Na stopě Tureckých hvězdných válek

...aneb pokusme se odhalit souvislosti, v nichž vznikly zkultovnělé turecké filmové obskurnosti včetně jednoho z nejhorších filmů všech dob.

I plakát k 'Tureckým Hvězdným válkám' už má kultovní status...

Když jsem v minulých článcích nějak narazil na tureckou kinematografii, většinou jsem si nezapomněl postěžovat, že ta je v očích Čechů ztotožňována hlavně s komicky špatnými braky ze 70. a 80. let, a to především s jejich nejkultovnějším zástupcem - filmem Dünyayı Kurtaran Adam (1982), jenž je známější pod přezdívkou "Turecké hvězdné války". Stačí se podívat na filmovou databázi CSFD - nepovažujeme-li za turecký film Akinovo Proti zdi (byl vyrobený převážně v Německu), pak je Dünyayı Kurtaran Adam s počtem 938 hodnocení tou zdaleka nejhodnocenější tureckou produkcí. Médii démonizované Údolí vlků má hodnocení jen 190, bláznivou komedii G.O.R.A., která se zatoulala i mezi česká trafiková DVD, ohodnotilo 175 uživatelů a počet hodnocení u zbytku tureckých filmů se pohybuje v nejlepším případě v několika desítkách. Dokonce i slávná Cesta (Yol), jejíž tvůrci si odnesli z Cannes Zlatou palmu, zaujala jen 37 aktivních uživatelů CSFD.

Není těžké přijít na to, proč si Dünyayı Kurtaran Adam získal tolik pozornosti. Je to totiž téměř dokonalý antifilm. Diváci jsou zvyklí, že i v těch úplně nejhorších filmech lze vystopovat nějaké prvky profesionality, ale u Dünyayı Kurtaran Adam opravdu žádné nejsou. Snímek se pokouší vyprávět jakýsi dobrodružný příběh o dvou sestřelených hvězdných pilotech, kteří jako jediní mohou spasit neznámou planetu (hory Centrální Anatolie) před zkázou z rukou "démonického" zlosyna. V tomto úkolu jim sice brání všemožné příšery (opilecky vrávorající lidé v karnevalových maskách), ale alespoň k tomu vyhrává kvalitní hudba (vykradená z Indiany Jonese, Jamese Bonda, či Planety opic) a občas je celé to meziplanetární dobrodružství proložené nesouvisejícími záběry ze 4. epizody Hvězdných válek - čímž si také film vysloužil svou přezdívku. Velmi netypicky na snímek z Turecka, ale zato zcela v souladu se západními představami o mentalitě muslimských národů, dokonce jednu z klíčových sekvencí vyplňuje hromada pochvalných řečí o islámu.

Lidé mají tendenci předem očekávat, že filmy ze zemí, jejichž (pop)kulturu neznají a vnímají je hlavně jako exotické a zaostalé, budou přinejlepším budit soucitný smích. Turecké Hvězdné války ale svou špatností dovedou trumfnout očekávání i toho nejzarytějšího ignoranta a "předsudkáře". Jako by přímo ztělesňovaly ty nejdivočejší představy o groteskních snahách lidí z rozvojového světa pokoušejících se napodobit omračující hollywoodské spektákly, aniž by přitom ovládali alespoň ty nejnutnější základy filmového řemesla. Dünyayı Kurtaran Adam představuje naprostý extrém, jaký by těžko hledal srovnání kdekoliv jinde, ovšem lidem jsou dobře známé i další turecké filmy parazitující na západních hitech, které jsou kvalitativně výš jen o malý kousek - Korkusuz, 3 Dev Adam, Tarkan Vikinglere Karşı a mnoho dalších. Takové filmy nevnikaly proto, že by snad obyvatelé Turecka byli hloupí, nebo nějak méně nadaní pro potřeby filmové tvorby. Vlna tureckého braku má co dočinění s mnoha historickými, ekonomickými i kulturními faktory. Pokusme se tedy na následujících řádcích některé z nich vyjmenovat a vsadit turecký filmový trash do určitého kontextu.

_{Svéráz hvězdného tréninku}

_{osmanské facky}

Těžké začátky tureckého filmu

Ačkoli v Turecku pravděpodobně vzniklo více filmů, než v jakékoli balkánské nebo blízkovýchodní zemi a v posledním desetiletí si tamní kinematografie stále více získává pozornost zahraničních kritiků, festivalových porotců i běžných diváků, od dob, kdy byly první "pohyblivé fotografie" představeny osmanskému sultánovi Abdülhamitovi II., muselo uběhnout celých padesát let, než si film vybudoval pevnou pozici na půdě turecké pop-kultury.

Film je (nejen v technickém smyslu) vynálezem západních zemí, o jejichž kulturu projevovala Osmanská říše po celá staletí minimální zájem a těsnější kontakt s ní měly jen tamní nemuslimské menšiny (vzhledem k preferencím samotné křesťanské Evropy více křesťané než židé). Osmanská kina a distribuční společnosti tak měli v rukou téměř výhradně Evropané (často Francouzi) a jejich návštěvníky krom jiných cizinců tvořili převážně křesťané, židé a muslimové z vyšších společenských tříd. Promítané snímky pocházely hlavně ze zemí Západně Evropy, ale také z Ruska a USA. Druhá světová válka otevřela vrátka také importu filmů z Egypta, jakožto nejrozvinutější kinematografie v arabském světě.

Založení Turecké republiky Mustafou Kemalem Atatürkem v roce 1923 se na vývoji tureckého filmu kupodivu nijak pozitivně neprojevilo, byť Atatürk do programu zásadní modernizace země zahrnul i kulturní pozápadňování a o kinematografii se vyjadřoval pochvalně. Od vyhlášení republiky až do Atatürkovy smrti o patnáct let později působil v Turecku vlastně jeden jediný domácí filmař - západně vzdělaný divadelník Muhsin Ertuğrul. Jeho filmy se nesnažily najít si vlastní, svébytně tureckou identitu a víceméně jen napodobovaly snímky evropské nebo americké. I další z prvních tureckých filmařů postupovali obdobně.

Když na přelomu 40. a 50. let nastartovala nově zvolená Demokratická strana řadu liberalizujících reforem, vytvořila tím vhodné prostředí k raketovému vzestupu tureckého filmu - přinejmenším v kvantitativním smyslu. Začala tak nesmírně produktivní éra Yeşilçamu, tedy hollywoodem inspirované komerční kinematografie, která si konečně dokázala najít cestu k širokým masám. Do toho (nej)horšího z této vlny se řadí právě i ony tolik bizarní snímky s legračními akčními scénami  a hromadou prvků vykradených z jiných filmů. Konkrétně Dünyayı Kurtaran Adam je víceméně produktem yeşilçamovských smrtelných křečí.

<sup>Závěrečné souboje ze dvou "perel" z dílny Çetina İnançe
- vlevo Dünyayı Kurtaran Adam aka Turecké hvězdné války, vpravo Son Savaşçı</sup>

Když film začal patřit lidu

"Ale aby nedošlo k mýlce - tohle nebylo svého času žádné obskurní béčko, ale na turecké poměry vysokorozpočtový film s největší tureckou akční hvězdou Cuneyit Arkinem!!!" píše k Tureckým hvězdným válkám na CSFD uživatel s přezdívkou Tosim. Jeho přesvědčení, že právě zhlédnul skutečně typického reprezentanta (minimálně dobové) turecké kinematografie, je zcela mylné; pravdou je pouze to, že zmiňovaný Cüneyt Arkın byl opravdu velmi slavným hercem.

Možná že právě tohle Tosima zmátlo. Západní diváci jsou zvyklí, že populární, prominentní herci bývají obsazování do ambicióznějších filmů, jež mají alespoň jisté základní kvality zaručené předem a do okrajových brakových produkcí by je nikdo nedotlačil. Nikdo by jistě ani v nešílenějším snu nečekal, že ve filmu typu Megažralok vs. obří chobotnice by se mohl objevit třeba Tom Hanks nebo Nicole Kidman. Jenže (nejen) v Turecku je všechno jinak. Jestliže nazýváme Yeşilçam "tureckým Hollywoodem", měli bychom to dělat s vědomím, že takovou analogii je nutné chápat ještě daleko nadneseněji, než v případě indického Bollywoodu. Yeşilçam si nikdy nedocházal vybudovat dostatečnou organizační, technickou, ani ekonomickou základnu, aby mohl fungovat jako soběstačný průmysl a dělit jeho produkci do kategorií áčkového a béčkového filmu vlastně nelze.

Yeşilçam byl orientovaný výhradně na výdělek a neměl dostatečné zázemí, aby si mohl dovolit experimentovat. Divácký vkus se nesnažil posouvat, ale odrážet jej. Jeho význam spočíval v tom, že z filmu, který byl po značnou dobu (tak jako spusta jiných výdobytků evropské kultury) zábavou elit, udělal zábavou lidovou a přitáhl k filmovým plátnům chudé a nenáročné rurální obecenstvo. To od filmových představení čekalo, že bude nabízet podobné atrakce, jaké byly v minulosti doménou pouličních kumštýřů. Film, který zhruba do poloviny 60. let stavěl hlavně na exaltovaných melodramatech egyptského střihu, se tak postupně přeorientovával do akčnějších rovin - ať už šlo o fantazijní, kriminální, nebo historické snímky, nechyběly v nich pěstní bitky, šermování, střelba a neodmyslitelné artistické výkony.

_{Kvalita v éře Yeşilçamu}

_{Susuz Yaz (1964)Sevmek Zamani (1965)Vesikali Yarim (1968)Umut (1970)Selvi Boylum, Al Yazmalim (1978)Arkadaş (1975)Sürü (1978)Duvar (1983)Zügürt Aga (1985)Değirmen (1986)Uçurtmayi Vurmasinlar (1989)Hababam Sinifi (1975)}

Cüneyt Arkın si svou slávu získal právě proto, že jako bývalý cirkusák (ale taky držitel černého pásu v karate a doktor medicíny) zvládal veškerou akrobacii, jakou po něm režiséři i diváci vyžadovali a objevil se se díky tomu ve stovkách filmů. V tureckém produkčním systému nikdy nemohl získat status uctívané hvězdy inkasující obří honoráře a pečlivě si vybírající role. Proto hrál také skoro ve všem, co mu nabídli, bez ohledu na kvalitu. Ačkoli jeho typické filmy, kde se objevoval v rolích osmanských bijců, také nepředstavují zrovna mistrovská díla, žádný z nich není zdaleka tak příšerný jako právě Turecké hvězdné války (ke kterým si ovšem sám sepsal i scénář).

Ty vznikly poté, co Yeşilçam utržil dvě smrtelné rány. První přišla v roce 1968 s nástupem televizního vysílání a filmaři její následky začali postupně zmírňovat přitvrzováním v sexuálních scénách. Hrdinové tureckých trashů se tak běžně setkávali s lascivními (polo)nahými ženštinami, které bylo třeba zahraňovat ze spárů úchylných zlosynů či příšer. Jindy s nimi zase naoko souložili v lehkých komediích odkoukaných z dobovéé italské produkce a v posledním roce 70. let se do tureckých kin vloupalo i regulérní hardocre porno, kde se souložilo dopravdy a v patřičně datailních záběrech. Období "sexuálního boomu" (Seks Furyası) ale nakonec razantně ukončila druhá rána tureckému mainstreamovému filmu v podobě vojenského převratu v roce 1980. Režim generála Evrena zavedl přísnou cenzuru a "nevhodné" filmy buď ve velkém zakazoval, nebo rovnou pálil.

Na scénu přichází tryskový režisér

Trpký konec turecké filmové erotiky se dotknul i Çetina İnançe, pozdějšího režiséra Tureckých hvězdných válek, neboť ten se původně režií hanbatých filmů živil. Jak známo, v oblasti pornografické tvorby je třeba dbát hlavně na angažování ke všemu svolných herců s reprezentativním zevnějškem, zatímco kvalita filmařského zpracování je poddružná. Pro İnançe šlo tedy o vhodný žánr, neboť nebyl ani talentovaný ani přiliš pečlivý - většinu svých filmů natočil během několika dní, což mu také vyneslo přezdívku "tryskový režisér". Po vynuceném přesedlání z erotických snímků na akční se na jeho přístupu pranic nezměnilo. Spolupráci s tehdy už šedivějícím Cüneytem Arkınem navázal pravděpodobně doufaje, že jeho slavné jméno bude diváky lákat podobně jako kopulační prostocviky, jejichž inscenování se dříve věnoval. Dělal však čest své přezdívce a v roce 1982 krom proslule bizarních Tureckých hvězdných válek uvedl do kin ještě sedm dalších (o něco méně bizarních) celovečerních snímků, na jejichž většině se také spolupodílel s Arkınem.

Turecká filmová databáze Sinematurk u İnançovy kariéry eviduje celkem 142 snímků natočených v letech 1967 - 1986. Jedním z těch posledních se stal Korkusuz (1986), svérázná odpověď na druhého Ramba, v níž vietnamské vojáky nahradili kurdští teroristé. I tento film se řadí k těm nejproslulejším zástupců tureckého trashe. Zčásti proto, že jej v roce 2009 vydala na DVD americká společnost Dark Maze Studios. Musela ovšem z právních důvodů vyměnit soundtrack, neboť ten byl opět složený z melodí vykradených z amerických filmů...

V roce 2006 bylo za opětovné účasti Cüneyta Arkına natočeno k Tureckým hvězdným válkám parodické pokračování. Patrně se tak stalo pod vlivem dva roky starého úspěchu bláznivé sci-fi parodie G.O.R.A. V obou smyslech slova ultralaciný film Dünyayi Kurtaran Adam'in Oğlu režíroval někdejší představitel komiksového hrdiny Tarkana, Kartal Tibet. Na snímek, jenž patří zaručeně k tomu nejhoršímu, co z Turecka v posledních letech vzešlo, dští turečtí uživatelé databáze IMDb oheň a síru; na české CSFD si ovšem můžeme přečíst i komentář, v němž se píše: "Myslím, že se Turecko poučilo z Dünyayi kurtaran adam, když se dozvěděli, že lidé se tomu ve světě smějí. Z Turecké kinematografie je to přece jenom něco lepšího, přesto tomu nemůžu dát jinak než jednu hvězdu."

Sex na plátně

Konec dobrý, všechno dobré...

Z tureckých snímků éry Yeşilçamu se do dneška zachovala jen určitá část, neboť k nim nikdo mnoho úcty nechoval a když lidé na přelomu 80. a 90. let přestali na turecké filmy chodit úplně, některé z nich byly levně prodány televizím a zbytek se buď někde nechal zapadat prachem, nebo byl dokonce zničen (například z negativů černobílých filmů se nechalo vyextrahovat stříbro). V posledních letech se však přístup k filmovému dědictví změnil a začalo se pracovat na restauraci kvalitních snímků té doby. Filmy nepříliš kvalitní, ale zato bizarním způsobem zábavné, zase občas zachraňují americké společnosti na trashovou kinematografii zaměřené.

Kuriózní snímky ve stylu Tureckých hvězdných válek však můžeme nalézt v minulosti i současnosti mnoha jiných kinematografií - indické, pákistánské, íránské, malajské, indonéské, filipínské a bůhví jaké jiné -  a důvody, proč tam taková díla vznikají, jsou veskrze podobné. Nejvíce ambivalentní kvalitu v současnosti pravděpodobně vykazují velké filmové průmysly v Indii, jež stále trpí špatnou organizovaností a mísí se v nich talentovaní tvůrci s neschopnými zoufalci a špičková filmařská technika s tou muzeální. Ve vývoji tureckého filmu taktéž můžeme najít několik paralel k filmu izraelskému.

Tou pro současnost nejpodstatnější je fakt, že izraelská i turecká kinematografie prošla v posledních dvou desetiletích - a zejména v tom druhém - značným rozkvětem. Ač je turecký film dosud celkově nějakou tu příčku pod úrovní vyspělých kinematografií Evropy, nabízí rozmanitou řadu kvalitních snímků s uměleckým i komerčním potenciálem a není vyloučené, že bude-li se Turecko dále rozvíjet ekonomicky, politicky i kulturně, může se jeho kinematografie stát podobně významnou jako ta, jíž v současnosti disponuje kupříkladu Jižní Korea.