Islamofobie předmětem kritické diskurzivní analýzy

Diskuze kolem případu dvou muslimek, které kvůli zákazu nosit šátky opustily střední zdravotnickou školu v Praze, už sice utichly, nicméně to samé nelze říct o širších diskuzích o muslimech a "anti-muslimech" z řad českých občanů. Proto jsem se rozhodl zveřejnit zde text, který se týká výše zmíněné kauzy a poodhaluje také diskurzivní strategie uživané českými odpůrci islámu.Článek je upravenou verzí mé školní práce, jejímž předmětem byla kritická diskurzivní analýza (CDA). Téma i konkrétní text k analýze jsem si zvolil sám. Jelikož jde o můj úplně první pokus o kritickou analýzu diskurzu a nemám žádné lingvistické vzdělání (studuji mediální studia), prosím čtenáře, aby si na základě tohoto textu nedělali představu ani o CDA, ani o úrovni našeho vysokého školství :)

KRITICKÁ DISKURZIVNÍ ANALÝZA

Kritická diskurzivní analýza (CDA) je teoretickým konceptem a zároveň analytickým přístupem vycházejícím z předpokladu dialektického vztahu mezi společností a kulturou na jedné straně a diskurzem na straně druhé – společensko-kulturní realita se tedy podílí na utváření diskurzu a zároveň je jím sama formována. Diskurzem se přitom v tomto případě míní jakékoli praktické užití jazyka. Od ostatních typů diskurzivních analýz se CDA odlišuje svým zaměřením na odhalování a dekonstrukci nerovných mocenských vztahů a jejich legitimizaci diskurzem.

CDA nenabízí pevně stanovenou metodiku. Volba konkrétních analytických nástrojů závisí na úsudku výzkumníka a na povaze zkoumaných textů. Základem tedy obvykle bývá analýza vybraných lingvistických jevů, která je však provázána s analýzou širšího společenského kontextu, do nějž text vstupuje a v němž je vytvářen.

Jelikož výzkumník je vždy součástí zkoumané reality, nenárokuje si CDA kritérium objektivity. Je naopak přístupem otevřeně angažovaným, neb jeho cílem je zároveň odstranění zjištěných společenských nerovností. Od výzkumníka očekává, že se bude stavět na stranu znevýhodněné skupiny sociálních aktérů.

V této práci se přitom zaměřím na způsob, jakým jsou v konkrétním diskurzu reprezentováni sociální aktéři. Užiji k tomu klasifikaci diskurzivních strategií, kterou navrhuje Van Leeuwen; resp. její zjednodušenou podobu užívanou Zámcem.

KONTEXT ZKOUMANÉHO ČLÁNKU 

V tomto oddíle představím širší společenský kontext, do něhož spadá článek, který budu analyzovat. Nejprve stručně shrnu fakta vztahující se konkrétní události, na niž text reaguje, poté uvedu několik poznámek k fenoménu tzv. islamofobie, která se dle mého názoru ve zkoumaném textu projevuje. Islamofobii přitom představím zejména prostřednictvím vlastních postřehů získaných několikaletým (nesystematickým) pozorováním českého islamofobního diskurzu, čímž zároveň poodhalím svůj osobní postoj k této problematice.

Kauza muslimských studentek zdravotnické školy v Ruské ulici

8. listopadu 2013 přinesla Česká televize zprávu o dvou muslimských dívkách (Somálce a Afghánce), které se rozhodly ukončit studium na Střední zdravotnické škole v Ruské ulici (Praha), protože jim nebylo dovoleno nosit šátky[1].

Dívky tvrdí, že byly ochotné nosit místo regulérních šátků pouze čepeček, jenž by jim zakrýval vlasy, ale ani to jim nebylo povoleno. Ředitelka se odvolává na školní řád (ten zakazuje nošení jakékoli pokrývky hlavy v budově školy) i na společenské konvence a rovný přístup ke všem studentům. Zároveň v reportáži České televize tvrdí, že dívky podle ní měly problém hlavně s účastí na tělocviku a povinné praxi. Z jejího vyjádření ovšem není jasné, nakolik je toto tvrzení podložené a nakolik jde o pouhou osobní spekulaci.

Ve svém oficiálním vyjádření pak ředitelka tvrdí, že dívky původně souhlasily s tím, že šátek nosit nebudou, ale toto rozhodnutí poté nerespektovaly a křivě školu obviňovaly z diskriminace.

Islamofobie

V textu, který budu analyzovat, se setkáváme s předsudečným postojem vůči muslimům a islámu, o němž se obvykle hovoří jako o islamofobii. S tímto termínem se můžeme setkat i v řadě odborných publikací, které se jej snaží různými způsoby přesně vymezit. V lidovém diskurzu je ovšem pojem islamofobie užíván spíše nahodile a bývá jim označovaná celá řada (principiálně dosti odlišných) odmítavých postojů k islámu.

Odpůrci islámu obvykle pojem islamofobie zcela odmítají – podle nich jde o vyprázdněnou stigmatizační nálepku, jenž má sugerovat iracionálnost postojů, které oni sami považují za rozumově podložené.

Osobně pokládám za hlavní rys islamofobie velmi exceptionalistické vidění islámu – islám je v jeho rámci považován za unikátní, zcela mimořádně zhoubné náboženství, jaké na světě zřejmě nemá žádnou paralelu (a pokud ano, tak výhradně v totalitních ideologiích nacismu či komunismu). Zároveň je islám viděn jako zcela dominantní determinant chování jednotlivce i společnosti: Všechny negativní jevy spojené s muslimy (ať už jde o kriminalitu, terorismus, sociální a právní postavení žen, nezaměstnanost, chudobu apd.) jsou podle 'islamofobů' islámem buď přímo vyvolané, nebo alespoň v plné šíři legitimizované.

Pokud se na islamofobii díváme takto, můžeme ji tedy odlišit od jiných, především historických, předsudečných postojů k islámu.

Důležitým poznatkem dle mého je, že islamofobní postoje obvykle nevychází z naprosté neznalosti islámu, nýbrž ze souboru znalostí selektivních a nahodilých, které jsou ovšem svými nositely pokládány za úplné a nezpochybnitelné. Bez poměrně rozsáhlého povědomí o historii, kulturní antropologii či religionistice je poměrně snadné uvěřit sugestivním a zdánlivě doloženým argumentům o tom, že „islámská civilizace“ představuje v kontextu lidských kultur jakousi zvrácenou úchylku.

Je velmi symptomatické, že islám bývá zcela běžně označován za hlavního viníka tristní ekonomické, společenské i právní kondice řady muslimských zemí, přičemž zároveň by asi nikoho nenapadlo obviňovat takový buddhismus z propastné zaostalosti Bhútánu, krutosti režimu v Laosu nebo krvavosti moderní historie Myanmaru.[2]

ANALÝZA ČLÁNKU 

Jako zástupce islamofobního diskurzu jsem si zvolil článek Petra Hampla, který byl uveřejněn v blogové sekci portálu iHned.cz. Petr Hampl je podnikatel a sociolog, jenž má blízko k názorově vyhraněné konzervativní pravici – jeho články přebírají portály jako Parlamentní listy, Protiproud nebo Neviditelný pes. Hampl sám nicméně otevřeně sympatizuje se Stranou svobodných občanů, která se označuje za libertariánskou.

Z původního článku zde uvedu výňatky relevantní pro svou analýzu. Citované pasáže jsou přitom od mého vlastního textu odlišené zvětšeným odsazením a modrou barvou písma. 

Petr Hampl: „Proč je důležité zakazovat islámské šátky“

"(...) Militantní islám začal testovat odolnost české společnosti. A tak jako všude jinde, okázalým zakrýváním hlav tam, kde to běžné předpisy nepovolují. Normální místní obyvatelé vyrazili na obranu vlastní civilizace, intelektuálové zase na obranu islámských šátků. (...) Když se ale podíváme podrobněji (zde)[3], vidíme, že šlo o dva zcela rozdílné případy."

Hampl na úvod článku užívá abstrakce, formy odosobňující a objektivizující reprezentace sociálního aktéra, když obě dívky nepřímo označuje za reprezentantky militantního islámu. Toto označení má silný hodnotící charakter, neboť militantní islám je v západní společnosti považován za něco nebezpečného, v krajních případech dokonce existenciálně ohrožujícího naši (tj. českou, západní, křesťanskou, evropskou atd.) společnost. Nebezpečnost militantního islámu a jeho záškodnické ambice jsou dále zdůrazněny tvrzením, že testuje, nakolik je česká společnost odolná. Nástrojem tohoto testování má být přitom samotné nošení šátků – to již tedy není neškodnou otázkou módy, manifestem zbožnosti či příslušnosti ke kolektivní identitě, ale přímo ohrožujícím činem.

Další sociální aktér je popisován v kolektivizované a kategorizované (resp. klasifikované) formě – „normální místní obyvatelé“. Z kontextu je zřejmé, že jsou tím mínění zastánci postupu ředitelky a tedy zároveň zastánci názoru, že nošení šátků ve škole dívkám nemělo být povoleno. Přídavné jméno „normální“ je opět hodnotící – legitimizuje jejich jednání a klasifikuje jej jako přirozenou – a tedy správnou – reakci. Cílem je ostatně „obrana vlastní civilizace“ – celý spor je tedy vsazen do navýsost závažného a významného kontextu, v němž jde rovnou o osud civilizace a nikoli pouze o vzájemnou dohodu několika lidí, interpretaci školního řádu, či pojetí konceptu náboženské svobody.

Dalším aktérem reprezentovaným strategií klasifikace jsou „intelektuálové“. Ti jsou stavěni do opozice ke skupině „normálních místních obyvatel“. Vůči nim se „intelektuálové“ ocitají v podřadném morálním postavení, neboť svým jednáním brání pouze šátky (nikoli obě dívky či princip svobody vyznání), zatímco „normálním místním obyvatelům“ jde o civilizaci. Klasifikace „intelektuálové“, která má sama o sobě pozitivní konotace (kultivovaní lidé s vysokými znalostmi a intelektem) je tedy použita v pejorativním smyslu, kdy značí spíše lidi odtržené od životní reality.

"Jedna z dívek podle všeho do zdravotnické školy vůbec nechtěla chodit. Spíše to působí, že se přihlásila jen, aby mohla podat diskriminační žalobu. Při přijímacím pohovoru lhala a odhlásila se hned první den školy. Klasický a osvědčený postup militantních muslimů všude v Evropě."

Zde se již mluví pouze o jedné z dívek, dochází tedy k individualizaci původně kolektivního aktéra „militantní islám“. S tím je dívka nicméně nadále spojována, jak explicitně dokládá poslední citovaná věta. Objevuje se tvrzení, že dívka nastoupila do školy čistě s úmyslem podat vůči ní žalobu (což v kontextu předchozího textu nevyznívá jako legitimní využití práva, ale právě jako ono „testování odolnosti české společnosti“). Obvinění ze lži snižuje morální kredit aktérky a její jednání je opětovně vydáváno za běžný způsob nebezpečného postupu „militantních muslimů“ či „militantního islámu“.

"Druhý případ je ale zajímavější. Dívka (...) po dvou měsících náhle z ničeho nic zjistila, že se bez islámského šátku cítí špatně a že jako muslimka nemůže pokračovat. Není těžké představit si, co se stalo. V lepším případě se jí dostalo poučení od imána[4], v horším případě se jí dostalo vyhrůžky podříznutím. V každém případě to znamená, že se o možnost získat za peníze českých daňových poplatníků kvalifikaci zdravotní sestry připravila."

Druhá dívka je tentokrát již klasifikována jako muslimka a popisuje se její rozhodnutí školu ukončit, protože chození bez šátku je pro ni nekomfortní. Text přitom toto rozhodnutí důrazně označuje za náhlé, a to užitím pleonasmu „náhle z ničeho nic“. Údajná náhlost rozhodnutí má zpochybnit motivaci, jíž ho zdůvodňuje sama dívka. Hampl přitom v této úvaze pouze spekuluje, neboť nemá žádný důvod domnívat se, že dívka se cítila nepohodlně celou dobu. Prostřednictvím další spekulace se objevuje nový aktér – „imám“ (funkcionalizace), který dívku buď „poučil“ nebo jí „vyhrožoval podříznutím“. Spekulativní imám je v textu líčen jako skrytě působící zosobnění „militantního islámu“, jež ostatními muslimy manipuluje. V poslední větě je uvedeno, že dívka na škole studovala „za peníze daňových poplatníků“, ač je tato informace samozřejmá a irelevantní k diskutované problematice. Lze ji tedy číst jako implikaci, že dívka svým studiem nějakým způsobem využívala naši společnost (z níž je zároveň implicitně vylučována). Taková interpretace samozřejmě nemá dostatečnou oporu v samotném textu, ale lze ji považovat za legitimní, pokud se podíváme, jakým způsobem se operuje s pojmy jako „daně“ či „peníze z daní“ v širším pravicovém diskurzu, do něhož tento text spadá.

"(...) Nejspíš (...) existují umírnění muslimové, kteří si váží toho, že v České republice nejsou poměry jako v Pákistánu a kteří by chtěli žít tak, aby nenarušovali chod místní společnosti. Jenže takoví lidé jsou v očích radikálů zrádci a riskují, že podle toho dříve či později dopadnou – to nejlepší, v co mohou doufat, je rychlá a bezbolestná smrt. Jedině jednoznačné místní zákony a jejich tvrdé prosazování, jim může dát omluvu. Pak i radikál bude muset uznat, že dívka vychází ven bez šátku a vdaná žena s nezakrytou tváří[5] jen proto, že se – ač nerada - podřizuje místním přísným podmínkám."

V tomto odstavci autor srovnává dvě skupiny aktérů – „umírněné muslimy“ (pozitivní hodnocení) a „radikály“ (negativní hodnocení). Jak však již víme z předchozího textu, mezi „radikály“ jsou autorem zařazovány i dívky, které pouze chtějí nosit ve škole šátek, což vnáší otázku, jak přísné podmínky vlastně musí muslim splňovat, aby mohl být označen za „umírněného“. Podle samotného textu ho poznáme mimo jiné tak, že „si váží, že v České republice nejsou poměry jako v Pákistánu“. Pákistán, takto daný do opozice k ČR, je prezentovaný jako příklad údajně bídných poměrů v muslimských zemích – právě většinově muslimské obyvatelstvo je totiž tím jediným, co Pákistán s diskutovanými dívkami spojuje, neboť ty pochází z Afghánistánu a Somálska. Požadavek, aby si „umírněný muslim“ vážil poměrů v České republice, opět implikuje jeho podřadné postavení vůči české společnosti – má se k ní nacházet ve vztahu jakési zavázanosti a vděčnosti (tj. má být rád, že do ní vůbec byl vpuštěn) a nikoli být její rovnoprávnou součástí. Dozvídáme se také, že aby „umírnění“ vůbec mohli zůstat „umírněními“, musíme je chránit před „radikály“ – za způsob jejich ochrany jsou vydávány „jednoznačné místní zákony a jejich tvrdé prosazování“. Je nám tedy podsouváno, že „umírněné muslimky“ by za normálních okolností šátky nenosily (a nechtějí nosit), ale jsou k tomu nuceny „radikály“. Pokud šátky zakážeme a budeme tento zákaz vymáhat, pak tím neomezíme jejich svobody, ale naopak jim ke svobodě pomůžeme, protože jim tím dáme do rukou omluvu před nátlakem „radikálů“.

"Stalo se už zvykem nadávat na radikalizaci muslimů v Evropě, ale (...) neděláme nic proto, abychom ochránili ty umírněné před militantními souvěrci.  Multikulturalisté se naopak snaží zvýhodnit spíše ty radikály. Pak se nemůžeme divit, že přistěhovalecké komunity se v řadě evropských zemí staly tak násilnickými, že ohrožují přežití většinové společnosti."

V odstavci se opakují některé výše probrané diskurzivní jevy (oddělování komunity muslimů od „naší“ společnosti atd.), prostřednictvím klasifikace se nicméně objevuje nový kolektivní aktér – „multikulturalisté“. S ohlédnutím na kontext je nicméně tato skupina nejspíše ztotožnitelná s „intelektuály“. „Multikuturalistům“ je vyčítáno, že zvýhodňují „spíše ty radikály“ – jak vyplývá z předchozího textu, pravděpodobně tím, že hájí právo nosit šátek (jehož nárokování je podle Hampla projevem „militantního islámu“). Jako další případ klasifikace se objevuje pojem „přistěhovalecké komunity“, v rámci kontextu nejspíše ztotožňované s komunitami muslimskými (ačkoli zdaleka ne všichni evropští muslimové jsou přistěhovalci a zdaleka ne všichni „problémoví“ přistěhovalci jsou muslimové). Ty jsou vydávány za „násilnické“, a to do takové míry, že ohrožují samotnou existenci „většinové společnosti“ – což je tvrzení, jenž se v článku objevuje již podruhé.

"(...) Spor o islámské zakrývání hlav a obličejů není sporem o náboženský symbol. Tak, jako nikomu místnímu nevadí výstřednosti Hare Krišna, bylo by snadné tolerovat i zakryté vlasy nebo tváře. Jenže dnešní islámské šátky a závoje odpovídají spíše situaci z 30.let, kdy se Němci demonstrativně procházeli po Praze ve svých národních krojích. Na kšandách není nic závadného, ani na mysliveckých kloboučcích. Nepřijatelnými se stávají ve chvíli, kdy je oběma stranám jasné, že tím agresor vyjadřuje svoji dominanci na dobývaném území."

Hnutí „Haré Krišna“ a „Němci“ jsou jedinými kolektivními aktéry, které text reprezentuje pomocí nominace. Oba jsou přitom zmiňováni hlavně pro účely srovnání s muslimy. Členové hnutí „Haré Krišna“ zastupují exotickou náboženskou komunitu, která nevyvolává hněv české společnosti – tím je naznačeno, že odpor vůči muslimům musí mít jiné příčiny, než netoleranci či xenofobii. Podstatné jméno „Němci“ sice samo o sobě označuje skupinu národnostní, nicméně z kontextu (30. léta, agresoři) vyplývá, že v tomto případě jsou takto pojmenováni němečtí stoupenci nacismu.[6] Podle této analogie tedy německé kroje nošené v Praze označovaly stoupence nacismu stejně tak, jako dnes muslimské šátky nošené v Praze označují stoupence „militantního islámu“. Obě skupiny jsou pak přímo označeny za „agresory“ (klasifikace), kteří se dopouští dobývaní našeho území a demonstrují svou dominanci nad ním. V současnosti přitom ČR (ani žádná jiná evropská země) není v konfliktním vztahu vůči nějaké zemi muslimské (pomineme-li soubor sankcí uvalovaných EU na Írán), ani jí není ze strany žádné muslimské země konfliktem vyhrožováno. Muslimové se tedy dle textu dopouštějí „dobývání“ již svou pouhou přítomností.

"Není možné nikomu určovat, jak se obléká doma. (...) Ale tam, kde platí daňoví poplatníci, bychom symboly agresorů trpět neměli."

V prvních dvou větách je jeden z aktérů přítomen pouze implicitně – tím, kdo „nemůže nikomu určovat, jak se obléká doma“ má být pravděpodobně stát, resp. většinová společnost. Pro to hovoří zejména skutečnost, že ve třetí větě už autor používá první osobu množného čísla – „trpět symboly agresorů“ bychom neměli „my“. V textu to není řečeno zcela jasně, ale autor pravděpodobně vychází z předpokladu, že platí-li většinová společnost daně, má právo (svévolně) rozhodovat o pravidlech platných ve veřejných institucích. Muslimové jsou opět přímo identifikováni jako agresoři a nepřímo vylučováni z naší společnosti („oni“ nerozhodují s „námi“, ale „my“ rozhodujeme o „nich“).

"(...) Je neuvěřitelné, jak snadné je stát se v Čechách intelektuálem. Stačí vyplodit dvě věty na obranu islámské víry a zasypat je povinnými omšelými slovními obraty jako „česká xenofobie“, „burani“, „vidlácká islamofobie“ či „pivní rasismus“  a z člověka se stane myslitel. (...)"

V tomto odstavci se v podstatě jen potvrzuje výše vznesené podezření, že klasifikující pojem „intelektuál“ (popř. „myslitel“) je v textu užit ve výsměšném významu. Upozornil bych však i na fakt, že slovní spojení, která v tomto odstavci Hampl vsazuje „intelektuálům“ do úst, jsou z poloviny jeho vlastní invencí. Vyhledávač Google nachází jen zanedbatelný počet textů, v nichž je přítomno slovní spojení „pivní rasismus“; výraz „vidlácká islamofobie“ pak Google dokonce nachází výhradně v tomto Hamplově článku. Hampl se tímto nepochybně pokouší tvrdit, že „intelektuálové“ své oponenty automaticky považují za burany a rasisty.

"(...)Ony dvě islámské dívky s nárokem na změnu školního řádu (se kterým předtím samy souhlasily) se dožadují privilegií, neuplatňují práva. Pokud někdo tvrdí, že jim má být takové privilegium poskytnuto, implicitně tím vyjadřuje, že "čeští burani" jsou proti muslimům lidmi druhé kategorie. Člověku přijde líto, že zákon neumožńuje iniciovat referendum o zákazu dotací pro nejrůznější lidskoprávní skupiny."

Dívky jsou znovu klasifikovány jako muslimky („islámské dívky“) a jejich postoj je ztožněn s postojem „intelektuálů“ – obě skupiny mají nahlížet na Čechy jako na „burany“. Závěrečný povzdech nad „lidskoprávními skupinami“ jakoby do textu ani nepatřil – není jasné, jak se vztahuje k jeho tématu a o jakých „lidskoprávních skupinách“ je vůbec řeč. Zdůraznil bych ještě, že Hamplova teze „pokud se někdo dožaduje privilegia (či výjimky z nějakého pravidla) považuje zbytek společnosti za méněcenný“ spadá do kategorie non sequitur. Dívky se v tomto případě navíc neodvolávaly na žádná privilegia, nýbrž na právo na svobodu vyznání, které zaručuje ústava – ta má samozřejmě nepoměrně větší váhu než jakýkoli školní řád.

^{[1] Jejich nošení u žen je většinou muslimů považováno za náboženskou povinnost.}

^{[2] Buddhismus je u nás naopak stále nesmyslně romantizován a těší se pověsti „mírumilovného“ a „osvíceného“ náboženství.}

^{[3] Hypertextový odkaz odkazuje na oficiální vyjádření ředitelky školy publikované na webu Pravý prostor. Hampl tedy považuje vyjádření jednoho z aktérů sporu za ucelený a objektivní popis toho, co se doopravdy stalo.}

^{[4] Arabský termín „ímán“ (správněji „imán“) v kontextu islámu značí samotnou víru v metafyzické aspekty islámu, autor pojem pravděpodobně zaměnil se slovem „imám“, což je člověk vedoucí modlitbu, správce mešity, nebo jakákoliv jiná osoba na vedoucí pozici uvnitř muslimské komunity.}

^{[5] Hampl zde implikuje, že podle islámu nosí šátek pouze mladé (svobodné?) dívky, zatímco vdané ženy jsou povinny zakrývat si celý obličej. Ve skutečnosti žádné takové pravidlo není mezi muslimy ve větší míře uznáváno a většina typů závojů, které muslimské ženy nosí, ponechává tvář odkrytou.}

^{[6] Pro islamofobní diskurz je spojování islámu s nacismem velmi typické. Osobně za tím vidím několik důvodů. Nacismus je v povědomí Evropanů považován za mimořádně zavrženíhodnou ideologii a jakékoli spojení s ní je společensky neakceptovatelné. Obvinění ze spojitosti s nacismem je tedy jednoduchou a účinnou cestou k něčí diskreditaci. Druhý důvod je přímo navázaný na ten první – v řadě evropských zemí jsou zakázány nacistické symboly a různé artefakty (včetně knih jako je Mein Kampf), přičemž tyto zákazy jsou opět široce akceptované a nejsou považovány za narušení svobody projevu. Vytvoření analogie mezi islámem a nacismem tedy může sloužit jako podpora argumentace, že muslimské symboly, svaté knihy, či islám jako takový mohou (nebo by dokonce měly) být zakázány také. Třetí důvod vidím ve snaze přehodit „historickou vinu“ za holokaust a jiné zločiny nacismu na skupinu, s níž se sami neztotožňujeme a o níž tvrdíme, že s námi nemá nic společného.}