Indický Ra.One je jako tančící terminátor

Mr. India (1987) se dokázal pouze zneviditelnit , Krrish (2006) zase většinu své mamutí síly zužitkovával k tančení či svádění děvčat a Shaktimaan (1997), jenž svých schopností nabyl díky hinduistickým meditacím a rituálům, vystupoval pouze v televizním seriálu a na stříbrné plátno se promeditovat nedokázal. Zkrátka a jednoduše - prostředí indického filmu superhrdinům nikdy příliš nepřálo. O změnu situace se pokusil nákladný a kvalitními triky podpořený snímek Ra.One, jehož recenzi v tomto článku přináším.

Shahrukh Khan jako G.One - superhrdina, který do našeho světa vstoupil z počítačové hryEros Ent.

(Anti)hrdinové digitálního světa
Je lepší být nudným hodným hochem nebo ničím nespoutaným darebákem? V Londýně žijící indický školák Prateek (Armaan Verma) o tom má docela jasno. Zloduši jsou podle něj cool. Zato jeho otec Shekhar (Shahrukh Khan), roztržitý vývojář počítačových her, ztělesňuje všechny vlastnosti, které v jeho očích cool rozhodně nejsou. Jak může vzhlížet k muži, který neumí řídit auto, má hloupý kudrnatý účes, nedokáže se nikomu vzepřit a pouličnímu lapkovi, který ho před okamžikem okradl, ještě popřeje hezký zbytek dne? Ani jeho hry Prateeka nebaví, neboť v nich kladní hrdinové vždy velmi snadno pokořují záporáky.
Shekhar si ovšem jednoho rána uvědomí, že když zkusí udělat hru podle Prateekových představ, mohl by tím na jeden zátah vydobýt dvě cenné věci - respekt syna a pověst pro své neúspěšné studio. Jejím středobodem se stane téměř nesmrtelný a nadlidskými schopnostmi obdařený zloduch Ra.One (převážně Arjun Rampal), jehož charakter v sobě mísí povahy "deseti největších bídáků lidské historie" a jehož jméno ve své fonetické podobě ("Rávan") odkazuje na desetihlavého démona z Rámájany. Ra.Oneovým protivníkem se ve hře stane mnohem slabší G.One ("Džívan" znamená hindsky "život") vymodelovaný podle samotného Shekhara.
Prateek si technicky revoluční hru zahraje již na párty uspořádané k jejímu oficiálnímu uvedení a je jí nadšen. Nicméně odejde bez toho, aniž by ji dohrál, což se nakonec stane jádrem následujících potíží. Počítačový Ra.One se totiž stal samostatně myslící entitou a nestrpí, aby někdo z jeho vyzyvatelů odešel z konfrontace neporažen. Najde si cestu, jak se zhmotnit v reálném světě, zabije Shekhara i jeho čínského asistenta Akaashiho (Tom Wu) a vyjde do londýnských ulic s jediným cílem - názorně ukázat Prateekovi, že každý, kdo si dovolí vyzvat jej k boji, bude nakonec zničen. 
Prateekovi a jeho matce Sonie (Kareena Kapoor) tak zbývá jediná možnost na záchranu - zhmotnit i G.Onea, hrdinu s tváří jejich zesnulého otce a manžela, a nechat jej, aby se svému daleko silnějšímu protivníkovi zkusil postavit. Souboj dvou videoherních antagoistů v kulisách reálného světa si samozřejmě vyžadá spoustu honiček, soubojů, destrukce a předmětů i lidí nedobrovolně uvedených v let. To není nic, co bychom nemohli znát z americké produkce, ale tady se nacházíme v Bollywoodu, takže na našeho hrdinu budou kladeny ještě vyšší nároky, než na jeho západní kolegy - bezpodmínenčně bude muset předvést trochu romantického citu, hromadu humoru a samozřejmě i pár tanečních čísel.

Tak trochu jiná masala
Tolik tedy k ději snímku, jenž je především splněným producentským snem Shahrukha Khana (představitele dvojrole Shekhara a G.Onea) a jeho ženy Gauri. Khan, který je pravděpodobně největší bollywoodskou hvězdou a údajně také nejznámějším hercem planety, je vášnivým fanouškem amerických akčních filmů a od roku 2002, kdy s manželkou založil studio Red Chillies Entertainment, toužil vyrobit technicky sofistikovaný snímek, jenž by přemostil Bollywood a Hollywood a oslovil publikum na celém světě. Do filmu, jehož základní idea vzešla z hlavy režiséra Anubhava Sinhy tak investoval obrovské množství času, peněz (skutečný rozpočet je neznámý, odhady mluví o cca 24 milionech USD) i fyzického úsilí, když si v posilovně pěstoval tělo akčního hrdiny a na place pak sám prováděl většinu kaskadérských kousků připsaných jeho postavě (to ovšem v Bollywoodu není až tak výjimečné).

Od počátku vzniku provázela Ra.One důmyslná a masivní  marketingová kampaň, v rámci níž se mimo jiné prodávaly akční figurky hlavních hrdinů a vycházely tematické komiksy či jednoduché počítačové hry, a stejně tak vzrušená mediální šeptanda vyvolaná příslibem nezvyklé a velkolepé podívané.  Film byl vnímán také jako bollywoodská odpověď na tamilského (kollywoodského) Enthirana, který v rámci jihoasijské kinematografie posuval hranice produkčních nákladů i výdělků minulý rok (a o němž jsem psal zde).
Od něj se ovšem Ra.One odlišuje už základním přístupem. Diváckému zájmu v drávidských státech stále dominují pro indický film tolik charakteristiké masala snímky (záměrně nadsazené a exaltované žánrové směsky) se specifickými "jižními" akčními scénami a Enthiran se přes své enormní náklady nijak nesnažil vzpírat se jejich konvencím a zůstal dílem v jádru konzervativním, jenž mělo očekávaně největší úspěch u tamilského a telugského publika. Shahrukh Khan naopak od začátku usiloval o snímek s globálnějším zacílením a snažil se světové publikum nalákat na účast mezinárodně známých hvězd. Z těch se sice na výsledku nakonec podílel jen slavný americký R&B zpěvák Akon, který pro film nazpíval (v hindštině!) dvě písně, ale původně se mluvilo i o Jackiem Chanovi (toho nakonec ve vedlejší roli Akaashiho zastoupil nepříliš známý Tom Wu) či ústředním hudebním motivu od hollywoodského skladatelského veterána Hanse Zimmera.

U bollywoodských diváků - narozdíl od těch kollywoodských - zájem o tradiční masala žánr v posledních letech viditelně upadá a mezi diváckými hity se tak i letos objevily snímky, které jej buď opustily zcela (Dhobi Ghat, No One Killed Jessica) nebo jej alespoň výrazně zmodifikovaly a zrealističtily (Zindagi Na Milegi Dobara, Delhi Belly). Ra.One se ovšem vydává jakousi třetí cestou, kdy staví na (nutno dodat, že poindičtělé) hollywoodské zápletce a prostředí videoher a sci-fi (které je dozajista cizí většině diváků z indických vesnic) a zároveň neopuští žádný ze základních prvků masala filmů, přičemž některé z nich ještě zesiluje. To nakonec vedlo ke kuriózně rozdílnému přijetí snímku v Indii a v anglojazyčném zahraničí, především v Americe. Zatímco indičtí kritici svorně mluvili o zmateném kýči a pořádali oficiálně nevyhlášenou soutěž o nejvýsměšnější recenzi, z amerických filmových magazínů se ozývalo převážně nadšení nad osvěžujícím a mimořádně zábavným popcornovým kouskem. Lidové hlasování na internetové databázi IMDb taktéž přineslo polarizované výsledky - většina diváckých hlasů se rozdělila mezi nejvyšší a nejnižší možné hodnocení.
'Love at first fight'
Nedokáži posoudit, do jaké míry byly nespokojené indické reakce vyvolány přehnaně vysokými očekáváními, nakolik zvykem na střízlivější blockbustery a zda se v nich náhodou také neodráží určitá póza, v jejímž rámci se diváci vzájemně přesvědčuji o svém dobrém vkusu, který jim nedovolil nechat se strhnout nějakou drahou a mediálně propíranou "blbinou", ale s vlastním hodnocením se poměrně jednoznačně přikláním na stranu amerických recenzentů.
Aby bylo jasno - Ra.One si kritiku zaslouží v mnohých ohledech, ale jeho všeprostupující nadhled, fanouškovský zápal a spousta drobných nápadů a narážek jeho negativa přebíjí. Film zkrátka dokáže pobavit a okouzlit, i když rozhodně není dokonalý. A samozřejmě - žádá si také nekonzervativního diváka, jenž nebude popuzen jeho do oblak vybičovanou nadsázkou, infantilním (ale ne trapným) humorem a naivní přímočarostí. Pokud se vám líbí třeba dětské filmy Roberta Rodrigueze (Prckové či kvadrologie Spy Kids), nebo vás pobavila akční parodie Sejmi je všechny (2007) od Michaela Davise, Ra.One by mohl být filmem přesně pro vás.
Zhlédnutí lze samozřejmě doporučit i spokojeným divákům výše zmíněného Enthirana, pokud se tedy dokáží spokojit s o něco menší nápaditostí. Tvůrci Ra.One ostatně sami hlavnímu hrdinovi tohoto filmu, robotu Chittimu v podání tamilského hereckého veterána Rajnikantha, věnovali krátké cameo, v němž je označen za "indického superhrdinu číslo jedna". Jedná se zároveň o vyzývavé pomrknutí směrem k jihoindickému publiku, kterých Ra.One obsahuje více - třeba hříčky v tamilském jazyce nebo taneční číslo Chammak Challo vycházející z tradičního drávidského tance Bharatanátjam.

Hodně dobře zásobený supermarket
Narážek je Ra.One ostatně plný. Týkají se amerických sci-fi blockbusterů (TRON, Terminátor), známých trháků z produkce Bollywoodu (Khalnayak) i čínských "wire fu" akčňáků. Znakem měnících se poměrů v indické kinematografii je pak množství vtipů se sexuální tematikou, které jsou o poznání cudnější, než třeba v drzém Delhi Belly, ale vzhledem k faktu, že ještě před několika málo lety se v bollywoodském filmu považovalo za mimořádnou událost, když se dva lidé políbili, je nelze přehlédnout.

Snímek je zkrátka postavený tak, aby si v něm každý divák něco našel a je to právě koncepce "diváckého supermaketu", která je nejvýraznější známkou jeho "masala" původu. Zároveň jde o jednu z jeho nejsilnějších zbraní. Film, jenž v rychle se střídajících intervalech přehazuje žánrový přepínač z akční sci-fi na komedii, z parodie na horor (scéna Ra.Oneova přerodu do reálného světa) a z rodinného dramatu na roztancovaný muzikál, nenudí a ubíhá až neuvěřitelně svižně i přes okázalou, dvou a půl hodinovou, stopáž.
Důležité také je, že výsledek takového žánrové míšení není nepoživatelný jako dort připravený pohádkovou dvojicí pejska a kočičky, neb se mu daří udržet jednotnou stylizaci už jen díky tomu, že film se vůbec nehodlá brát vážně. Ač je základní zápletka takřka identická s kultovním Terminátorem 2 (jeden uměle vyrobený humanoid se snaží zachránit malého chlapce před zkázou z rukou humanoida daleko silnějšího a přitom se zároveň učí lidskosti), divák by si této podobnosti málem ani nevšimnul, neboť vyprávění se narozdíl od Cameronova temného opusu nese v diametrálně odlišném, skotačivém duchu. Jeho součástí je i určitá samoúčelnost některých scén, které v honbě za efektností opuští logiku a motivovanost jednání postav. G.One například musí zastavovat splašený vlak, jehož cestující prostě neumí nebo nechtějí zatáhnout za záchranou brzdu a divokou autombilovou honičku s Ra.Onem ukončují Sonia s Prateekem vjezdem na jakési opuštěné vrakoviště pod mostem. Je to sice dost neobvyklé místo na náhodnou návštěvu, ale filmový režisér, který potřebuje, aby po sobě v následující scéně dva protivníci s ocelovými svaly mohli házet auty, to tak nejspíš nevidí. Filmu, jehož digitální hrdina k večeři pojídá plošné spoje s kečupem, se však takové věci odpouští snadno.
Nejlepší film Anubhava Sinhy?

Už od dob oznámení příprav na natáčení mě nejvíce strašilo vědomí, že autorem námětu (finální scénář sepsala pohledná debutantka Kanika Dhillon) a zároveň člověkem, jenž usedne na režisérskou sesli, se má stát Anubhav Sinha, od nějž jsem kdysi viděl příšerně napsaný i natočený thriller Dus (2005) a později také stylový akčnák Cash (2007), který nudil naprosto ve všech chvílích, kdy se na plátně nestřílelo nebo tam něco nevybuchovalo. V Ra.One je jeho autorská stopa patrná v zálibě ve výrazných kamerových filtrech studených barev, taneční hudbě a luxusních autech, ovšem ukočírování celého filmu se mu přes určité nedostatky vydařilo o poznání lépe, než v jeho předchozích pokusech o akční blockubuster. 
Sinha si umí vyhrát s proprietami moderních klipovitých filmů a servíruje řadu efektních kamerových nájezdů, průletů a prostřihů, ale pokud má dát nějaký tvar a chuť celým scénám, pak už příliš jistě nepůsobí, což se projevuje hlavně ve dvou křečovitě natočených pasážích, v nichž se kloubí humor s akcí - v parodickém úvodu prostřednictvím Prateekova snu a G.Oneově "bezdotykové" bitce s chuligány na letišti. Jinak ho ovšem v komediálních scénách vždy podrží dobří herci (smích nebudí jen Arjun Rampal, který je většinu času představitelem podobu měnícího Ra.Onea, jelikož ten je v jeho podání skutečně démonický) a v těch akčních zase trikaři, kteří se kromě obligátních létajících a vybuchujících aut předvedli třeba s demolicí mumbajského Šivádžího nádraží nebo s působivě zpracovaným efektem, kdy se materializovaní hrdinové z počítačové hry rozpadají na malé kostičky.
Pochvalu si zaslouží i svižné hudebně-taneční scény, které vždy nějakým způsobem slouží vyprávění. Když je kupříkladu potřeba přesvědčit diváka, že si Prateek se Soniou k digitálnímu G.Oneov vytvořili silný citový vztah, nastoupí sestřih několika vtipných i dojemných scének podparvených písní Dildara (cover verze slavné Stand by Me) a už není třeba žádného dalšího vysvětlování. 
Ra.One se zkrátka povedl a i když v Indii se na něj asi bude v budoucnu vzpomínat spíše jen jako na film, jenž dokázal mumbajský filmový průmysl posunout na novou úroveň co do kvality produkce a speciálních efektů, diváckou pozornost si zaslouží i v jiných ohledech a dle ohlasů ze zahraničí lze soudit, že by mohl sloužit jako vstupenka do světa Bollywoodu pro ty diváky, kteří se za jeho brány dosud nevydali. 
A Shrakhrukh Khan se o vysněnou pověst indického akčního hrdiny bát nemusí. Zahrál si totiž také roli sympatického padoucha v nablýskaném thrilleru Don 2, který se režisérovi Farhanu Akhtarovi podařilo natočit v moderním stylu série o agentu Bourneovi či nových dílech frenčízy Mission Impossible a sbírá za to spokojené reakce nejen v zahraničí, ale tenrokrát i u domácích fanoušků.