Turecký filmový deníček III.

...aneb kterak Turci zvedli vojnu pro zadržení flotily v Gaze a poté nám zkusili vysvětlit, že ne každý muslim je terorista.

Zatímco v minulém článku probírané Aşk Tesadüfleri Sever je významné hlavně svou kvalitou, dnes si proklepneme filmu, které se do popředí zájmu dostali zejména kvůli značné publicitě. Oba se vyznačují vysokými rozpočty, oba reagují na aktuální politické a společenské problémy, oba používají vířící derviše jako symbol míru a pokoje, ale také oba nedostály očekáváním do nich vkládáným. V prvním případě spíše bohudík, v druhém jasné bohužel.

Kurtlar Vadisi Filistin (2011)

"Walley of the Wolves: Palestine", akční / thriller, 106 min.
Režie: Zübeyr Şaşmaz

Kdepak Šeherezáda, to Polat Alemdar, zpruzelý vlastenec a neohrožený agent fiktivní tajné služby KGT je skutečnou hvězdou tureckého seriálového nebe a frenčíza Kurtlar Vadisi (aka Údolí vlků) patří k nejvýraznějším tamním popkulturním fenoménům. Původní seriál, který v roce 2003 vymyslel akčně zaměřený filmař Osman Sınav, se v průběhu let dočkal pokračování s podtitulem Pusu a také tří nákladných celovečerních spin-offů určených pro kina (včetně Filistin). Značku Kurtlar Vadisi přitom od začátku provázejí kontroverze doma a i venku a není divu, že se o Filistin mluvilo dlouho předtím, než byla vůbec uvedená do kin (o čemž si můžete přečíst více zde).

Tady si jen shrňme, že v probíraném filmu se Polat Alemdar spolu se svými druhy Mematim Başem a Abdülheyem Çobanem vydává do Palestiny, aby tam zlikvidoval izraelského důstojníka Mošeho Ben Elizijera, jenž je zde líčen jako zodpovědná osoba za dobře známý incident při zadržování humanitární (?) flotily mířící do Gazy, při němž zahynulo 9 Turků. Scény z prvího traileru přetékaly mačismem a realitu překrucující propagandou (sluší se ovšem dodat, že mnohé z nich vyznívají v kontextu znatelně mírněji), tak se není co divit, že krátce po jeho vydání už byl oheň na střeše v Americe, Německu, Izraeli i v samotném Turecku.

Produkční společnost Pana Film, což je de facto rodiný podnik klanu Şaşmazových (Necati Şaşmaz je představitelem Polata Alemdara a jeho bratři Raci a Zübeyr se postarali o scénář a režii tohoto filmu), už taky v minulosti několikrát dokázala, že Židy opravdu v oblibě nemá a dvakrát dokonce vyvolala oficiální stížnost izraelské diplomace - jednou šlo o epizodu Kurtlar Vadisi Pusu, v níž Polat řádí na izraelském konzulátu, podruhé zase o úsměvně tupou minisérii Ayrılık, kde izraelští vojáci vraždí malé palestinské holčičky i čerstvá novorozeňata.  V prvním výletu Polata Alemdata na stříbrná plátna, Kurtlar Vadisi Irak, zase vystupoval židovský lékař obchodující s orgány mrtvých Iráčanů. 
Kurtlar Vadisi Filistin sice také koketuje s tzv. 'novým antisemitismem', ale v porovnání s výše zmiňovanými počiny je přeci jenom mírnější a kultivovanější, tudíž řadit jej někam do společnosti Zahřiných modrých očí či jiných hluboce antisemitských filmařských počinů z oblasti Blízkého východu by nebylo fér. Daleko přesnější je srovnání s ideologickými akčními filmy z Hollywoodu, a to zejména těch, co vznikly v raeganovské éře 80. let a přímočarou akcí oslavovali americké vojenské zásahy ve světě.

Stejně jako tyto snímky i KV Filistin využívá schematické líčení různých národností (Turci jsou chrabří a neohrožení ochránci ultačovaných, Palestinci dojemně milí utlačovaní a Izraelci bezohlední utlačovatelé), nepřátelské ozbrojence prezentuje jako anonymní a nepříliš myslící davy a inspiruje se sutečnými událostmi, jež ovšem překrucuje do roviny čiré karikatury ("Tak už konečně shoďte ty fosforové bomby!"). Zároveň si film mazaně vytváří alibi proti nařčení z antisemitismu, když mezi kladné hrdiny zařazuje i humanistickou židovskou průvodkyni. Ta vzlyká nad údělem Palestinců, nadává samolibým izraelským vojákům a nezapomene důležitě poznamenat, že "všechny ty jejich praktiky jsou v naprostém rozporu s pravými židovskými hodnotami".

Hlavní charakteristikou filmu je extrémní přímočarost. Záběry z izraelského "útoku" na loď Mavi Marmara jen podkreslují úvodní titulky a pak už se s hrdiny (bez nějakého vysvětlení či zřetelné souvislosti) ocitáme přímo v Palestině a hned je jasné, že s věrohodnými motivacemi pro akci se scénárista také neobtěžoval. Polat se naštve, že ho vojáci nechtějí pustit do jakési uličky, zamává pěstmi a už lítá i to, co nemá peří a chlapíci v maskáčích a s Davidovými hvězdami na zádech padají jako mouchy po střetu s Biolitem (tolik ztrát Izrael neměl ani při většině svých vojenských operací)...

KV Irak byl především o celé řadě úmorně nudných dialogů, jaké jen občas narušovala nějaká akční scéna; Filistin je naopak od začátku až do konce vyplněn masivní akcí a když od ní na chvíli nechává diváky oddechnout, sype z rukávu samé úderné chlapácké hlášky ("Nevím, kterou část téhle země ti kdo zaslíbil, ale já ti slibuju místo pod drnem!").

Není pochyb o tom, že co do rozsahu, velkoleposti a technické kvality akčních sekvencí je Kurtlar Vadisi Filistin v rámci turecké kinematografie naprosto bezprecedentní. Problém je v tom, že ač rozklepaná "ryanovská" kamera a řada bezchybně vypadajích destrukcí skutečně šlape na paty západním produkcím, režisérská nápaditost přestřelek je minimální, tudíž všechny vlastně vypadají skoro stejně a jejich sledování se zákonitě musí časem omrzet. V tomto ohledu už jsme od tureckých filmařů mohli v minulosti vidět lepší práci, např. v Deli Yürek: Bumerang Cehennemi, nebo v Nefes: Vatan Sağolsun.

Navzdory stereotypnosti, nevelké kreativitě a hloupému ideologickému podtextu Kurtlar Vadisi Filistin nenudí ani nepopuzuje, ale tleskat se při něm dá jen technické zručnosti štábu, neboť tvůrčí kvality mu chybí. Bezvýhradně doporučit se dá asi jen hardline fanouškům Kurtlar Vadisi, proti-izraelským aktivistům a skeptikům, kteří nevěří, že slovní spojení "turecký akční film" může znamenat i něco jiného, než toto či toto.

New York’ta Beş Minare (2010)

"Five Minarets in New York", Drama, 119 min.
Režie: Mahsun Kırmızıgül

Když jsem se poprvé dozvěděl, že kurdský režisér (a zpěvák) Mahsun Kırmızıgül hodlá natočit akčně laděný thriller temtizující vztahy Západu s muslimským světem, nabyl jsem přesvědčení, že se bude jednat o naprostý trhák a výborně nastříhaný trailer oprávněnost vysokých očekávání jen potvrdil (však se po filmu začali shánět dokonce i uživatelé českých warez fór).

Turecká kritika sice Kırmızıgüla vnímá velmi rozporuplně (a jeho to štve tolik, že k Pěti minaretům v New Yorku raději ani neuspořádal novinářskou předpremiéru), ale já mám k jeho prvním dvěma filmům vztah jednoznačně pozitivní. Ač se jim dá opravněně leccos vytýkat - od tezovitosti a naivity až po koketování s 'dobrosrdečným kýčem' - z jejich humanistického poselství je cítit upřímnost, mají v sobě jedičný šarm a svým audiovizuálním zpracováním dovedou nadmíru potěšit oči, uši a možná i nějaké jiné orgány.

Do tématu "islám a Západ po 11. září" už se v minulosti opřeli filmaři z Indie (Yun Hota Toh Kya Hota, New York, My Name Is Khan), Pákistánu (Khuda Ke Liye), či Egypta (Laylat El-Baby Doll) a většinou to nedopadlo vůbec špatně, jakkoli tyto snímky byly v duchu svých domácích kinematografií nadsazené a velmi melodramatické. Od New York’ta Beş Minare jsem se znalostí režisérovy předchozí tvorby čekal něco podobného, leč výsledkem bylo nakonec jedno obrovské zklámání.
Kırmızıgül možná ani neumí napsat filmový příběh tak, aby dovedl zaujmout a podával informace nějakým smysluplným způsobem, což se mu v předchozích snímcích povedlo zakrýt jen tím, že je postavil na epizodkové formě vyprávění.  V New York’ta Beş Minare je ale příběh jen jeden a to docela prostý - turečtí policisté Firat (sám Kırmızıgül) a Acar (zpěvák Mustafa Sandal) jsou na stopě muslimského teroristy známého pod přezdívkou Dadždžál (kdybyste byli věřícími muslimy, dali byste si přezdívku odkazující na islámskou verzi Antikrista?). Pátrání je nakonec přivádí až do New Yorku, kde si od FBI mají převzít právě zadrženého hodžu Hacı Gümüşe, který je podle dostupných indicií tím mužem, jehož hledají. Poté, co si oba hrdinové z úst arogantního agenta Beckera ("terminátor" Robert Patrick) vyslechnou, že muslimové jsou nepřátelé Ameriky a celého svobodného světa, shledají, že jejich podezřelý má ve skutečnosti oči plaché laně a pokud zrovna necituje Rúmího a Saída Nursího (i o něm byl v Turecku natočen film), tak mluví o míru a nenásilí. Může vůbec být takový člověk obávaným teroristou? A pokud jím není, jaké intriky jej pod hledáček policie přivedly?
Dá se předpokládat, že přeobrazem Hacıho Gümüşe byl Fethullah Gülen, v USA žijící turecký islámský myslitel, který má blízko k súfismu a podporuje sekulární demokracii, přesto je i svými krajany někdy podezříván z příprav hrozivého islamistikého spiknutí (viz kauza "Imámova armáda"). To je ale asi to jediné, co má (možná) snímek společného s realitou.

Byl jsem připraven na zjednodušování, přehánění i explikativnost, ale že budou ve filmu všechny trable s islamismem, terorismem a islamofobií postihnuty výhradně (!) prostřednictvím neumělých a primitivních hlášek jako "Šéfe, neměl byste s každým muslimem zacházet jako s teroristou!" nebo "Přišli jste [vy Američané] do Iráku osvobodit lidi nebo ropu?", to jsem tedy nečekal. Podobné výroky jsou navíc do filmu zakomponovány velmi chtěně - v jedné scéně například vejdou naši dva policisté k Beckerovi do kanceláře, vymění si pár průpovídek o teroristických muslimech a imperialistických Američanech, načež zase odejdou, aniž by udělali cokoli, co by vysvětlovalo, proč do té kanceláře vlastně lezli. Nejúsměvnější je ovšem s vážnou tváří pronesený proslov Mustafy Sandala ve znění: "Nevím, jestli o tom víte, ale kvůli přístupovým rozhovorům s Evropskou Unií Turecko provedlo mnoho reforem. Například už nemáme trest smrti a všechny druhy mučení jsou zakázané zákonem!"

Vyprávění je založeno na náhodném poslepování mnohdy nesouvisejících scén, z nichž mnohé jsou banální, jiné nesmyslné a některé snad vznikly jen pro trailer (bojovníci proti zlům "komunismu, kapitalismu, sionismu a imperialismu", policejní přísaha) a z filmu vyloženě trčí. Úvodní akční sekvence není špatná filmařsky, ovšem nelogický postup jejích účastníků odpovídá spíše dětské hře na vojáky, než zákroku elitní protiteroristické jednotky.

Největším šokem je, že celou tu hrůzu tenokrát nezachraňují ani produkční hodnoty, dosud velká chlouba Kırmızıgülových filmů. Rozpočet 12 milionů USD, jenž z New York’ta Beş Minare dělá jeden z nejdražších tureckých filmů vůbec, byl asi z velké části spotřebován na povolení natáčet v ulicích americké metropole, neboť triky jsou stále okatě digitální a nepříjemně rozostřený obraz zabíraný přes deformující širokoúhlý objektiv vypadá věru nevábně (paradoxně zejména na Blu-Ray). Dokonce ani ta hudba není zdaleka tak chytlává, jako třeba v Güneşi Gördüm.

New York'ta Beş Minare má smysl vidět tehdy, chcete-li vědět, jaký film dokázal v Turecku v minulém roce vydělat nejvíc peněz (na záda mu dýchal tamní Kameňák Recep İvedik 3), nebo jak hluboko a náhle se může propadnout slibně začínající filmař. Pokud chcete raději vidět dobrý film, zůstaňte prosím u Beyaz Melek a Güneşi Gördüm.

P.S: Aby to nebylo toli negativní, tak jeden méně kritický článek v češtině naleznete zde.