Existuje islamofobie?

Pokud se nám něco nelíbí, či to nezapadá do našich světonázorů, nejjednoduší věc co můžeme udělat, je popřít, že to vůbec existuje. Zhruba ve stejné době, kdy ve světě začal narůstat otevřený odpor vůči islámu, se se stále větší frekvencí začalo objevovat i slovíčko "islamofobie". To je ze strany zpruzelých bojovníků proti Alláhovu náboženství často napadáno jako nesmyslné a popisující jev, který ve skutečnosti neexistuje. Tento názor tu nedávno prezentoval i bloger Jan Jirků s odvolávkou na Aliho Sinu, zakladatele webu Faith Freedom International.

wallscometumblingdown.wordpress.com/

Ironické na tom je, že právě Ali Sina by si označení islamofob jistě sám zasloužil. Jeho web pod rouškou boje za náboženskou svobodu vede jedovaté tažení proti islámu, v rámci kterého se nejde pro žádnou polopravdu, lež a manipulaci daleko.

Panu Jirků a očividně i mnoha dalším lidem však Sinovy argumenty proti islamofobii zjevně připadají nezlomné. Tak si říkám, že ač je tu na blozích v poslední době poněkud přeislámováno, nezaškodí se jim hezky podívat na zoubek:

(Poznámka: Některé pokusy o argumenty jsem vynechal, protože se z obsahového hlediska opakovaly. Pokud by měl snad někdo pocit, že jsem vynechal nějaký Sinův argumentační triumf, nechť se směle ozve v diskuzi.)

1.) Islám je ideologie. Odmítnutí ideologie nelze klasifikovat jako fobii. Říct o oponentovi ideologie, že trpí fobií, je blud. Všechny ideologie mají své kritiky, neslyšíme ale křesťany, že by označovali kritiky křesťanství jako kristofoby, komunisty označovat své kritiky za komunitofoby, nebo hinduisty nazývat ty své hindofoby. Termín “islámofobie” je nesprávný a zavádějící jak technicky, tak i logicky.

Podle slovníkové definice je fobie “vytrvalým, abnormálním a iracionálním strachem ze specifické věci nebo situace, který nutí člověka se jim vyhýbat, bez ohledu na vědomí a ujišťování o jejich bezpečnosti”.

S jedním tvrzením mohu jistě souhlasit. Ze sémantického a logického hlediska zní pojem "islamofobie" nesmyslně, neboť implikuje, že se jedná o iracionální panický z islámu. Přitom ti, které islamofoby většinou nazýváme, z něj jistě panický strach nemají, spíše se jej snaží vyvolávat v ostatních. Jenže nikdo neříká, že význam neologismů vzniklých spojením dvou slov musí být také nutně daný logickým spojením významů slov původních. Copak výraz "antisemitismus" snad označuje odpor vůči mluvčím semitského jazyka? Nikoli, označuje hněvivou předpojatost vůči Židům, ať už jsou chápáni jako vyznavači judaismu, národ, nebo rasa. Předsudky vůči Arabům nebo Malťanům, tedy také Semitům, pod křídla antisemitismu zahrnuty nejsou.

Se spojením něco-fobie se navíc můžeme setkat i v několika zaužívaných termínech označujících odpor vůči nějakému konkrétnímu etniku a jeho kultuře. Těm, co nenávidí Číňany, můžeme říkat sinofobové, Indy nemůžou vystát indofobové a proti turkickým národům by nejraději zvedli vojnu turkofobové. Všechny ty termíny nejsou z hlediska sémantiky zrovna dvakrát šťastně zvolené a neoznačují druh fobie (od tzv. homofobů také jistě nečekáme, že po spatření gaye s křikem vylezou na nejbližší kandelábr), ale jsou zaužívané a objevují se i v odborné literatuře, tudíž není důvod se jim za každou cenu vyhýbat.

Zatímco antisemitismus, sinofobie a spol. vlastně popisují specifický poddruh rasismu či xenofobie (ta se v tomto kontextu také využívá ve významu blízkému "národnostní nesnášenlivosti" a nikoli ve své lékařské definici), takzvanou islamofobii bych zařadil spíše do škatulky morálních panik, čímž se rozumí sociologický jev, v rámci něhož nějaká (povětšinou) minoritní skupina začne být pro své chování odlišující se od normy považována za existenční ohrožení společnosti.

Kritika křesťanství má jistě staletou tradici, ale probíhala především v rámci křesťanského nábožensko-kulturního okruhu; neměla v sobě nikdy punc vymezování se vůči nějaké cizí společnosti, vymezovala se většinou buď vůči konkrétním věroučným praktikám, nebo vůči víře v Boha jako takové.

Těžko vám někdo vnutí naprosto zkreslený pohled na život ve společnosti, jejíž jste sami součástí. Povědomí o zemích s převahou muslimů je ale na Západě obecně velmi malé a lidé se rádi chytnou kdejaké lži, zvláště pokud se jim zrovna hodí do krámu (např. jeden z blogerů se tu čtenářům snažil namluvit nesmysl, že v konzervativních muslimských zemích se vůbec neposlouchá hudba a v těch liberálnějších pouze ta z předislámských dob, které se "podařilo přežít islámskou morálku").

Když si Ali Sina stěžuje, že máme islamofobii, ale nikoli kristofobii, divím se, že mu nepřipadá divné, že se vedle antisemitismu nemluví taky o nějakém antislovanismu, když na Slovana se v různých kruzích a různých časech jistě nadávalo nejednou...

Ještě bych se pozastavil nad tím, že autor (on je to jev typický pro celý, dovolím si říct islamofobní, diskurz) islám neoznačuje jako náboženství, nýbrž jako ideologii. Je zatím něco jiného, než pouhá snaha vsugerovat nám, že islám je úplně něco jiného, než třeba křesťanství či judaismus a vlastně by pro něj vůbec neměly platit právní výdobytky jako je svoboda vyznání? Má snad Ali Sina nějaké argumenty pro tvrzení, že islám není náboženstvím? A není snad každé náboženství zároveň i ideologií?

2.) Neologismus “islámofobie” tak říká, že islám není nebezpečný, a že strach z něj je iracionální.

Tak k tomuhle blábolu se pomalu ani nemá cenu vyjadřovat. Již jsme si snad vysvětlili, že islamofobie nutně neznamená "iracionální panický strach z islámu" (i když to termín samotný naznačuje), k čemuž bych ještě doplnil, že Sinova výtka je nesmyslná i pokud se budeme pohybovat v oboru skutečných, lékařsky definovaných fóbií.

Nikdo ze čtenářů asi nebude zpochybňovat, že existuje cosi jako arachnofobie. Znamená však existence této diagnózy a tohoto pojmu, že pavouci nejsou nebezpeční a strach z nich je (vždy) iracionální?

3.) Každá ideologie má své oponenty. Je ryzí arogancí nazývat kritiku jakékoliv ideologie fobií. To by znamenalo, že platnost této ideologie již byla potvrzena a každý, kdo se proti ní staví, zastává iracionální postoj a potřebuje pomoc psychiatra. Takové iracionality a arogance jsou schopni pouze muslimové. Všichni si vzpomínáme na Mohameda Abdulláha, Afghánce, který konvertoval ke křesťanství, a hrozila mu za to poprava. Když byla vláda Afghánistánu dotlačena k jeho propuštění, zachránila si tvář tím, že ho obvinila z šílenství a tudíž neschopnosti stanout před soudem. V myslích muslimů může s islámem nesouhlasit pouze šílenec. To je ryzí arogance.

Zde autor naráží na problém rozlišování mezi kritikou islámu a islamofobií (resp. on mezí tím záměrně nerozlišuje), kterému se chci věnovat až na konci článku. Rád bych ale upozornil na to, že se v tomto odstavci Sina několikrát proviňuje proti logice, kterou se paradoxně neustále snaží ohánět. Nejprve přichází s absurdním tvrzením , že určité ignorance a iracionality "jsou schopni jen muslimové" a poté čtenářům metá do tváře ukázkové předčasné zobecnění, když jeden konkrétní případ uvádí jako charakteristický pro všechny muslimy na světě.

4.) Muslimové trpí iracionálním strachem z Židů. Muslimské děti jsou učeny, že Židé jsou zlí, že jí muslimské děti a dělají z jejich krve pečivo. Židé jsou karikováni hanobícím a démonizujícím způsobem, jsou zobrazováni jako krvelačná monstra. V televizním pořadu vysílaném v palestinské televizi se zeptali tříletého děvčete, koho nenávidí nejvíce, ona odpověděla “Židy”, a novináři poté, co to zaslechli, chválili Alláha. Neologismus židofobie je proto legitimní, protože popisuje iracionální strach z Židů, který je muslimům vštěpován od dětství. Muslimové touto chorobou velmi trpí.

Jistě, chování, které zde autor popisuje (opět na základě předčasného zobecnění, kdy z konkrétních případů v extremistických médiích dělá jakýsi celomuslimský mainstream) je jistě předsudečné, nenávistné a dalo by se označit neologismem "židofobie". Takový neologismus je ale zbytečný, neboť jeho obsah by se pravděpodobně nijak nelišil od zavedeného pojmu "antisemitismus".

5.) Umlčovat kritiku ideologie je potlačováním základního lidského práva, jímž je svoboda projevu.

I pokud je pojmu islamofobie využíváno jen k lacinému a nepodloženému nálepkování oponenta, nelze takovou činnost nazvat "umlčováním" a považovat ji za potlačování svobody projevu. I když náhodnému kolemjdoucímu vmetu do tváře, že je islamofob a rasista k tomu, nijak mu tím nezabráním vyjádřit jeho názory a postoje. Další Sinův slabý pokus o logický klam.

6.) Neologismus “islámofobie” je proto známkou intelektuální smrti muslimských oponentů, kteří nejsou schopni přijít s logickými argumenty a bránit islám před kritikou racionálním způsobem. “Islámofobie” je útok ad hominem. Je logickým bludem a urážkou vrhanou na kritiky islámu. Zdůrazňuje skutečnost, že islám je lež, která není schopná ustát kritiku. To je důvod, proč muslimové potřebují cenzuru a musí zničit pravdu brutální silou, ať už právní, nebo fyzickou, aby svojí lež ubránili.

Zde se opět objevuje nepřímo vyjádřené tvrzení prostupující celým článkem - totiž, že muslimové (a jistě i tzv. islamofilové, že) označují za islamofoby všechny kritiky islámu a celý ten pojem k ničemu jinému, než k delegitimizaci takového kritika neslouží.

Jistěže nařčení z islamofobie může fungovat jako vyprázdněná delegitimizující nálepka a je tak i mnohdy používána. Takové (zne)užívání se ovšem nevyhne žádnému negativně kvalifikujícímu pojmu, jako je rasista, nacista, xenofob, komunista, multi-kulti, extremista, ultrapravičák, ultralevičák atd. Mnozí čtenáři si jistě vzpomenou na nějaký případ, kdy by někdo naprosto nesmyslně viněn například z rasismu a určitě budou soulasit s tím, že označení "rasista" se sem tam používá jako pouhá nálepka k diskreditaci oponenta. Znamená to ovšem, že rasismus neexistuje? Nebo že máme slovo "rasismus" raději úplně vyřadit ze slovníku, protože je určené jen ke stírání oponentů? Ne, znamená to, že bysme s tím pojmem měli zacházet opatrněji a s dávkou intelektuální poctivosti.

S islamofobií to není jiné. Neměla by se užívat k lacinému napadání, ale k vymezování určitého diskurzu. Když věnujete trochu času samostudiu a googlování, brzy zjistíte, že ti nejvášnivější odpůrci islámu (ti, kterým bez uzardění říkám islamofobové) vpodstatě všichni říkají to samé, názory od sebe vzájemně přebírají a také se (výhradně) navzájem chválí. Od legitimních kritiků se liší tím, že do svého protiislámského tažení zakomponovávají prvky konspiračních teorií a (ač se k tomu nemusí otevřeně hlásit) snaží se protlačit tezi, že úplně KAŽDÝ muslim představuje existenční ohrožení celé "západní civilizace."

Namísto odborného a kritického přístupu (naprostá většina islamofobů NEMÁ žádné vzdělaní v islamistice ani příbuzných oborech) se snaží o zuřivé vršení protiislámských argumentů, mezi něž klidně řadí i argumenty velmi pochybné až vylhané. Pokouší se oslovovat především nevědomost svých čtenářů, kteří se snadno chytnou na nějakou polopravdu, logický klam, nebo faktografické zkreslení. Do diskuzí se skutečnými odbroníky se zásadně nepouštějí a pokud je některý z nich zkritizuje, použijí ("kupodivu") právě útoku ad hominem.

A co je nejzajímavější - ač se těmto lidem nelíbí neologismus "islamofobie", sami neustále omílají nedávno vymyšlené a často bezobsažné termíny jako "dhimmizace", "islamofašismus", "Eurábie", "Britanistán" (či jakýkoli jiný -stán),  nebo"plíživá šarí'a".

To seriózní kritici islámu, jako je proslulý orientalista (a můj oblíbený autor) Bernard Lewis, si zachovávají vážnost a svou kritičnost nesměřují jen vůči muslimům a jejich náboženství. Neprezentují nepodložné spekulace jako nezpochybnitelná fakta, neopírají se o lži a výmysly a nenapadají oponenty, nýbrž jejich názory (např. Lewis se dlouze dohadoval s palestinským intelektuálem Edwardem Saidem a byl kritizován i religionistou Johnem Espositem). Takoví lidé do islámské diskuze přispívají hodnotnými a podnětnými názory a posouvají tak její účastníky zas o něco blíž k poznání pravdy. Za to je třeba si jich vážit a popřípadě je bránit, pokud jsou i oni za islamofoby neprávem označováni. Naštěstí se jim to zas tak často nestává. Asi i proto, že jejich texty nebývají psány jedovatým perem a na čtenáře z nich nečpí jen těžko potlačovaná zloba.