Co nám feministky (nechtíc) prozradily o hráčích videoher?
Smršť vulgárních verbálních útoků vrcholící výhrůžkou "největším školním masakrem v dějinách", kvůli níž byla Anita nucena zrušit plánovanou přednášku na univerzitě v Utahu, sice k této mladé provozovatelce blogu Feminist Frequency přitáhla největší mediální pozornost, nicméně jde jen o extrémní projev daleko rozsáhlejší averze, kterou k ní část videoherní komunity (zvláště ta ztotožňující se s názory neformálního hnutí GamerGate) chová už od chvíle, kdy před dvěma lety odstartovala crowdfundingovou kampaň na projekt Tropes vs. Women in Video Games.
Mnoho nepoučeného rozruchu
Na první pohled tato série videí nepůsobí jako něco, co by mělo vzbuzovat kontroverze. V projektu, za nímž je vidět rozsáhlá rešeršní práce, Anita na příkladech rezebírá a komentuje způsoby reprezentace žen ve videohrách a identifikuje tři základní stereotypy - ženy jsou podle ní zobrazovány hlavně jako pasivní 'dámy v nesnázích', jako povrchně feminizované klony mužských hrdinů a jako sexuálně objektifikované 'dekorace'. Autorce je možné vytýkat sklony k příliš kategorickým tvrzením či občasné vznášení nepřesvědčivě podložených tezí, nicméně její dílo nemá ambice vědecké studie a jako popularizační uvedení do problematiky, které může své diváky navést k větší citlivosti na genderové stereotypy v popkulturních obsazích, funguje dobře.
Anitina práce nicméně nezajímá jen úzkou skupinku zájemců o feminismus a / či analýzu populární kultury. Velkou pozornost budí i u hráčů videoher, kteří se podle všeho s femiministickou (ani jakoukoli jinou) kritikou médií dosud nestkali a ani na nejzákladnější úrovni nerozumí jejím východiscím a postupům. Jak jinak si vysvětlit, že kultivovanou a poučenou kritiku Anitiných názorů kvantitativně dalece překonávají nelogické, zato arogantně útočné reakce, které mladé bloggerce podsouvají postoje, jaké ve skutečnosti nezastává (jde o argumentační klam známý jako straw-man)? Sebevědomě nabubřelá videa blogerů jako je Thunderf00t nebo The Amazing Atheist, které mají Anitina tvrzení drtivě vyvracet, jsou ve skutečnosti založena na zcela zoufalé argumentaci, jaká obvykle vzniká ve chvílích, kdy si člověk nejprve stanoví závěr a teprvé poté domýšlí teze, které by jej podpořily.
Emocionální a iracionální reakce si Anita vysloužila i od prominentnějších osob. Mnoho negativní publicity jí na sociálních sítích věnoval mimo jiné i respektovaný herní vývojář Daniel Vávra (krom jiného ji nazval "bohyní manipulace, oportunismu, pokrytectví a mizandrie") a s vlastní video-reakcí přišla i "konzervativní feministka" (ve skutečnosti spíše anti-feministka) Christina Sommers. Slaboduchost jejího příspěvku ilustruje fakt, že se jej povedlo přesvědčivě vyvrátit pomocí písně. Obecně lze říct, že odpůrci z řad hráčů a herních vývojářů Anitě obvykle podsouvají odsuzování videoher per se a záměr herní obsahy nějakým způsobem cenzurovat.
Co feministky (ne)provedly filmu?
Co tuto podezřívavost a halasně odmítavé reakce motivuje? Sama Anita, podobně jako část jejích fanoušků, za tím vidí podvědomý strach mužů - hráčů ze stále významnější pronikání žen do oblasti zábavy, kterou si zvykli vnímat jako dominantně mužskou. Takové vysvětlení však považuji za příliš reduktivní a zkratkovité. Domnívám se, že emoce víří i skutečnost, že velká část hráčů si dosud nezvykla nahlížet hry jako na formu umění, která může podléhat různým metodám analýzy.
Co mne vede k tomuto závěru?
Stačí si uvědomit, že feministickou kritiku médií nevymyslela Anita Sarkeesian v roce 2012. Analýza reprezentace minorit (ženy jsou minoritou v sociologickém smyslu) patří k vůbec prvním přístupům ke zkoumání kinematografie a v 70. letech minulého století dokonce byly položeny základy feministické filmové teorie, která na základě psychoanalytických konceptů kritizuje samotnou formu filmových děl (ta se má podřizovat potřebě poskytovat voyeristickou potěchu mužskému pohledu). Feministický přístup k filmu (stejně jako všechna ostatní uměnovědná paradigmata) si samozřejmě vysloužil mnoho kritiky, ale žádná z těchto debat nikdy významně nepronikla za hranice akademické půdy. Hollywoodští producenti se neděsili, že jim feministky budou chtít cenzurovat jejich trháky a Laura Mulvey se nemusela prohrabávat vulgárními výhrůžkami od filmových fanoušků, kteří nepřenesli přes srdce, že jim někdo sáhnul na jejich zábavu.
Hráči jako parta výstředních freaků
Tento zjevný rozdíl mezi vnímání aplikace feministických teorií na film a videohry je nejspíše odvislý od skutečnosti, že v porovnání s filmem videohry zatím ještě nejsou ve společnosti tak široce akceptovány. Jsou již sice studovány na akademické úrovni a pomalu se začínají etablovat jako masově rozšířená, mainstreamová forma zábavy, nicméně velká část dnešních hráčů si snadno může pamatovat časy, kdy bylo na hráče nezřídka nahlíženo jako na okrajovou a vesměs výstřední subkulturu.
Je symptomatické, že Anita bývá svými odpůrci často srovnávána s Jackem Thompsonem, aktivistou bojujícím za zákaz či cenzuru velké řady videoher, které osobně považuje za společensky nebezpečné "simulátory vražd" a přímo je spojuje s násilnými činy mládeže. Tato analogie pochopitelně ignoruje skutečnost, že Anita narozdíl od Thompsona neodsuzuje hry jako celek a naopak je vnímá jako integrální a významnou součást dnešní popkultury, jaká si zasluhuje seriózní pozornost. Stejně tak netvrdí, že hraní her promění člověka v ignorantského sexistu a proto je třeba jej zakázat. Thompson lobboval u politiků a podával žaloby, Anita zůstává u verbální kritiky, která tvůrčí svobodu herních vývojářů nesvazuje o nic víc, než filmové recenze svazují svobodu filmařů.
Selhání publicistické reflexe videoher
Do jednoho pytle s Thompsonem je Anita házena zřejmě proto, že právě on je tím typem kritika videoher, s nímž mají hráči zkušenosti z ranějších dob herní kultury. V devadesátých letech v neodborných časopisech typu Květy běžně vycházely alarmistické články, v nichž pisatelé nemající s hrami žádné vlastní zkušenosti varovali stejně neobeznámené čtenáře před násilnými herními obsahy (aniž by brali v potaz velkou míru, do níž je toto násilí stylizováno) a jejich možnými patologickými účinky. Hrozící nebezpečí bylo dokládáno anekdotickou evidencí v podobě konkrétních případů, kdy se vášniví hráči dopustili násilí (aniž by ovšem bylo doleženo, že právě hraní násilné chování zapříčinilo). TV Nova o hrách v hystericky varovném tónu referovala ještě v roce 2010.
Jenže kritické reflexe her, které četli samotní hráči, také nebyly zceka uspokojivé. O dění na herním poli se nepsalo v kulturních rubrikách, ale spíše v časopisech věnovaných elektronice a výpočetní technice. I v magazínech věnovaných přímo počítačovým hrám (což byl od roku 1991 Excalibur, později zejména Level a Score) se recenze na hry psaly podobným způsobem, jako se píší recenze na mobily nebo počítačové příslušenství. Neposkytovaly podnětnou reflexi uměleckého díla, jen zhodnocení kvality produktu. Zatímco kvalitní filmová kritika je pro čtenáře cenná i v případě, že ten již rozebíraný film viděl; nebyl žádný důvod, proč by někdo měl číst recenze na hry, které už hrál (leda by chtěl porovnat své názory s ostatními, nebo se pobavit u osobitého humoru některých autorů). Herní recenze byli spíše popisné než analytické a sloužily hlavně k tomu, aby hráči pověděly, je-li hra povedená řemeslně (Má pěknou grafiku? Ovládá se dobře? Jaká je úroveň umělé inteligence nehratelných postav?) a naznačily mu, bude-li ho svým charakterem bavit. Nedostatečná teoretická citlivost, kterou herní novináři disponovali ve vztahu k umění, se ostatně odrážela i v tristní úrovni, jakou měly v herních časopisech kulturní rubriky věnované právě především filmu a hudbě.
Na cestě k dospělosti
Přiznávám, že herní média nesleduji už několik let a nedokáži tedy posoudit, nakolik se psaní o hrách do dnešních dob proměnilo, mohutná vlna averze vůči Anitě Sarkeesian podle mne nicméně dokazuje, že pro velkou část hráčů stále mají hry blíže spíš ke sportu než k umění (ostatně někteří hráči podle svých komentářů na sociálních sítích posuzují míru herního fanouškovství na základě výkonových kritérií - kolik hodin v kuse člověk dokáže strávit hraním apd.). Videohry pro ně nejsou kulturním fenoménem, který se různými způsoby vztahuje k dnešní společnosti (a je tedy možné jej zkoumat třeba práve z feministické perspektivy), ale bezpříznakovou zábavou, kterou si má člověk hlavně užívat a nikoli nad ní s odstupem přemýšlet. Pokud je náhodou začne rozebírat, jeví se jeho přístup jaksi nepochopitelným a nepatřičným - asi jako kdyby někdo prováděl feministickou analýzu fotbalu (ne že by to nebylo možné; významný literární teoretik Roland Barthes ostatně uplatňoval své sémiotické analýzy i na wrestling). A je už součástí lidské přirozenosti, že pokud se nám něčí přístup nebo názory jeví jako zcela nepochopitelné, automaticky máme tendenci jej podezírat z nekalých úmyslů a ideologické předpojatosti.
Anita Sarkeesian možná nereprezentuje feministickou kritiku médií v její nejsilnější podobě, ale je zcela mylné stavět ji po bok Jacka Thompsona a jemu podobných alarmistů. Zatímco Thompson hry kritizuje protože jim nerozumí, Anita je kritizuje s cílem porozumět jim lépe. Pokud současná herní kultura dokáže její přístup akceptovat (neříkám, že nektriticky), složí tím důležitou zkoušku z dospělosti.
Miroslav Libicher
Japonští pornoherci se počítají na desítky. Zahraniční zájemci o jejich práci na miliony
Provozovatelé anglojazyčných webů, které se věnují japonské pornografii, uvádějí, že velmi často dostávají zprávy od mužů z celého světa, kteří se zcela vážně ptají, co mají dělat, aby mohli v Japonsku působit jako pornoherci.
Miroslav Libicher
Visa a MasterCard chrání naši počestnost - hanbaté filmy z Japonska už si nekoupíme
Hlavním světovým regulátorem trhu s pornografií nejsou zákonodárci, ale provozovatelé platebních služeb.
Miroslav Libicher
Yua Mikami – idol z filmů pro dospělé
...aneb o nejvýznamnější světové pornoherečce, kterou jste (nejspíš) dosud neznali a znát byste ji měli.
Miroslav Libicher
Kapitán Irák zasahuje aneb komiksoví hrdinové ve službách ideologie a propagandy
Původně školní esej, která si klade za cíl představit na konkrétních příkladech různé způsoby, jakým je v komiksu zachycována, šířena či reflektována ideologie a jak je médium komiksu využíváno pro propagandistické účely.
Miroslav Libicher
Kterak Indové kolonizují Západ
...aneb (původně školní) esej mapující užívání "cool estetiky" v hindském populárním filmu.
Miroslav Libicher
"Co máš pod tou blůzkou?"
...aneb o filmové cenzuře v Indické republice a jejích ideologických východiscích.
Miroslav Libicher
Jak muslimové hajlují a šíří neonacismus
Muslimové jsou známí spojenci nacismu. Ba nejen spojenci, ale dokonce i inspirátoři - když Hitler přemýšlel, co udělat s Židy, inspiroval se koránským textem, genocidou Arménů (která byla čistě islámským aktem a vůbec nesouvisela s válečnou situací) i radami antisemitského radikála Amína Husejního, který jakožto jeruzalémský muftí (dosazený Brity) vhodně reprezentoval postoje všech muslimů od Maroka přes Albánii až po Indonésii.
Miroslav Libicher
Islamofobie předmětem kritické diskurzivní analýzy
Diskuze kolem případu dvou muslimek, které kvůli zákazu nosit šátky opustily střední zdravotnickou školu v Praze, už sice utichly, nicméně to samé nelze říct o širších diskuzích o muslimech a "anti-muslimech" z řad českých občanů. Proto jsem se rozhodl zveřejnit zde text, který se týká výše zmíněné kauzy a poodhaluje také diskurzivní strategie uživané českými odpůrci islámu.Článek je upravenou verzí mé školní práce, jejímž předmětem byla kritická diskurzivní analýza (CDA). Téma i konkrétní text k analýze jsem si zvolil sám. Jelikož jde o můj úplně první pokus o kritickou analýzu diskurzu a nemám žádné lingvistické vzdělání (studuji mediální studia), prosím čtenáře, aby si na základě tohoto textu nedělali představu ani o CDA, ani o úrovni našeho vysokého školství :)
Miroslav Libicher
O muslimské nenávisti, víře, svobodě slova a cestovních zavazadlech
Se svým blogerským kolegou Lukášem Lhoťanem poměrně vydatně komunikuji již od doby, kdy byl znám jako jakýsi neoficiální mluvčí českých "liberálních" muslimů a v přátelském duchu jsem se s ním setkal i nedlouho poté, co se stal křesťanským islamoklastem - tedy zaníceným a nekompromisním kritikem islámu. Ač se stavím značně kriticky k jeho současnému mediálnímu působení, v rámci něhož osobní spory se svým někdejším "šéfem" (a snad i přítelem) Muneebem Alrawim povýšil do roviny souboje civilizací, zatím jsem neměl potřebu reagovat na žádnou z jím vyhlášených žaboyších válek vlastním článkem. Tentokrát tak poprvé činím - ne proto, že bych současnou "kauzu" považoval za závažnější než byly ty předchozí, ale spíše proto, že chci mít po ruce nějakou ucelenou reakci, na niž bych mohl odkazovat v množících se internetových diskuzích.
Miroslav Libicher
Indické filmy, u nichž se našinec může dmout vlasteneckou pýchou
Copak vy jste nevěděli, že bollywoodské filmy se točí i v Česku, jezdí v nich česká auta a tančí česká děvčata?
Miroslav Libicher
Indická filmová klasika (konečně) na DVD
Melodrama, spektakulární taneční scény, blyštivé kostýmy a pořádná porce nadsázky - tak si spousta lidí představuje indickou kinematografii a někteří ji takto z vlastních zkušeností i znají. Ve stínu velkých indických filmových průmyslů jako je Bollywood, Kollywood a Tollywood se však skrývá i řada nekomerčních tvůrců, jejichž díla dýchají realismem, věnují se sociálním tématům a nesou podobné znaky jako například snímky nového tureckého filmu nebo íránské a rumunské nové vlny.
Miroslav Libicher
Teroristé, rozvraceči a jiní Pákistánci
...aneb Zevrubně o reprezentaci muslimů v současném bollywoodském filmu, část druhá.
Miroslav Libicher
Chvála videorekordéru a (softcore) pornografie
Nelze než litovat dnešní školou povinné mládeže, že nevyrůstala v oné euforické atmosféře 90. let minulého století, kdy byl všechen veřejný i mediální prostor doslova nasáklý vyhladovělou touhou po všem, co předchozí režim lidu upíral. V České televizi běžel Receptář pro podnikatele a slova jako "kapitalismus" a "komerce" se užívala v takových kontextech, že i malí caparti, co jejich obsahu pranic nerozuměli, tušili, že musí jít o něco nesmírně cool. Videopůjčovny a posléze i televizní kanály zaplavily americké akční filmy, jejichž hrdinům se brzy pokusil přiblížit i Jirka Krampol s Paľem Haberou. V našlapaných hitparádách si každý čágo-bélo šílenec mohl vybrat třeba mezi vlasteneckým bigbítem a neortodoxní taneční hudbou z ciziny. A co je hlavní - všechny tyto kulturní vymoženosti byly prostoupeny nahotou a erotikou.
Miroslav Libicher
Zločinci, separatisté a násilníci
...aneb Zevrubně o reprezentaci muslimů v současném bollywoodském filmu, část prvá.
Miroslav Libicher
Indický Ra.One je jako tančící terminátor
Mr. India (1987) se dokázal pouze zneviditelnit , Krrish (2006) zase většinu své mamutí síly zužitkovával k tančení či svádění děvčat a Shaktimaan (1997), jenž svých schopností nabyl díky hinduistickým meditacím a rituálům, vystupoval pouze v televizním seriálu a na stříbrné plátno se promeditovat nedokázal. Zkrátka a jednoduše - prostředí indického filmu superhrdinům nikdy příliš nepřálo. O změnu situace se pokusil nákladný a kvalitními triky podpořený snímek Ra.One, jehož recenzi v tomto článku přináším.
Miroslav Libicher
Teroristé i oběti xenofobie - muslimové očima moderního Bollywoodu
...aneb kterak muslimové oblékli arabské šátky, sestrojili islámské bomby a začali poslouchat hudbu pro uspávače hadů.
Miroslav Libicher
Půlměsíc a kladivo-muslimové očima sociálně angažovaného Bollywoodu
...aneb jak muslimové přestali pro indické filmaře představovat minulostí žijící aristokraty a stali se integrální součástí pracujícího lidu.
Miroslav Libicher
Navábové, kurtizány a teroristé - muslimové očima Bollywoodu
Billionaires, bombers, belly dancers* - tedy miliardáři, bomboví atentátníci a břišní tanečnice - to jsou tři základní stereotypy, které při zobrazování muslimů a Arabů (obě skupiny jsou v západní popkultuře soustavně mylně ztotožňovány) uplatňuje americký Hollywood a každý našinec se o tom snadno může přesvědčit při návštěvě kina nebo po zapnutí televize. Přirozeně daleko méně známý, ale o to zajímavější je vývoj, jímž si obraz muslimů prošel v historii mohutné kinematografie Indie - země, která hostí jednu z největších muslimských komunit na světě a jejíž filmová tvroba je v řadě států s muslimskou majoritou velice populární.
Miroslav Libicher
Šaháda před i za kamerou - muslimští tvůrci v Bollywoodu
Kdo četl moji blogovou minisérii 'Alláh v kraji Matky Indie' už dobře ví, že indičtí muslimové jsou nedostatečně zastoupeni v parlamentu, ve zdravotnictví, v řadách armády i police, mezi učitely... no, vlastně téměř všude. V jednom důležitém odvětví indického života však mají stoupenci Alláha a proroka Mohameda zastoupení naopak dispropočně veliké a výrazně ovlivňují jeho podobu - jedná se o indickou filmovou tvorbu.
Miroslav Libicher
Alláh v kraji Matky Indie VI. - Tisíce Bin Ládinů?
"Je proti nám veden džihád s cílem přeměnit Hindustán na islámský stát", "minoritní komunita se dnes snaží zničit komunitu majoritní", "Americe dělal problémy jediný Bin Ládin, zatímco my máme v ulicích tisíce Bin Ládinů (...) a k tomu dvě stě tisíc mullů, kteří dnem i nocí šíří v mešitách a madrasáh jed terorismu". I těmito přepjatými výroky vyjadřovali představitelé hindských nacionalistů své obavy z neloajality a militantnosti indických muslimů. Jejich silná slova ovšem těžko odrážejí skutečnou situaci. Narozdíl od svých pákistánských souvěrců* se totiž muslimové v Indii nezdají být příliš vábeni mezinárodním džihádistickým voláním do zbraně a vlastenecké cítění jim nejspíš také nechybí.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 59
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2073x
Seznam rubrik
Oblíbené knihy
- G. Fuller: World Without Islam
- S. Arslan: Cinema in Turkey - A New Critical History
- B. Lewis: Dějiny Blízkého východu
- P. Barša: Politická teorie multikulturalismu