může být jen takový muslim, který to nemá v hlavě zcela v pořádku.

My Name Is Khan (2010) patří k nejúspěšnějším a také nejzajímavějším indickým filmům tematizujícím západní islamofobii

Film je zajímavý nejen svými odkazy na zdroje islámské víry (muslimského extremistu například Khan označuje za šejtána, tedy svůdce člověka z Bohem vytyčené cesty, a zahání jej kamením, stejně jako to podle islámských zdrojů učinil prorok Ibrahím) a významem, jaký příkládá médiím, ale především přirovnáním muslimské komunity k americkým černochům a entuziasmem, s jakým vnímá zvolení prezidenta Obamy. Afroameričané, dle filmu podobní muslimům svou komunitní soudržností a zbožností, jsou ukazováni jako exemplární příklad odstrkované menšiny, která si nakonec dokázala proklestit cestu k emancipaci. Ta byla zapečetěna právě nástupem prvního černošského kandidáta do funkce prezidenta. Režisér Karan Johar navíc Obamovi přisoudil jednu velmi sympatickou vlastnost - totiž zájem o "obyčejné" lidi a solidaritu s jejich problémy. Předchozí prezident Bush je naopak líčen jako chladná a nepřístupná osoba, k níž se zoufalý Khan přes zástupy bodyguardů nikdy nedokáže ani přiblížit.

Z dalších indických snímků tematizujících západní předsudky vůči muslimům lze jmenovat třeba komedii Tere Bin Laden (2010), nebo drama I Am Singh (2011), jež je především manifestem sikhské hrdosti. Ve všech těchto filmech jsou sice muslimové v očích hinduistů stále "ti druzí", ukazují však zároveň, že z různých množin "těch druhých" je složena celá americká společnost a útlak jedné komunity je tedy problém i všech ostatních, protože žádná z nich si nemůže být jistá, že se nestane obětním beránkem v budoucnu.

Pozoruhodným úkazem je thriller Kurbaan (2009), v němž není západní pohled na muslimy vyvracen, ale naopak potvrzován [3]. V kontextu filmů o muslimech na Západě se jedná o výjímku, snímek nicméně přesně odpovídá logice výše probraných protipákistánských agitek. Tím, že se se Indie, resp. její majoritní, hinduistická část, ztotožňuje se západní percepcí muslimů, vlastně přijímá tezi o "střetu civilizací" a sama se staví na tu stranu barikády, která se cítí být nositelem pochodně civilizace a svobody. Paradoxně se ale mezi muslimy (včetně těch českých) stala populární tato scéna školní debaty o "terorismu bílých velmocí", jejíž poselství je ovšem ve filmu shozeno tím, že jako apologeti muslimského světa v ní vystupují terorista a tajný agent zkoušejícíc vlísat se do jeho přízně.

V současnosti opět Bollywood prochází výraznými proměnami, což se naplno projevilo v letošním a minulém roce, kdy blockbustery jednoznačně začaly upouštět od dříve propagovaného sociálního konzervatismu a zejména v oblasti sexuality se znatelně posunuly hranice toho, co je v indickém filmu dovoleno říct nebo zobrazit. Filmaři se stále ochotně vracejí do nepřikrášlené reality špinavých indických ulic, ale zároveň si všímají hrdinů, kteří se modernizovali (westernizovali?), vyvázali se z velkorodinných tradic a hledají si svou individuální cestu za štěstím. Součástí této proměny hodnotové základny hindského filmu je i polevení důrazu kladeného na náboženství a náboženskou příslušnost. V některých nových snímcích tak vystupují postavy, které jsou dle jména muslimské, ale s jejich vyznáním se nikterak nepracuje a nejsou také nijak odlišeny od nemuslimských. Zářným příkladem může být nedávný divácký hit Zindagi Na Milegi Dobara (2011) o pánské jízdě tří úspěšných a bohatých přátel, z nichž dva jsou nejspíše muslimy. I přesto, že se děj odehrává ve Španělsku, na jehož území se kdysi rozkládala významná muslimská říše, na islám vůbec nepřijde řeč a zdůrazňována je pouze národnostní, tedy indická příslušnost postav.

Není tedy vůbec vyloučeno, že stigma "těch druhých", které muslimy v hindské kinematografii provází od jejích počátků, se může v dohledné době z převážné části vytratit. Zatím je ovšem na přesvědčené vyřčení takových prognóz příliš brzy.

Ukázka z thrilleru Kurbaan (2009), jenž líčí muslimy zcela v duchu předsudečných západních představ



[1] - Je zajímavé sledovat, jaký názorový posun Mani Ratnam prodělal mezi Rojou a snímkem Dil Se (1998). Jeho hrdina Amar se jako reportér celostátního rádia snaží ku příležitosti padesátého výročí nezávislosti sesbírat názory na Indii od obyvatel jejích okrajových částí - všude ale naráží jen na smutek, frustraci, zášť, vojenské hlídky, ostnaté dráty a separatistické skupinky, jejichž zloba se ukazuje jako oprávněná, neboť pramení z politiky Dillí, která ve vztahu k těmto kulturně a etnicky odlišným regionům zná jen ignoraci a útlak. Po osudovém setkání s assámskou sebevražednou teroristkou (nemuslimkou) Amar dochází k poznání, že vládní ideál o jednotné Indii a její "kompozitní kultuře" je utopií a myšlenka, že různé indické národy a komunity jednoduše zapomenou na minulé křivdy a budou ochotně spolupracovat na budoucnosti republiky, je nebezpečně naivní.

[2] - Veřejné mínění v Indii je ostatně velmi proamerické, přestože v dobách studené války byla oficiálně neutrální země nakloněna spíše Sovětskému svazu, od nějž také nakupovala vojenskou techniku. Podle výzkumu provedeného v roce 2005 mělo pozitivní náhled na USA 71% dotazovaných Indů, což bylo vysoké číslo nejen na poměry zemí asijských, ale dokonce i evropských.

[3] - Problematičnost vyobrazení muslimů v Kurbaanu je dobře vystihnuta např. v tomto článku, jehož autorka je sama muslimka.

Autor: Miroslav Libicher | sobota 14.4.2012 10:12 | karma článku: 9.38 | přečteno: 1047x

Další články blogera

Miroslav Libicher

Kapitán Irák zasahuje aneb komiksoví hrdinové ve službách ideologie a propagandy

Původně školní esej, která si klade za cíl představit na konkrétních příkladech různé způsoby, jakým je v komiksu zachycována, šířena či reflektována ideologie a jak je médium komiksu využíváno pro propagandistické účely.

22.10.2015 v 17:34 | Karma článku: 9.27 | Přečteno: 475 | Diskuse

Miroslav Libicher

Kterak Indové kolonizují Západ

...aneb (původně školní) esej mapující užívání "cool estetiky" v hindském populárním filmu.

22.11.2014 v 13:46 | Karma článku: 7.80 | Přečteno: 451 | Diskuse

Miroslav Libicher

"Co máš pod tou blůzkou?"

...aneb o filmové cenzuře v Indické republice a jejích ideologických východiscích.

19.11.2014 v 16:46 | Karma článku: 7.94 | Přečteno: 1325 | Diskuse

Miroslav Libicher

Co nám feministky (nechtíc) prozradily o hráčích videoher?

Co máte udělat, chce-li být zavalení výhrůžkami smrtí? Kupodivu nemusíte napsat Satanské verše, natočit Poslední pokušení Krista nebo namalovat polonahou Matku Indii. Americká mediální kritička Anita Sarkeesian se na vlastní kůži přesvědčila, že úplně stačí natočit sérii videoblogů věnovanou analýze genderových stereotypů ve videohrách.

17.11.2014 v 18:07 | Karma článku: 11.44 | Přečteno: 1082 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Eva Šamánková

Nebojím se. Bát by ses měl Ty!!!

Myslel si, že budu jen zoufalým bezradným uzlíčkem nervů. Že všechno poběží jen podle jeho pravidel. Myslel si, že já jsem obětí. Že mi sebere moje nenarozené dítě. Netuší, že by se měl bát on. Že tou obětí bude na konci ON...

24.5.2017 v 16:58 | Karma článku: 7.98 | Přečteno: 595 | Diskuse

Ondřej Bezouška

Přeříznutý bunkr, aneb od umění k neumění

Když Ondřeje Bělicu přestalo bavit přeřezávání běžných všedních věcí od dam po dřevo, rozhodl se pro bunkr z dob První republiky. No a já se na základě toho zase rozhodl napsat také jedno "umění" o některých těch co ne/umějí....

24.5.2017 v 14:00 | Karma článku: 38.49 | Přečteno: 1354 | Diskuse

Naďa Dubcová

Ej doktoři, co děláte jak se máte?

Pocházím z generace, která měla před bílým pláštěm úctu. Co řekl pan doktor, bylo správně, nic se neřešilo, užívalo se podle jeho rady.

24.5.2017 v 13:08 | Karma článku: 14.19 | Přečteno: 663 | Diskuse

Jiří Borový

Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta - 85 %

Když mi bylo dvacet tři, tak se mi líbili Piráti z Karibiku. Chtělo to trocha šoumenství Johnyho Deepa, osudovou lásku Orlanda Blooma a Keiry Knightley, samozřejmě zlého Geoffreye Rushe.

24.5.2017 v 12:13 | Karma článku: 5.96 | Přečteno: 323 | Diskuse

Karel Sýkora

Milan Machovec: Jak může jedno slovíčko rozjasnit hned několik záhad najednou

Milan Machovec byl významný český filosof a feminista. Vystudoval filosofii a klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel od roku 1950 do roku 1970 a poté znovu od roku 1990 až do své smrti.

24.5.2017 v 11:30 | Karma článku: 5.92 | Přečteno: 147 |
Počet článků 56 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2061

Absolvent marketingových komunikací (Bc.) a mediálních studií (Mgr.), fanoušek (nejen) indické kinematografie a neúnavný diskutér...

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.