Alláh v kraji Matky Indie IV. - Zelení v sevření oranžových

Na konci minulého článku o současném stavu indické muslimské menšiny jsem se zmínil o znepokojivém fenoménu komunalismu - tedy vzájemné nedůvěře a napřátelství různých skupin obyvatelsva, rozdělených především podle náboženského klíče. S komunalismem úzce souvisí prudký vzestup radikálního nacionalismu většinových hinduistů / Hindů*, jehož důsledkem je mimo jiné margalizace náboženských menšin. Jelikož muslimové patří k těm nejvíce dotčeným a celé téma hindského extremismu v českém prostředí uniká mediální pozornosti, rozhodl jsem se mu věnovat samostatný článek.

Spolu s dalšími menšinami je pozice muslimů v dnešní Indii ohrožena obrodou militantního hindského nacionalismu (foto z filmu Parzania)Circles M.P.

Pryč s koloniálními naplaveninami!

V 19. století se začali Indové viditelně vzpouzet kolonialistické představě o vyšší vyspělosti a nadřazenosti britské kultury. Hinduističtí intelektuálové odmítali přijetí cizích konceptů a institucí a místo toho kladli důraz na domácí tradice, s čímž byly občas spojené snahy "očistit" hinduistické myšlení od vlivů britských i muslimských. Ve 20. století, ve světle politického boje za indickou nezávislost, začali nacionalističtí autoři pátrat po určujících prvcích hindské identity a došli k závěru, že Hindem je ten, kdo na indickém kontinentu může vystopovat kořeny svého rodu, své kultury i náboženského přesvědčení. Muslimové a křesťané, jejichž svatá místa leží mimo lůno Matky Indie, božské perzonifikace indické země a národa, se ve světle tohoto pohledu stali polovičními cizinci, jejichž "láska je rozdělená". Ideologie hindského nacionalismu tedy nemá původ v náboženství, to je jí pouze považováno za jednotící prvek národa.

Celý myšlenkový koncept dostal roce 1923 ve stejnojmenném manifestu ateistického nacionalisty Víra Savarkara pojmenování Hindutva ("Hindství"). Stoupenci Hidutvy (hindutvavádiové) se nejprve angažovali v politické straně Hindú Mahásabha, jež oponovala sekulárnímu Kongresu v čele s Gándhím a Nehrúem, ale právě politický úspěch sekularistů a pozdvižení, které v roce 1948 vyvola vražda Gándhího prominentním stoupencem Hindutvy Náthuramem Godséem, je až do druhé poloviny 80. let vytlačila z mainstreamové pozornosti. V době svého velkého návratu mohlo být hnutí Hindutvy vpodstatě ztotožňováno s aktivistickou sítí Sangh Parivár, jejímiž hlavními členy jsou (paramilitární?) dobrovolnické organizace Ráštrija Svajamsévak Sangh (založena v roce 1925, zkratka RSS) a Višva Hindú Parišad (založena 1963, zkratka VHP), její radikální mládežnické křídlo Badžrang Dal (založeno 1984) a politická strana Bharátíja Džanata Party (založena 1980, zkratka BJP).

Daleko k nevinnosti

Ačkoli se zmíněná uskupení na svých webových stránkách a v oficiálních prohlášeních snaží vystupovat relativně umírněně a rozumně (kromě Badžrang Dalu), dle jejich činů je lze poprávu označit za extremistická. Nejedná se přitom o nějaké skupinky fanatiků na okraji společnosti - BJP je v indickém parlamentu nejsilnější opoziční stranou a v období mezi lety 1998 - 2004 dokonce tvořila hlavní součást vládní koalice. Krom toho má BJP stále silné základny regionální moci - momentálně se podílí na vládě v deseti indických svazových státech a tu a tam vládnou strany ideologicky spřízněné (např. nechvalně proslulá Šív Sená v Maharáštře). Pozitivním signálem může být jen skutečnost, že nečekaná volební porážka v roce 2004 přinutila vedení BJP k tomu, aby se začalo zamýšlet, zda nebude vhodné ideologii Hindutvy opustit a programově se více přiblížit konzervativním stranám v Evropě.

_{K Matce Indii se obrací i text indické "národní písně" Vandé Mátaram ("Sláva Matce" či "Klaním se ti, Matko"), kterou by hindští nacionalisté nejraději viděli na místě současné státní hymny Džana Gana Mana, v níž je opěvována indická různorodost - ta totiž byla složena Rabíndranáthem Thákurem době, kdy do Indie zavítal britský král Jiří V. a podle některých tvrzení se právě na něj ve svém textu obrací. Text Vandé Mátaram sepsal spisovatel Bankimčandra Čattopádhjáj původně pro svůj román Anandmath a dnes je hodně populární bojovná verze písně, která zazněla v jeho filmové adaptaci. Muslimové nicméně mají k písni velmi rezervovaný postoj, neboť někteří považují její text za modlářský. Menší skupina nadto poukazuje na údajné protimuslimské podtóny knihy, v níž byla původně zveřejněna. Vandé Mátaram si však své odpůrce našla i mezi sikhy a křesťany.}

Jedním z ideologických základů Hindutvy je tzv. hindský revivalismus, tedy snaha zvrátit zpět veškeré změny, kterými si indická společnost a kultura prošla za staletí muslimské a britské nadvlády. Viditelným, leč naštěstí docela nevinným, projevem politiky revivalismu se stalo překotné přejmenovávání mnoha měst a míst do podob, které jsou bližší lokálním jazykům a ideálně ještě zametají stopy po koloniální minulosti. Tak se kupříkladu z Bombaje stala Mumbaí a z Viktoriina nádraží Šivádžiho. Daleko znepokojivější je zuřivá snaha hindutvavádistických vlád svazových států zabránit evangelizační činnosti křesťanských misionářů, kteří se rádi zaměřují na ty nejvyloučenější a nejchudší vrstvy indické společnosti.

V několika státech byly zavedeny zákony zakazující konverzi od hinduismu a skupiny mladých zapálených aktivistů se nátlakem a výhružkami snažily odvést řadu čerstvých křesťanů od Ježíše zpět k Višnuovi. Rapidně také narostlo případů protikřesťanského násilí, nejčastěji nabírajícího podobu vypalování kostelů a ničení Biblí, ale také fyzických útoků na kněze či znásilňováni jeptišek. Obzvláště smutný byl v tomto ohledu rok 2008, kdy se vlna násilností namířená proti křesťanům přehnala přes státy Karnátáka a Uríssa, kde skupina hindských radikálů neváhala podpálit ani křesťanský sirotčinec.

V západních médiích bylo o indických nábožensko-nacionalistických extremistech slyšet také v souvislosti s úmrtím významného indického výtvarníka M. F. Husajna, jenž se před pár lety rozhodl emigrovat do Kataru kvůli sílícím výhružkám hindutvavádíů, kteří byli rozzuřeni umělcovými obrazy nahých hinduistických bohyň a na jeho hlavu vypsali několikamilionovou odměnu. Hněv příslušníků Hindutvy však většinou nesměřuje k jednotlivcům, nýbrž k celým komunitám a vyvolává tak napětí, které už stálo životy tisíců lidí.

Vzhůru na mešitu! Zn. Vlastní motyky s sebou

Báburova mešita (Babri Masdžíd) v Ajódhji byla postavena již v 16. století na příkaz zakladatele Mughalské dynastie Bábura. S koncem britské vlády se mezi hinduisty začaly šířit zkazky o tom, že mešita ve skutečnosti stojí na zbytcích zničeného hinduistického chrámu (mandiru), a to dokonce přímo v místě rodiště božského avatára Rámy. Na místě mešity se v průběhu let událo několik muslimsko-hinduistických šarvátek, až byla nakonec roku 1949 uzavřena poté, co do ní v noci skupina hinduistů propašovala modly Rámy a jeho manželky Síty. Případ byl na delší čas zastrčen do pozadí, dokud v polovině 80. let Višva Hindú Parišad neiniciovala masivní kampaň za zpřístupnění areálu a vystavění chrámu Rámova narození (Rám Džanmabhúmi) přímo na místě původní mešity.

Případ se rozvinul ve špinavou politickou hru zneužívající silného náboženského cítění a nízké vzdělanosti indického obyvatelstva. Pro BJP byla kontroverze kolem Rám Džanmabhúmi hlavním tématem, k němuž se obracela během volební kampaně v roce 1989. Filmový dokument Ram Ke Naam z roku 1991 dobře zachycuje kolorit celé kauzy - plamenné proslovy politiků, agresivní chování rozdováděných davů i odpudivé pokusy VHP manipulovat davem (např. pomocí videa tvrdícího, že se v mešitě zázračně zjevil Ráma osobně). Stejně tak ale obsahuje vyjádření "obyčejných hinduistů" z okolních vesnic, kteří s muslimskými sousedy evidentně vychází bez konfliktů a rozohněná debata kolem Rám Džanmabhúmi je pro ně tím posledním, s čím si lámou hlavy.

Celé tažení za zničení Báburovy mešity a vybudování Rámova chrámu bylo provázeno násilnostmi, které si vyžádaly desítky životů. Vše ovšem vyvrcholilo na podzim roku 1992, když se před mešitou, pod záminkou provedení náboženského obřadu, shromáždil dav asi půldruhého tisíce hinduistů, kteří stavbu záhy atakovali a jen za použití ručních nástrojů jako byly tyče, motyky, nebo krumpáče, ji srovnali se zemí. Událost vyvola mnoho hněvu mezi muslimy na celém subkontinentu a v průběhu několika dalších měsíců se v řadě měst rozpoutaly násilnosti, při nichž zemřely více jak dva tisíce lidí. Z toho téměř polovina (převážně muslimové) našla svou smrt v chudých čtvrtích Bombaje. O dva měsíce později otřáslo indickou finanční metropolí 13 výbuchů z náloží, které jako akt pomsty nastražila zločinecka organizace D-Company vedená muslimem Dawoodem Ibrahimem.

^{Radikální náboženský nacionalismus se v Jižní Asii projevil i mezi příslušníky dalších dharmických náboženství (které indické zákony oficiálně považují za hinduistické sekty). Zejména v 80. a 90. letech minulého století byl vážným problémem terorismus militantních sikhů, kteří usilovali o zřízení teokratického Chalistánu v severozápadní provincii Paňdžáb. Když militanté v roce 1984 nashromáždili značné množství zbraní v Harmandir Sáhibu v Amritsaru, nejposvátnějším sikhském chrámu, odpověděla indická vláda tvrdým vojenským zásahem. Nešťastně provedená Operace Modrá hvězda ovšem skončila stovkami mrtvých a rozstříleným chrámem. Militantní sikhové odpověděli vraždou premiérky Indíry Gándhí a útokem na letoun Air India 182 letícím z kanadského Montréalu do Dillí. S 329 obětmi se stále jedná o nejhorší teroristický útok v dějinách Kanady.}

^{Vzhledem k rozvážné a nenásilné fulosofii buddhismu působí obzvlášť kuriózně existence agresivního sinhálského nacionalismu na Šrí Lance, který jako nedílnou součást sinhálské identity vnímá právě buddhistické vyznání a je nepřátelský zejména k místním křesťanům a muslimům.}

Pogrom se státní spoluúčastí

Nejkrvavější ozvěna zničení Báburovy mešity přišla až v únoru roku 2002. Přes železniční stanici v muslimské čtvrti gudžarátského města Godhra v té době projížděli vlaky, v nichž se vraceli hinduističtí aktivisté demonstrující za zbudování Rámova chrámu. Na nádraží se začali srocovat muslimové a obě strany se vzájemně provokovaly. Ráno 27. února muslimský dav jeden z vlaků z vlaků napadl, načež se v něm (za dosud ne zcela vyjasněných okolností**) vzňaly dva cestovní vagony a 59 lidí uhořelo. Podle zprávy, kterou vydala lidskoprávní organizace Human Rights Watch a kterou o několik let později potvrdilo půlroční vyšetřování investigativního magazínu Tehelka, měly následující události zhruba tento průběh: Sešli se vedoucí organizací náležících pod Sangh Parivár (Gudžarát je dlouholetou baštou BJP) a došli k závěru, že v otázce muslimů nadešel čas na "konečné zúčtování". Svolali hindutvavádistické aktivisty z širokého okolí, vyzbrojili je, poradili se s právníky, jak se co nejlépe vyhnout případným trestům a následujícího dne podnikli (pod oficiální rouškou nenásilného protestu) organizovaný útok na muslimské čtvrti v Ahmedabádu, hlavním měště Gudžarátu.

Bojovně naladění hindutvavádiové do města dorazili na korbách náklaďáků a svůj postup koordinovali pomocí mobilů. Brutalita jejich konání byla mimořádná - zapalovali domy (údajně motivovaní znalostí, že islámské právo oponuje upálení i jako formě trestu) a vraždili jejich obyvatele meči, elektřinou či zapálenými sirkami, které svým obětem házeli do úst poté, co je přinutili vypít petrolej. Ušetřeny nezůstaly ani děti či ženy - ty se naopak staly obětmi četných hromadných znásilnění a některým z těch, co byly těhotné, útočníci z břich vyřezali plody. Ani nad materiálními škodami nelze mávnout rukou. Britský časopis Guardian přinesl vyjádření expertů, podle nichž byly škody na vzácných stavbách a předmětech natolik rozsáhlé, že se vyrovnaly ztrátě, kterou světové kulturní dědictví utrpělo, když Tálibán nechal zničit sochy Buddhů v Bamjánu, nebo když čínské Rudé gardy zdemolovaly množství buddhistických klášterů.

Zdaleka nejhorším aspektem gudžarátských masakrů (násilí se rozšířilo i do mnoha měst a vesnic mimo Ahmedabád) byla role policie. Ta buď jen nečinně přihlížela, slovně povzbuzovala útočící hinduisty, nebo jim v několika případech dokonce aktivně pomáhala. Nejčastější odpovědí příslušníků policie na volání o pomoc prý bylo: "Nemáme rozkazy vás zachránit". Pomoci se přes opakovanou snahu nedovolal ani bývalý gudžarátský poslanec, jehož dav na ulici upálil. Podle zpráv Tehelky se policie také snažila po masakrech zahlazovat a shánět falešné svědky, jací pak podporovali tvrzení gudžarátské vlády. Události, které někteří komentátoři nazývají "prvním indickým pogromem se státní spoluúčastí" za sebou nakonec nechaly minimálně 900, ale spíše více jak 2000 mrtvých, většinou muslimů.

Teror zbarvený do oranžova

O tom, že hindský radikalismus představuje vážný problém, je přesvědčen i současný indický ministr vnitra P. Čidambaram - zhruba před rokem vyvolal vlnu kontroverzí, když národ varoval před "oranžovým terorem" (saffron terror). Narážel tím na postupující vyšetřování několika menších teroristických útoků, zaměřených evdientně na muslimy (útoky na súfijskou svatyni v Ádžmeru, mešitu v Hajdárabádu a vlak přepravující zejména pákistánské občany v roce 2007 a výbuchy v Malegaonu v letech 2006 i 2008), na nichž se pravděpodobně podíleli hindští extrémisté, konkrétně organizace Abhinav Bhárát.

K jakému konci vyšetřování těchto bombových útoků povede, zůstává otázkou. Případy krvavých násilností v Ajódhji a v Gudžarátu totiž zatím vyšuměly do ztracena a jejich organizátoři dosud nebyli usvědčeni ani potrestáni a mnozí z hlavních podezřelých stále zastávají vysoké politické funkce. Podle Christophea Jaffrelota jde o nejjasnější důkaz skutečnosti, že je hindský radikalizmus v současných politických strukturách silně institucializovaný.

V souvislosti s gudžarátským pogromem jsou také zajímavé výsledky pozdějšího průzkumu veřejného mínění - většina Indů v něm jako hlavního viníka označila "islámský fundamentalizmus" a masakry ze strany hindských radikálů vnímala jako formu vyprovokované protiakce. Za samotné hindské nacionalisty se dramaticky vyjádřila organizace Badžrang Dal: "Po padesáti letech od získáni nezávislosti se zdá, že hinduisté jsou ve své zemi druhořadými občany. Hindustán je v sevřetí náboženských konverzí, infiltračního terorismu a bombových útoků. (...) Je proti nám veden džihád s cílem přeměnit Hindustán na islámský stát."

Právě o obviněních, které na indické muslimy padají z řad (nejen) nacionalistické pravice a jejich opodstatněnosti, budou pojednávat závěrečné dva díly této série.

^{* = Slovo "Hindu", které se vyskytuje v indických jazycích i v angličtině nelze považovat za ekvivalent českého pojmu "hinduista", neboť tím je míněn jakýkoli věřící člověk vyznávající hinduismus, který může pocházet z libovolného kouta světa. Hindu, počeštěle tedy Hind, je ovšem (v chápání samotné Hindutvy) etnickým Indem, jenž přinejmenším nominálně přísluší k hinduistické víře, či nějakému jinému náboženství s původem na indickém subkontinentu. I vzhledem k faktu, že radikalizmus hnutí Hindutva nevychází primárně z náboženství (byť jej není možné od náboženství zcela oddělit), upřednostňuji v článku raději termín "Hind" .}

^{** = Podle aktivistů Sangh Parivár muslimové vlak zapálili úmyslně a celou akci si prý dokonce předem připravili. Vyšetřování v roce 2004 tuto verzi událostí vyvrátilo a předložilo tvrzení, že k požáru došlo náhodou vinou vnitřní poruchy. O rok později ale bylo toto vysvětlení Nejvyšším soudem odmítnuto,aby mohlo být v dalším roce zase přijato. Počátkem tohoto roku byla soudem s konečnou platností potvrzena teorie o plánovaném útoku a za vinu na něm bylo odsouzeno 31 lidí, z toho 11 k trestu smrti.}

Opět doplňuji hlavní knižní zdroje, z nichž vycházím:

^{Fuller, G: A World Without Islam}

Shani, O: Communalism, Caste and Hindu Nationalism: The Violence in Gujarat

Filipský, J: Indie

Jaffrelot, Ch: Religion, Caste and Politics in India

(Poslední zmíněná kniha na téměř osmi stech stranách velmi podrobně rozebírá indickou politickou kulturu a roli, jakou v ní hraje náboženství - doporučuji ji tedy každému, kdo má zájem si v tomto směru prohloubit znalosti. K masakru v Gudžarátu lze zase doporučit obsáhlý dokument Final Solution od indického filmaře Rakeše Šarmy.)