Šaháda před i za kamerou - muslimští tvůrci v Bollywoodu

5. 09. 2011 16:51:32
Kdo četl moji blogovou minisérii 'Alláh v kraji Matky Indie' už dobře ví, že indičtí muslimové jsou nedostatečně zastoupeni v parlamentu, ve zdravotnictví, v řadách armády i police, mezi učitely... no, vlastně téměř všude. V jednom důležitém odvětví indického života však mají stoupenci Alláha a proroka Mohameda zastoupení naopak dispropočně veliké a výrazně ovlivňují jeho podobu - jedná se o indickou filmovou tvorbu.
Humayun z roku 1945 je klasickým snímkem Mehbooba Khana, jenž poeticky a idealisticky vykresluje život druhého mughalského panovníka na indickém trůně
Humayun z roku 1945 je klasickým snímkem Mehbooba Khana, jenž poeticky a idealisticky vykresluje život druhého mughalského panovníka na indickém trůně

Kdo je tu muslimem?

Tak jako i v mnoha jiných částech světa, je v Indii náboženská příslušnost součástí identity. Je jedno, jak pečlivě a zda vůbec člověk své náboženství praktikuje, či jestli alespoň věří v Boha. Nemusí být věřící, ale formální příslušnost k nějaké náboženské komunitě ovlivňuje svátky, které slaví, tradice, které ho provazejí životem a dokonce i typ práva, podle něhož jsou řešeny jeho rodinné záležitosti. V Indii je zkrátka muslimem ten, kdo se narodí do muslimské rodiny a svého muslimství se vyloženě nezřekne. Nemusí věřit v Alláha ani Mohameda jako jeho Proroka, ale vždy je alespoň kulturním muslimem (vzpomeňme teď na Richarda Dawkinse, který sám sebe označuje zároveň za "militantního ateistu" i "kulturního křesťana") a ostatní k němu také jako k muslimovi přistupují - jeho nominální vyznání totiž prozrazuje už jen jeho jméno. Tolik na vysvětlenou k tomu, kdo je v tomto článku označován za muslima. (Pokud by si někdo potřeboval osvěžit, co vlastně zahrnuje pojem Bollywood a jaké je jeho místo v celé indické kinematografii, nechť kliká sem.)

Stejně tak muslimskou kulturu je třeba brát jako jakoukoli kulturu s původem v oblastech, kde byli muslimové dominantní složkou společnosti, bez ohledu na to, zda vychází či nevychází z islámských svatých textů, nebo zda je či není v souladu s islámskou naukou (v anglické literatuře se objevuje pojem "islamicate culture", jehož 'vynálezcem' je historik Marshall Hodgson).



Muslimské vlivy

Muslimských kulturních vlivů najdeme v bollywoodských filmech požehnaně. Objevují se už v samotných zápletkách (variace na klasické příběhy typu Lajla a Madžnún či orientalistické pohádky ve stylu Tisíce a jedné noci), ale také v designu výpravy, kostýmů a jiných vizuálních prvků (kvazihistorické snímky z Mughalské říše či muslimského Lákhnau patří jistě k největším obrazovým klenotům Bollywoodu) a zejména v tanci, v hudbě a v jazyce. Význam těchto vlivů by se neměl podceňovat a přehlížet, neboť hudební scény, ve vnímání západních diváků nejcharakterističtější trademark bollywoodské tvorby, nezřídka představují emociální i filmařské vrcholy snímků v nichž se objevují a mívají zásadní vliv i na jejich komerční úspěch.

Bollywood významně zpopularizoval dvě typické muslimské básnicko-hudbení formy - gazel (ghazal) a kavválí (qawwali). Gazely vycházejí z původně arabsko-perských rytmických básní, v nichž se autor vyznává z hluboké a většinou nenaplnitelné lásky, jíž lze chápat jak ve vztahu k milovanému člověku, tak ve vztahu k Bohu. Kavválí je druhem duchovních písní spojených s rituály indického súfijského řádu Čistíja. Filmová kavválí občas opěvují súfijské světce, častěji se ale orientují na univerzálnější témata, jako jsou úvahy o lásce, o duši atd - každopádně se vždy objevují v souvislosti s muslimským prostředím, jehož atmosféru mají podpořit. V písňových textech se zejména v dřívějších letech silně čerpalo z tradic a motivů urdské poezie. Dosud hojně využívaný je například symbol měsíce, urdskými básniky používáný k vyjádření omamné a nedosažitelné krásy.

V úplných prvopočátcích hindské kinematografie hráli také významnou roli tzv. 'tawaif' - muslimské kurtizány vzešlé z kultury mughalského tvora a "města navábů" Lákhnau, jenž bylo v 19. století centrem muslimské aristokracie. Kurtizány totiž dobře ovládaly herectví, tanec, zpěv, básncitví a jiné umělecké disciplíny (čímž se také lišily od obyčejných prostitutek) a nemusely se obávat, že prací ve filmu ztratí osobní čest. Motiv kurizán (povětšinou násilně odvlečených) se ostatně v bollywoodských filmech obejvuje velmi často a snad se dá se říct, že právě v jejich tradicích lze vypátrat kořeny novodobého fenoménu "item girls" - tedy svůdných profesionálních tanečnic, které vystupují v hudebních scénách (takřka) nemotivovaných dějem samotného filmu.




Sláva Fatimě Begum

Ač před rozdělení Indie v roce 1947 tvořili muslimové většinu městské populace severní části subkontinentu, ve filmovém průmyslu se v jeho počátcích (první indický celovečerní film vznikl roku 1913) mnoho z nich neangažovalo. Úvodní slova o disproporčně velkém zastoupení muslimů mezi filmovými tvůrci a herci tak začínají platit až v době rozvoje zvukového filmu (v Indii od roku 1931). I v němé éře však můžeme objevit významné muslimské postavy - nejdůležitější z nich je pravděpodobně Fatima Begum (nar. 1892, zem. 1983), žena z aristokratického rodu, která se nejprve proslavila jako herečka a v roce 1926 se natočením snímku Bulbul-E-Paristan stala první indickou režisérkou* a pravděpodobní i první nezápadní ženou, která stanula za kamerou.



Ve skrytu za hinduistickými jmény - hvězdy zlaté éry

Pro období bollywoodského "zlatého věku", jenž lze přibližně situovat mezi 40. až 60. léta, muslimští herci velmi často používali hinduisticky znějící pseudonymy. Tak se z Yusufa Khana stal Dilip Kumar, Mumtaz Jahan Begum Dehlavi vystupovala jako Madhubala a na plakátech s Mahjabeen Bano bylo napsáno Meena Kumari. Pro mnohé autory jde o důsledek tehdejších protimuslimských společenských nálad - člověk, jenž chtěl být obecně uznávaným a populárním umělcem prý nemohl příliš dávat na obdiv své muslimské vyznání. Rachel Dwyer, britská znalkyně Bollywoodu, ovšem naopak přichází s tvrzením, že muslimové působící ve filmu se své vyznání nikdy nepokoušeli skrývat a umělecká jména si prostě volili tak, aby zněla zapamatovatelně a nepříliš exoticky. Vlastně se tedy chovali podobně jako celá řada židovských tvůrců ve službách amerického Hollywoodu**. Někteří muslimové se ke své identitě ostatně nadále hlásili i v pseudonymech (např. Fatima Rashid byla známá jako Nargis) a jiní zase volili jména velmi neindická (komik Badruddin Jamaluddin Kazi vystupoval jako Johnny Walker).

Všichni dosud jmenovaní přitom ve své době patřili k milované herecké elitě. Madhubala (nar. 1933, zem. 1969) byla například nazývána "indickou Marilyn Monroe" a stále figuruje v různých žebříčcích nejkrásnějších či netalentovanějších indických hereček. Soukromý život jí ovšem ztrpčovala vrozená srdeční vada (kvůli níž zemřela již ve 36 letech) a přísná rodina, která rázně ukončila její počínající románek s Dilipem Kumarem a zatrhla jí i případnou kariéru v Hollywoodu, kde ji chtěl angažovat samotný Frank Capra.

Ještě smutnější byl osobní život Meeny Kumari, která se ve dvaatřiceti letech doslova upila k smrti - ještě předtím se však stačila objevit ve více jak devadesáti filmech a proslula právě rolemi tragických hrdinek.

Nargis (nar. 1929, zem. 1981) byla dcerou kalkatské kurtizány Jaddanbai, z níž se později stala jedna z prvních indických filmových hereček a režisérek. Zpočátku byla na plátně i mimo něj spojována s legendárním Rajem Kapoorem, ale největší věhlas si nakonec získala titulní rolí v dnes již klasickém dramatu Mother India (1957). Byla za ni oceněna dokonce i na filmovém festivalu v Karlových Varech. Během natáčení se seznámila se Sunilem Duttem, hinduistou nuceným za dramatických okolností emigrovat z Pákistánu. Ten jí dokonce zachránil život, když na place vypuknul požár. Jejich pozdější svatba byla ve své době mimořádnou událostí, byť při této příležitosti Nargis - podle tehdejších zvyklostí - konvertovala k hinduismu.

Další slavná muslimka z hereckých řad, Waheeda Rehman (nar. 1936), se proslavila jako častá profesní partnerka herecké a režisérské legendy Guru Dutta a ve filmovém průmyslu je aktivní dodnes.

Tanečnice Anarkali se loučí s mughalským dvorem a při té příležitosti "drze" přiznává lásku k následníkovi trůnu - legendární scéna z legendárního filmu Mughal-E-Azam, na jehož tvorbě se podílelo několik muslimů: K. Asif jako režisér a scénárista, M.K. Syed jako výtarník, Dilip Kumar a Madhubala jako představitelé hlavních rolí, Naushad jako autor hudby a Shakeel Badayuni jako autor písňových textů. Mohammed Rafi si zazpíval píseň Ae Mohabbat Zindabad.

Tři králové chánové


V 70. a 80. letech se oslavovaných muslimských herců obejvilo méně, ale ze scény úplně nezmizeli. Parveen Babi (nar. 1949, zem. 2005) bývá řazena k největším indickým kráskám; Naseeruddin Shah (nar. 1950) se pro svůj výjimečný a všestranný talent objevuje v řadě náročnějších snímků, zahrál si Kapitána Nema v hollywoodské Lize výjimečných (2003) a jeden úspěšný film i zrežíroval; Feroz Khan (nar. 1939, zem. 2009) si získal pověst indického Clinta Eastwooda a Amjad Khan (nar. 1940, zem. 1992) se zapsal do srdcí fanoušků jako působivý představitel proradných záporáků (především bandity Gabbara Singha z proslulého easternu Sholay).

Období značných úspěchů přišlo pro bollywoodské muslimy v 90. letech, kdy žebříčky návštěvnosti ovládli tři Khanové (rodově nezpříznění) - Salman, Shahrukh a Aamir. Svalnatý Salman Khan (nar. 1965) začal svou kariéru překvapivě jako představitel romantických mladíků (Hum Aapke Hain Kaun...! z roku 1994 či o pět let mladší Hum Saath-Saath Hain), v poslední době se ovšem uchytil jako neohrožený hrdina ve specifických akčních komediích stylově vycházejících z filmové tvorby jihoindických států (např. loňský hit Dabangg či letošní Bodyguard). O popularitu se mu částečně stará i vysoká pozornost bulváru, kterou přitahuje svými milostnými aférkámi se známými herečkami a opakovanými konflikty se zákonem.

Král Shahrukh

V porovnání s prkeným Salmanem je Shahrukh Khan (nar. 1965) daleko všestranější a taky podstatně oblíbenější - vlastně jde o nejslavnějšího indického herce současnosti, kterému ve stoje tleskali i nadšení evropští fanoušci na německém festivalu Berlinale. Hitů, v nichž se Shahrukh objevil je mnoho. Namátkou můžeme jmenovat ikonický romantický muzikál Dilwale Dulhania Le Jayenge (1995), který kompletně změnil nazírání bollywoodských filmařů na Indy žijící v západních zemích; ironizující rodiné snímky (režírované hercovým důvěrným přítelem Karanem Joharem) Kuch Kuch Hota Hai (1998) a Kabhi Khushi Kabhie Gham (2001); celosvětově úspěšného Devdase (2002) a samozřejmě také dva novodobé masala snímky od režisérky Farah Khan, o níž ještě bude řeč. Srdcovou záležitostí autora článku je výborná romantická komedie Rab Ne Bana Di Jodi (2008), do níž její autor Aditya Chopra zakomponoval mnoho sofistikovaných odkazů a komentářů k celé historii hindské kinematografie.

Ač se tento původem paštúnský herec často objevuje v lehkých, romantikou nabitých filmech, je v soukromí vášnivým fanouškem amerických akčních trháků a jako producent má sám ambici pracovat na náročných trikových projektech. Plány na digitální scenérie pro fantasy Paheli (2007) mu sice z finančních důvodů nevyšly, ale na tento rok chystané akční sci-fi Ra.One má slušnou šanci předvést novou dimenzi bollywoodské velkoleposti.

Shahrukh je absolventem islámské univerzity Džamíja Miliíja Islamíja v Dillí a sám se označuje za "moderního muslima". Je ženatý s hinduistkou Gauri Khan a své dvě děti pár vychovává v duchu obou náboženství. Jako slavná osobnost se často vyjadřuje k různým společenským a politickým otázkám a zastává převážně liberální názory. Když v roce 2010 přiletěl do USA kvůli natáčení snímku My Name Is Khan (který paradoxně pojednává o západních předsudcích vůči muslimům), byl na letišti zadržen policií a dlouze vyslýchán. Celý incident způsobil poprask v komunitě amerických Indů, leč sám Khan vyjádřil pro přísná bezpečnostní opatření pochopení. Před premiérou toho samého filmu pak obdržel vyhrůžky od radikální nacionalistické strany Šív Sena, které se nelíbilo, že herec olitoval neúčast pákistánských hráčů v indické kriketové lize.


Král Aamir

Ve vyhroceném sporu se Šív Senou Shahrukha podpořil obdobně liberálně smýšlející Aamir Khan (nar. 1965) - jeho o něco méně populární, ale - troufám si říct - o něco více talentovaný kolega, často označovaný za nejprofesionálnějšího bollywoodského herce. Aamir si své role pečlivě vybírá, díky čemuž většina filmů, kde se objeví, vykazuje výrazně nadprůměrnou kvalitu. Pochází z filmařské rodiny a jako dítě se ve filmu mihnul už v roce 1973, naplno se však začal věnovat hraní koncem 80. let a vydobyl si slávu snímky jako Qayamat Se Qayamat Tak (1998) nebo Raakh (1989). Na pozici hlavního hrdiny se trochu kuriózně objevil i v akčním dramatu Sarfarosh (1992) - jednom z prvních indických filmů, kde muslimové vystupují v roli nebezpečných teroristů. Podstatné však je, že si zahrál v několika zcela zásadních filmech posledních let - ve výborném kvazihistorickém spektáklu The Rising: Ballad of Mangal Pandey (2006), v ideologicky radikálním a filmařsky bezchybném Rang De Basanti (vzniklo v roce 2006 a bylo tehdy i nominováno na britskou cenu BAFTA), nebo v monumentálně úspěšné komedii 3 Idiots (2009).

Dráhu producenta začal Aamir ve velkém stylu - jako svůj producentský debut si vybral snímek Lagaan: Once Upon a Time in India (2001) režiséra Ashutoshe Gowarikera, který se setkal s obrovským domácím i zahraničním ohlasem a po dlouhé pauze se stal dalším indickým filmem, jemuž se podařilo proniknout mezi oscarové nominace. Následující film Taare Zameen Par (2007), vynikající (melo)drama o dyslektickém chlapci a jeho pokrokovém učiteli, si Aamir Khan i sám zrežíroval a projevil přitom obdivuhodnou dávku kreativity a citu pro filmovou řeč. Z jeho producentské stáje také vyšly festivalové snímky jako Peepli Live nebo Dhobi Ghat (obojí v roce 2010) a kritiky ceněná provokativní komedie Delhi Belly, která nedávno proběhla kiny.

K dalším výrazným muslimským hercům současného Bollywoodu patří také Saif Ali Khan (nar. 1970) a jeho sestra Soha (nar. 1978), dále Zayed Khan (nar. 1980), Arshad Warsi (nar. 1968) či Tabu (nar. 1971, vlastním jménem Tabassum Hashmi). Z aristokratické muslimské rodiny z Džajpuru pochází Irrfan Khan (nar. 1962), který je, podobně jako Naseeruddin Shah, známý účastí v alternativnějších snímcích (např. originální adaptace Shakespeara Maqbool z roku 2004 či evropskými snímky inspirované melodrama Life in a...Metro z roku 2007) a hojně také ve významných zahraničních produkcích (Síla srdce, Milionář z chatrče, The Amazing Spider-man).



Miláček Mehboob

Zatímco muslimským (stejně jako nemuslimským) hercům v Bollywoodu nedělá problém hrát postavu jakéhokoli vyznání, velká část muslimských režisérů se zdá být více soustředěná na filmy pojednávající o jejich vlastní náboženské komunitě (což může být způsobováno skutečností, že naprostá většina bollywoodské produkce zachycuje životy hinduistické střední třídy a muslimové jsou v ní buď ignorováni nebo stereotypizováni). K vůbec nejvýznamějším indickým režisérům klasické éry patřil Mehboob Khan (nar. 1907, zem. 1964), přesvědčený komunista narozený do chudé muslimské rodiny z Gudžarátu. Svůj debut Judgment of Allah z roku 1935 zasadil do středověké říše Osmanské říše a i dále se věnoval životu indických muslimů (např. sociálně-kritický Elan natočený roku 1947) či kvazihistorickým fantaziím zasazeným buď do Mughalské říše (Humayun, 1945) či do blíže nespecifikovaného pohádkového Orientu (Aan, 1953), v jeho magnu opus - již zmíněné Mother India (1957) - nevystupuje jediný muslim a a celé vyprávění je založeno na paralelách k hinduistické mytologii.

Tento snímek, z něhož je znát autorovo socialistické přesvědčení a inspirace v sovětské kinematografii, patří k nejzásadnějším indickým filmům a v roce 1958 mu o jediný hlas ve prospěch Felliniho Cabiriiných nocí unikl Oscar za nejlepší zahraniční film. Pro projekci v USA nicméně Mehboob Khan svůj film zkrátil a raději vypustil i logo svého produkčního studia, jemuž dominovaly symboly srpu a kladiva.


Velcí Mughalové zlaté éry

Další režisérská legenda pod ochranou Alláha, K. Asif (nar. 1922, zem. 1971), je v bollywoodském kontextu výjimečný tím, že za svůj život natočil pouze dva kompletní filmy (během natáčení třetího zemřel), zatímco leckteří jeho tehdejší kolegové dokázali do kin uvést i několik snímků ročně. Asif byl ovšem perfekcionista a jediný, zato těžce vydřený, film mu nadobro zajistil čestné místo ve všech knihách o hindském filmu. Tím filmem je jeden z nejukázkovějších zástupců dříve populárního žánru muslimského historického filmu, Mughal-E-Azam (1960). Natáčení se kvůli množství závažných problémů protáhlo na celých devět let a rozpočet přesáhl náklady jakéhokoli indického filmu, jenž byl do té doby natočen. Pouhá výroba kulis pro scénu s písní 'Pyar Kiya to Darna Kya' spolkla tolik peněz, které v té době obvykle stála produkce jednoho kompletního filmu. Ve finální fázi natáčení začal režisér experimentovat s barevným formátem, ale nervy producenta už byly příliš napjaté na to, aby mu dovolil přetočit v barvě celý film. V roce 2004 byl nicméně digitálně kolorován u příležitosti opětovného uvedení do kin.

K velikánům bollywoodské režie patří také Khwaja Ahmad Abbas (nar. 1914, zem. 1987), autor indicko-sovětského snímku Pardesi (1957), který adaptuje paměti slavného ruského cestovatele Afanasy Nikitina a byl nominován na hlavní cenu v Cannes. Ši'íta Kamal Amrohi (nar. 1918 jako Syed Amir Haider Kamal Naqvi, zem. 1993) jako svůj debut natočil průkopnický duchařský horor Mahal (1949) a po více jak dvaceti letech zase zaujal ikonickým "kurtizánským filmem" Pakeezah (1972) zasazeným do Lákhnau. Se snímkem Razia Sultan (1983), natočeným podle života stejnojmenné panovnice Dillíjského sultanátu, se vzepřel dosavadní maskulinní tradici snímků z muslimské historie.

Lidovější a divácky vděčnější filmy točil Nasir Hussain (mimochodem strýc Aamira Khana, nar. 1931, zem. 2002) - v 60. letech šlo zejména o muzikální romance jako Jab Pyar Kisise Hota Hai (1961) či Phir Wohi Dil Laya Hoon (1963), v následující dekádě přesedlal na pro svou dobu typické snímky o lásce a rodinných hodnotách opepřené akčními scénami. Patří mezi ně zejména jeden z možných inspiračních zdrojů 'Milionáře z chatrče', Yaadon Ki Baaraat (1973) a Hum Kisise Kum Naheen (1977), dnes vzpomínaný hlavně kvůli kultovní písni Bachna Ae Haseeno.

Piya Haji Ali - kavválí A. R. Rahmana složené pro film Khalida Mohammeda Fiza (2000)

Úspěchy paní Farah

V současném bollywoodu je bezpochyby výraznou osobou Farah Khan (nar. 1965). Pověst si nejprve získala jako choreografka opulentních tanečních scén (Kabhie Khushie Kabhie Gham, Monsoon Wedding) a své nadání definitivně potvrdila vstupem na pole filmové režie. Main Hoon Na (2004) bylo překvapivě svěžím a hravým vzkříšením původní podoby žánru 'masala movie', tak jak jej v 70. letech ve svých filmech definoval Manmohan Desai. Příběh o upjatém agentovi, který kvůli ochraně dcery významného armádního velitele před teroristy musí přijmout indentitu středoškolského studenta, na lehce parodickém podkladu přináší mix všech představitelných žánrů - od teenagerské romance po 'matrixovský' akční film a především bohatě odkazuje na celou řadu jiných filmů - jak indických, tak amerických.

Svůj geekovský vztah k filmařině (a zejména bollywoodským klasikám ze 70. let) dala Faraha Khan ještě více najevo ve svém dalším počinu, Om Shanti Om (2007), který se odehrává přímo ve filmových studiích a je navíc koncipován jako absurdní příklad "filmu ve filmu" - snímek totiž de facto vypráví o svém vlastním (fiktivním) natáčení. Oslavou filmu měla být i dlouho očekávaná komedie Tees Maar Khan (2010), v němž už ovšem obdivovaná režisérka ošklivě překročila hranice dobrého vkusu i řemesla. Ale nevadí, může ji hřát, že díky Main Hoon Na se stala první ženou nominovanou na prestižní cenu Filmfare za režii a že Om Shanti Om se zase stalo jedním z nejvýdělečnějších bollywoodských filmů vůbec.


Mladé talenty

Poněkud kontroverzním, leč bezpochyby taktéž významným, režisérem je Farahin bratranec Farhan Akhtar (nar. 1974). Se svým debutem Dil Chahta Hai (2001) vstoupil na filmaři do té doby neprobádané pole života pozápadněné "zlaté mládeže" z honosných mumbajských čtvrtí a získal si za to ovace laiků i profesionálů (na mezinárodní databázi IMDb patří Dil Chachta Hai k nejlépe hodnoceným indickým filmům vůbec), jeho další tvorba už je však problematičtější. Válečné drama Lakshya (2004) i akční thriller Don (2006) patří svou všeobecnou úrovní na dno áčkové bollywoodské produkce, přesto měly oba filmy fenomenální komerční úspěch a na letošní Vánoce se chystá druhé pokračování Dona, jenž má alespoň šanci zaujmout nákladnou výpravou a speciálními efekty.

Jako daleko talentovanější se jeví Farhanova sestra Zoya Akhtar (nar. 1974), poprávu oslavovaná za svůj debut Luck By Chance (2007), v němž působivě reflektuje bouřlivé proměny hindského filmového průmyslu v poslední dekádě. S velmi kladným kritickým přijetím se setkalo i její aktuální road-movie Zindagi Na Milegi Dobara.

Nadějně vypadá mladý filmař paštúnského původu Kabir Khan (nar. 1971), který začínal jako dokumentarista v Afghánistánu a do této země zasadil i svůj hraný debut Kabul Express (2001) - zahráli si v něm i skuteční afghánští mudžáhidé a šlo o vůbec první film, který byl v této zemi natočen po pádu tálibského režimu. V mainstreamověji pojatém dramatu New York (2009) pak přispěl do početné řady indických filmů vyrovnávajících se s předsudky, kterým jsou muslimové v západních zemích vystaveni po 11. září. Na příští rok chystá blíže nespecifikovaný "romantický thriller" Ek Tha Tiger - podle prvních promo materiálů se ovšem zdá, že bude zasazen do nějaké muslimské země.

K obrodě žánru muslimského sociálního filmu (Muslim social) a jeho posunutí blíže k mainstreamu na přelomu tisíciletí významně přispěl novinář a kritik Khalid Mohamed, když napsal šest scénářů z muslimského prostředí, v nichž jsou na pozici ústředních hrdinů vždy ženy. Tři z nich, ve stylu 'paralelního filmu', zfilmoval slavný Shyam Benegal a tři si zrežíroval sám Mohamed.

Dva artistní kousky - Gaja Gamini (2000) a Meenaxi: A Tale of Three Cities (2004) si ještě před svou emigrací do Kataru zrežíroval i světově proslulý výtvarník M. F. Husain. Druhý zmíněný film je pro našince zajímavý tím, že se částečně odehrává v Praze. Kontroverzní umělec jím ovšem také rozhněval několik indických ulemá, když v něm oslavné verše o Bohu převzaté z Koránu použil k opěvování ženy (byť ta měla být mataforou duchovní krásy).



Co Ind, to muzikant

Vzhledem k výše zmíněné důležité roli, jakou v indických filmech hraje hudba, je dobré zde v krátkosti zmínit i její skladatele - těm se ostatně v Indii říká "hudební režiséři" (music directors). Tím celosvětově nejznámějším je díky Oscarovému trumfu Milionáře z chatrče A. R. Rahman, v Indii již dlouho předtím držitel kultovního statusu, kterého si pro spolupráci vybírají přední režiséři z Bollywoodu i jihoindických kinematografií. K jeho nejlepším soundtackům patří třeba ty k filmům Roja, Dil se, Lagaan, Jodhaa Akbar, Delhi-6 či Raavan. Rahman se narodil jako A. S. Dileep Kumar hinduistickému otci a muslimské matce a cestou od ateismu k islámu, konkrétně k súfíjskému řádu Kádiríja, si prošel během dospívání. Jeho skladby vynikají neobyčejnou pestrostí a unikátním propojováním mnoha žánrů západní i tradiční indické a súfijské hudby.

Jednoduší, nicméně taktéž velmi populární, hudbu skládá bratrské duo Salim-Sulaiman - tvůrci soundtracků k úspěšným snímkům jako Chak De! India nebo Rab Ne Bana Di Jodi.

Kultovním skladatelem působícím zejména v klasické éře byl Naushad Ali (nar. 1919, zem. 2006) - tvůrce hudební kulisy k snímkům Mughal-E-Azam, Mother India nebo Mere Mehboob. Pravděpodobně nikdo jiný neuměl navodit magickou a vzešenou atmosféru honsoných paláců mughlalských vládců či lákhnauských navábů tak přesvědčivě jako on. Když se v roce 2005 režiér Akbar Khan pokusil zpracovat lgendu o Tádžmahálu do vysokorozpočtového a výpravného snímku Taj Mahal: An Eternal Love Story, vybral si jako skladatele právě Naushada.

K nezapomenutelným filmovým zpěvákům patří Mohammed Rafi (nar. 1924, zem 1980), svým věhlasem a počtem nazpívaných skladeb (okolo 25 000!) srovnatelný jen se svou hinduistickou kolegyní Latou Mangeshkar.

Pozitivním fenoménem několika posledních let je skutečnost, že v bollywoodských filmech s úspěchem zpívají populární zpěváci z obyčejně démonizovaného Pákistánu - patří mezi ně například Atif Aslam, Ali Zafar nebo Shehzad Roy.



Jakkoli se tento výčet muslimských herců a režisérů v Bollywoodu může zdát vyčerpávající, ve skutečnosti jmenuje jen některé z těch nejdůležitějších osobností, jež se do historie hindské kinematografie zapsaly.

Jejich vliv ovšem dalece přesahuje hranice filmového plátna - a nejen proto, že v Indii je film dominantní složkou popkultury, od nějž se další její disciplíny, počínaje hudbou a konče počítačovými hrami, odvozují. V zemi totiž taktéž panuje silný kult herců, kteří pro mnohé lidi představují velké autority (pro některé hinduisty dokonce přímo božské avatáry). Bollywoodští muslimové, kteří žijí moderním životním stylem (velká část z nich má hinduistické životní partnery), mají liberální názory a energicky vystupuju proti komunalismu a náboženskému extremismu, tak možná mají na své souvěrce v lidových masách větší vliv, než politici nebo zapálení ulemá v mešitách. A netýká se to zdaleka jen muslimů žijících v Indii, neboť Bollywood se těší vysoké oblibě i v mnoha zemích s muslimskou majoritou.

Při pátrání na internetu lze najít velké množství článků a diskuzních příspěvků od muslimů, kteří jsou očividně hrdí na skutečnost, že právě muslimské hvězdy mívají v poslední době největší kritický ohlas, nejnavštěvovanější filmy apd. Zlé komentáře od těch, pro něž jsou tančící, zpívající a západně oblékaní následníci Mohameda zavrženíhodnými heretiky a celý Bollywood vidí jako součást pohansko-sionistického spiknutí proti islámu, jsou v naprosté menšině.


Však se prý Bollywoodu bál i samotný Bin Ládin :)

* = To kupříkladu v pozápadňovaném Turecku usedla první žena na režisérské křeslo až v roce 1949. Srovnání to však není úplně spravedlivé, neboť turecká kinematografie se začala významněji rozvíjet mnohem později nežli indická.

** =Židé se mimochodem zapsali i do historie Bollywoodu - jmenovitě např. David Abraham Cheulkar, Ruby Myers, či Farhat Ezekiel Nadira

Autor: Miroslav Libicher | pondělí 5.9.2011 16:51 | karma článku: 10.60 | přečteno: 1778x

Další články blogera

Miroslav Libicher

Visa a MasterCard chrání naši počestnost - hanbaté filmy z Japonska už si nekoupíme

Hlavním světovým regulátorem trhu s pornografií nejsou zákonodárci, ale provozovatelé platebních služeb.

14.8.2022 v 15:59 | Karma článku: 11.27 | Přečteno: 481 | Diskuse

Miroslav Libicher

Yua Mikami – idol z filmů pro dospělé

...aneb o nejvýznamnější světové pornoherečce, kterou jste (nejspíš) dosud neznali a znát byste ji měli.

14.2.2022 v 13:48 | Karma článku: 13.35 | Přečteno: 1297 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 6.49 | Přečteno: 181 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.27 | Přečteno: 308 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 17.84 | Přečteno: 345 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...