"Je proti nám veden džihád s cílem přeměnit Hindustán na islámský stát", "minoritní komunita se dnes snaží zničit komunitu majoritní", "Americe dělal problémy jediný Bin Ládin, zatímco my máme v ulicích tisíce Bin Ládinů (...) a k tomu dvě stě tisíc mullů, kteří dnem i nocí šíří v mešitách a madrasáh jed terorismu". I těmito přepjatými výroky vyjadřovali představitelé hindských nacionalistů své obavy z neloajality a militantnosti indických muslimů. Jejich silná slova ovšem těžko odrážejí skutečnou situaci. Narozdíl od svých pákistánských souvěrců* se totiž muslimové v Indii nezdají být příliš vábeni mezinárodním džihádistickým voláním do zbraně a vlastenecké cítění jim nejspíš také nechybí.
G.S. Ent.
Maoismus, komunalismus, separatismus - hlavní tváře indického teroru
Indie je bohužel zemí, která má bohaté zkušenosti s terorismem vycházejícím z mnoha různých idelogií. Lidé, kteří se na něm podílí, přitom náleží snad ke všem náboženským vírám, jaké jsou v Indii zastoupeny. Sama indická vláda považuje za největší vnitřní bezpečnostní riziko teroristy, kteří se k žádnému Bohu nehlásí - tedy skupiny dobře vyzbrojených militantních maoistů operující v rozlehlém území tzv. Rudého koridoru.
Jiné případy terorismu v Indické republice jsou zase extrémním projevem komunálního napětí, jaké bují zejména mezi hinduisty a muslimy (byla o tom řeč ve čtvrtém článku série). Významné útoky muslimů, zamýšlené jako pomsta za případy rozsáhlého protimuslimského násilí ze strany hinduistů, se udály v letech 1993 a 2003 v Mumbaí (Bombaji). První z nich je přitom s počtem 257 mrtvých a 713 zraněných dodnes nejkrvavějším teroristickým činem v indické historii a za jeho zorganizováním stojí mafiánský spolek D-Company napojený na podsvětí zálivových zemí. Novým, či alespoň nově objeveným, fenoménem je terorismus ze strany extremistických hinduistů. Ti jsou momentálně podezřelí ze série bombových útoků proti muslimům z let 2006 až 2008.
Nejvíce indických teroristických skupin je ale spojeno se separatistickým bojem. Skeptici ostatně předpovídali rozpad Indie na malé národní státy už v dobách, kdy se teprve jednalo o jejím vzniku. Muslimové vedou svůj separatistický boj ve svazovém státě Džammú a Kašmír, kde tvoří 67% většinu (v samotném Kašmírském údolí, které je centrem aktivit militantů, tvoří muslimové rovnou 97% populace). Kašmír, bývalý knížecí stát připojený k Indii výměnou za zásah indické armády proti paštúnským militantům, jimž se téměř podařilo dobýt kašmírské hlavní město Šrínagar, se i vzhledem ke své strategické poloze stal hlavním předmětem vyhrocených indo-pákistánských sporů. Nebo přinejmenším jejich hlavní záminkou. Obě země přímo o jeho území svedly tři menší války (první rovnou v roce 1947, druhou roku 1965, za třetí lze považovat takzvaný Kargilský konflikt z roku 1999) a bojovalo se tam i v rámci indo-pákistánské války v roce 1971, která původně vzešla z podpory indické vlády pro separatistické hnutí ve Východním Pákistánu (dnešní Bangladéši).
Skutečně výbušným místem se ovšem Kašmír stal až po roce 1987, kdy v něm proběhly zpochybňované regionální volby. V krátké době došlo k vytvoření mnoha organizovaných militantních skupin, jejichž cílem je buď úplné osvobození Kašmíru, jeho připojení k Pákistánu, nebo zřízení islámského státu na jeho území. Zejména druhý a třetí typ ozbrojených skupin se setkal se štědrou podporou z Pákistánu, jehož vláda je odjakživa zvyklá prosazovat své zájmy v cizích zemí prostřednictvím spolupráce s teroristy. S Pákistánem byli pochopitelně silně spjatí i zahraniční mudžáhidé z Afghánistánu, jenž se do Kašmíru přesunuli poté, co za přispění zbraní a stratégů z USA porazili vojska Sovětského svazu. Přítomnost mudžáhidů dělá kašmírský spor ještě komplikovanějším, neboť ti jsou, jak je již dobře známo, součástí džihádistických organizací s globálními ambicemi. Nelze se tedy divit indickým obavám z plánů USA, které své vojáky hodlají z Afghánistánu stáhnout. Indie se koneckonců významně podílí na jeho rekonstrukci a proti-tálibské síly podporovala ještě dlouho před americkou invazí. O tom, že afghánská nestabilita znamená i domácí nebezpečí, se mohli Indové bolestě přesvědčit i v roce 1999, kdy skupina pákistánských ozbrojenců unesla indický Airbus IC814 a přistála s ním v tálibské baště Kandaháru. V roce 2008 zase došlo k sebevražednému atentátu na indickou ambasádu v Kábulu.
Nejde jen o teroristické útoky vůči anonymním masám civilistů. V dějinách svobodné Indie byly úspěšně uskutečněny i tři významné atentáty na vysoké politické představitele (shodou okolností všichni tři nesli příjmení Gándhí). Žádný z nich však nebyl dílem muslima. Mohandáse Gándhího zavraždil hinduistický radikál, protože byl přesvědčen, že "Velký duch" chová přílišnou vstřícnost k muslimům. Indíru Gándhí zastřelili sikhští členové vlastní ochranky, protože nařídila vojenskou operaci proti militantním sikhům, při které zemřelo mnoho civilistů a byl poškozena nejsvětější gurudvára. O smrt jejího syna Radžíva se pak zasloužila sebevražedná atentátnice z řad Tamilských tygrů, kterým se nelíbila vládní politika vůči Šrí Lance.
Problém s mudžáhidy
Na kašmírském konfliktu není vůbec výjimečný jeho náboženský přesah - sikhští militanté za zřízení teokratického státu bojovali několik desítek let a někteří separatističtí ozžbrojenci aktivní v severovýchodních státech ležících za takzvaným Siligurským koridorem se otevřeně zaštiťují Biblí a Ježíšem - ale skutečnost, že jej Pákistánem podporované teroristické skupiny přenesly téměř do celé Indie.
Organizace jako Laškare Tajba, Džajše Mohammed, Hizbul Mudžahedín nebo Harkat ad-Džihád al-Islamíja stojí za množstvím teroristických útoků v přelidněných indických metropolích, mezi něž patří i série bombových atentátů na městské vlaky v Mumbaí (Bombaji) v roce 2006 nebo o pět let starší útok na budovu parlamentu v Dillí, jenž málem zažehl další indo-pákistánský vojenský konflikt.
V lecčem výjimečná byla teroristická operace skupiny pákistánských mladíků ve službách Laškare Tajba, která započala 26. září 2008 v Mumbaí. Zdá se, že tentokrát nešlo o způsobení co největších škod samotné Indii, ale o efektní demonstraci síly globálních džihádistů před zraky televizních diváků ze západních zemí. Však se také útočníci snažili vzít si jako rukojmí cizince ze Západu - především Brity, Američany a Izraelce. Za svůj nejdůležitější cíl teroristé sami označili židovské komunitní centrum Nariman House, kde brutálně zavraždili rabína Gavriela Holtzberga a jeho těhotnou ženu Rivku - oba měli izraelské i americké občanství. Zbytek pozornosti pak věnovali především celosvětově známým budovám, v nichž se hromadí turisté. Luxusní Hotel Tádžmahál demonstrativně zapálili a než naházeli granáty do oblíbené restaurace Leopold Café, zeptali se nic netušících kolemjdoucích, je-li tento podnik známý...
Hořící hotel Tádžmahál a mnohahodinová akce několika útočníků, při které se střílí, vybuchují granáty a berou se rukojmí, očekávaně připoutala daleko více pozornosti světových médií, než dřívější bombové atentáty v hromadných dopravních prostředcích, jejichž nespornou výhodou je v očích pachatelů jednak snažší proveditelnost a také vyšší ztráty na životech. Mumbajští teroristé tak nejspíš využili slabé připravenosti a bdělosti indických bezpečnostních složek k tomu, aby mohli postrašit svět. Připomeňme si, že indickým ozbrojencům trvalo zneškodnění jednácti teroristů více jak šedesát hodin a sami při něm přišli o sedmnáct mužů.
Útoky pod domácí vlajkou
Ač stopy teroristů z Mumbaí vedly jednoznačně k pákistánské Laškare Tajba, k útokům se původně skrze média přihlásila skupina říkající si Dekánští mudžáhidé (Deccan Mujahideen), o níž předtím nikdo neslyšel. Ve svém prohlášení velmi okatě zdůrazňovala svůj údajně indický původ. Šlo pravděpodobně o pokus odvést podezření vyšetřovatelů pryč od Pákistánu. Možná také chtěli organizátoři útoků vyvolat v čase blížících se regionálních voleb protimuslimskou hysterii. Zda ovšem nějací 'Dekánští mudžáhidé' v Indii vůbec existují a jakou konkrétní činnost případně vyvíjejí, zůstává záhadou stejně jako v případě jiné obskurní teroristické skupiny, Indických mudžáhidů (Indian Mujahideen).
Podle některých hlasů se za Dekánskými i Indickými mudžáhidy ve sktuečnosti skrývá největší známá indická skupina muslimských radikálů, Studentské islámské hnutí Indie (Students Islamic Movement of India aka SIMI). O tom, že SIMI zastupuje navýsost extremistický proud islámu, lze těžko pochybovat; vazby na zahraniční džihádistické organizace ani podíl na teroristických útocích jí ovšem přes nespočet silných nařčení dosud nebyl prokázán. Některá média považují SIMI za muslimských protipól k organizacím radikálních Hindů, což je podchyceno i v následující karikatuře:
Komu se nevěří
Obecně platí, že všechny velké indické muslimské organizace terorismus rezolutně odmítají, včetně islamistické Džamá'at-e Islámí. Přesto Hindští nacionalisté některé z nich soustavně obviňují z podvratné činnosti. Podezření často padají na Lidovou frontu Indie (zmíněna v minulém článku), ani pro tato tvrzení však nabyly nalezeny žádné podpůrné důkazy.
Poněkud úsměvně vyznívá případ z roku 2009, kdy křesťanské organizace v Kérale utvořily nesvaté spojenectví s hindskými extrémisty (za normálních okolností svými úhlavními nepřáteli) a společně obvinili členy Lidové fronty z páchání něčeho, co sami nazvali "Love Jihad" (Džihád láskou). Dle jejích obvinění prý mladí a pohlední muslimové systematicky sváděli křesťanská a hinduistická děvčata a výměnou za neutuchající lásku po nich žádali konverzi k islámu. Kéralská policie vzala absurdně znějící nařčení o tisícech nešťastnic ve spárech proradných svůdníků vážně, nicméně její vyšetřování existenci žádného "Džihádu láskou" nepotvrdilo. Zůstává k otázkou, jestli bude policie vyšetřovat i stížnost jedné hindské nacionalisticko-náboženské organizace - podle ní se jistý zavilý muslim pokusil chytit hiduistickou dívku do svých sítí pomocí hypnózy...
Na lepší časy se dosud neblýská
Ve vyšetřování teroristických incidentů - a hlavně v jejich předcházení - je prozatím indická vláda zoufale neúšpěná. Konkrétní viníky se málokdy podaří odhalit, natož potrestat, a vina je vždy dopředu hozená na pákistánské militanty. Koneckonců i ze série útoků na indické mešity, za nimiž podle současných údajů stáli hindští extrémisté, byla původně viněna Laškare Tajba. Každopádně se dosud zdá, že muslimové s indickým občanstvím jsou do terorismu (mimo separatistické oblasti Kašmíru a Assámu) zapojeni jen velmi málo a obava aktivistů Bandžrang Dalu, že v případě vypuknutí války mezi Indií a Pákistánem se indičtí vyznavači Alláha obrátí proti své zemi, tak zní neodůvodněně a hystericky. Přes nízké zastoupení v armádě (cca 2 %) se už v minulosti muslimové několikrát objevili ve významných vojenských funkcích a pomohli Indii zvítězit ve všech čtyřech indo-pákistánských válkách. Nejznámějším z těchto hrdinů je seržant Abdul Hamid, který za války v roce 1965 obětoval vlastní život, aby zničil několik pákistánských tanků. Za svůj odvážný čin posmrtně obdržel nejvyšší vojenské vyznamenání Paramvír Čakra.
* = Tím není myšleno, že by byli terorismu nakloněni Pákistánci jako takoví. Naopak, průzkumy veřejného mínění ukazují, že v Pákistánu panuje k muslimským teroristickým organizacím ještě větší lidový odpor, než třeba v Turecku nebo mezi muslimy v evropských zemích. Problém je ovšem v tom, že v zemi jen kvete činnost teroristických buněk, neb pákistánská vláda je velmi neochotná proti nim zasáhnout.
Zdroje:
Fuller, G: A World Without Islam
Filipský, J: Indie
Jaffrelot, Ch: Religion, Caste and Politics in India
Série článků o kašmírském konfliktu nedávno vyšla na webu AlJazeery, k útokům v Mumbaí v roce 2008 lze doporučit dokument Dana Reeda nazvaný Terror in Mumbai, který obsahuje i autentické záznamy komunikace teroristů se svým pákistánským velením.
