Kapitán Irák zasahuje aneb komiksoví hrdinové ve službách ideologie a propagandy

Původně školní esej, která si klade za cíl představit na konkrétních příkladech různé způsoby, jakým je v komiksu zachycována, šířena či reflektována ideologie a jak je médium komiksu využíváno pro propagandistické účely.

Dvojí pojetí ideologie

Nejprve je nutné vymezit si obsah pojmu ideologie, který je různými teoretiky konceptualizován různými způsoby a porůznu je chápán i laickou veřejností. Dovolil bych si přitom základní přístupy k ideologii rozdělit do dvou proudů: Ten první zastupuje koncepce vycházející z marxismu. Marxistické myšlení považuje ideologii za to, co Friedrich Engels nazval falešným vědomím - tedy nějakou účelovou soustavu idejí a hodnot, která je prosazována shora elitami a vydávaná za něco přirozeného a všeobecně prospěšného, ačkoli ve skutečnosti přináší prospěch právě a jen oněm elitám. Marxismus má tedy za to, že kromě ideologie existuje i pravé, falešným vědomím nezkalené poznání.  

V širším, nemarxistickém chápání je však ideologií jakákoli soustava idejí a hodnot, která je vlastní určité sociální skupině, jejíž identitu pomáhá utvářet. Budeme-li se držet tohoto pojetí, je tak vlastně každý komiks ideologický, byť právě jeho ideologická podmíněnost nemusí být zřetelná a čtenář ji může přehlížet. Jenže ideologie je nejúčinnějších právě ve chvíli, kdy se maskuje jako přirozený řád věcí a commnon sense. 

Ideologie jde do války

Pro intencionální propagaci a šíření ideologie se komiks zdá být ideálním médiem. A to zejména z toho důvodu, že jazyk, kterým komunikuje s konzumenty, je z velké části založený právě na vizuální složce. Obrazy přitom dovedou být mimořádně sugestivní a na rozdíl například od psaných textů jsou mezinárodně srozumitelnější a nevyžadují tolik kulturních kompetencí. Člověk může snadno „přečíst“ propagandistický plakát národa, jehož řeči nerozumí. A vlastně ani nemusí být gramotný. 

Vizuální jazyk je oproti verbálnímu také více zastřený, dovede lépe pracovat s konotacemi a účinně tak skrývat svou ideologickou podmíněnost. I z těchto důvodů se pravděpodobně užívaly sugestivní obrazové motivy na válečných plakátech. 

Americké, britské, sovětské či francouzské propagandistické plakáty z 2. světové války z velké části zachycují hlavně vojáky. Nikoli však nějakým „neutrálním“ způsobem, ale takovým, který konotuje sílu, odhodlání, statečnost a jiné ctnosti, s nimiž se armáda obvykle snaží být spojována. 

Minimálně v USA byly válečné snahy reflektovány i v komiksech. A v souvislosti s tím v nich byly reprodukovány i motivy válečné propagandy. Postavy jako Superman nebo Batman zápasily s představiteli Osy Řím – Berlín – Tokio. Supervoják Captain America, oděný do americké vlajky, byl dokonce přímo stvořen jako superhrdina, jehož hlavním úkolem je s nepřáteli USA bojovat.

Ale nešlo jen o to – na přebalech některých komiksových sešitů se superhrdiny si můžeme snadno všimnout identických motivů, jaké se objevily i na propagandistických plakátech, zejména v souvislosti s výzvami k nákupu válečných dluhopisů. Typické je například zobrazení fyzického boje proti armádě nacistického Německa (na komiksových obálkách je bojovníkem Superman či jiný superhrdina, na plakátech americký voják), které je doprovozeno nápisem sugerujícím, že právě nákup dluhopisů je cestou, jak může (tentokrát již pomyslnou) ránu nacistické armádě uštědřit i běžný Američan. 

Komiksy ale pouze nenapodobovaly vizuální diskurz válečné propagandy, ale samy se válečnou propagandou stávaly. Americká armáda například nechala vyrobit komiksové sešity The Nightmares of Lieutenant Ichi, které distribuovala na Filipínách, jež byly toho času okupovány japonskou císařskou armádou. Komiks sloužil jako atraktivní a snadno čitelné médium, které v humorných příbězích líčilo japonské vojáky jako neschopné nýmandy, kteří se snadno nechali napálit od místních obyvatel. Cílem samozřejmě bylo dodat Filipíncům národní sebevědomí a zlepšit jejich morálku tváří v tvář japonské okupaci provázené řadou brutálních represí. 

Kterak Batman (ne)bojoval s teroristy

Potenciál komiksu jako válečné propagandy se ovšem nevyčerpal ve 2. světové válce. Komiks byl a je k propagandistickým účelům využíván i v dosud neukončené sérií vojenských kampaní vůči muslimským militantům, kterou administrativa prezidenta Bushe jr. nazvala Válkou s terorem.

Útoky 11. září přinesly USA velkou ránu nejen počtem obětí, ale i svou symbolikou – najednou to začalo vypadat, že Američané nejsou v takovém bezpečí, jak si dosud mysleli. Tvůrci komiksů se pak zákonitě potřebovali vypořádat s otázkou, proč tragédii nezabránili jejich superhrdinové. A zároveň se snažili vyzdvihnout hrdinství záchranářů a hasičů, kteří po pádu budov WTC nasazovali své životy při snaze zachránit přeživší.Vzniklo tak několik komiksů, které přímo vyzdvihovaly práci hasičů, jimž superhrdinové jako Superman či Spider-man „pouze“ asistovali.

Po vzoru druhoválečného komiksu o japonském plukovníku Ichim také nechala americká armáda vyrobit arabsky psaný komiks Šestá brigáda, který vyzdvihoval boj Američany zavedených iráckých bezpečnostních složek proti bojovníkům al-Ká’idy a militantům loajálním k svrženému diktátoru Husajnovi. Bylo to třeba, neboť mnoho Iráčanů tehdy vnímalo americkou přítomnost negativně. 

Zvláštní pozornost si vysloužil komiks Holy Terror od komiksového klasika Franka Millera (pár měsíců po napsání tohoto textu vyšel i v češtině pod názvem Teror ve jménu víry). V komiksu vyznačujícím se velmi chaotickou a agresivní kresbou měl proti muslimským teroristům původně stanout Batman, ale nakonec byl ve své pozici vystřídán novým superhrdinou Fixerem (v české verzi Správkařem). Dílo bylo přijato velice rozporuplně – neexistovala ani shoda o tom, nakolik samo reflektuje svůj propagandistický rozměr a antimuslimský sentiment (Miller sám komiks přirovnával právě k druhoválečným komiksům, v nichž superhrdinové bojovali s nacisty).  

Matoucí je třeba už úvodní citát „Jestli potkáš nevěřícího, zabij jej“, který je přisouzen islámskému proroku Muhammadovi. Ve skutečnosti jde totiž o parafrázi buddhistického pořekadla („Jestli potkáš Buddhu, zabij jej“) se symbolickým významem. Jak to ale interpretovat? Jde o hloupý omyl? Subverzivní prvek? Ironické srovnání učení islámu a buddhismu? Sám bych na to nedovedl s jistotou odpovědět.

Dobrodružství Kapitána Iráka

Pozoruhodným způsobem využívá ikonografii amerického superhrdinského komiksu k vyjádření ideologických postojů brazilský kreslíř a karikaturista Carlos Latuff. Tento přesvědčený socialista a anti-imperialista se soustavně velmi ostře vymezuje proti zahraniční politice USA a s ještě větší razancí se opírá do Izraele a jeho nakládání s palestinským obyvatelstvem. 

Ne však verbálně, ale zejména prostřednictvím svých karikatur, v nichž prokazuje obdivuhodnou kreativitu a smysl pro vizuální zkratku. V souvislosti s americkou invazí do Iráku v roce 2003 představil sérii karikatur, na nichž využívá klasických motivů z komiksů o superhrdinech, ale zcela je převrací tak, aby jejich vyznění bylo protiamerické. 

Superman, vnímaný jako jeden ze symbolů Ameriky, je tak například na jeho karikaturách zabit Husajnovými vojáky. A namísto Kapitána Ameriky je Latuffovým hrdinou Kapitán Irák (oděný do irácké vlajky a tradičního arabského šátku kufíja), který přes marný odpor amerických vojáků unáší prezidenta Bushe přímo z Oválné pracovny Bílého domu.

Latuff také nakreslil řadu krátkých stripů v rámci série nazvané Tales of Iraq War (Příběhy z irácké války), v nichž buď převrací póly americké propagandy a ukazuje irácké bojovníky jako vítězné, nebo dramatizuje skutečné tragické případy, při nichž během americké invaze umírali iráčtí civilisté.

Tintin kolonialistou

Jedním z příkladů neintencionálního otištění ideologie do komiksu mohou být příběhy s kultovním Tintinem, které napsal a nakreslil Belgičan tvořící pod pseudonymem Hergé. Hned první publikovaný příběh Tintin v zemi Sovětů ukazuje Sovětský svaz způsobem, který můžeme vnímat jako vtipnou (a jistě i trefnou) karikaturu, nicméně sám Hergé měl za to, že poměry v zemi ukazuje víceméně realisticky. Vycházel totiž z antikomunistických pamfletů, jejichž podjatost a ideologickou podmíněnost si ovšem neuvědomoval. 

Ještě markantnější je zachycení paternalistických kolonialistických stereotypů v Tintinovi v Kongu. Michal Uhl ve své bakalářské práci velmi dobře a přesvědčivě ilustruje, jak Tintitovi samotný fakt, že je bělochem, propůjčuje nejrůznější kompetence od lékařských po učitelské. Domorodí Konžané jsou oni kiplingovští „napůl děcka, napůl ďasové“, které je třeba učit a vychovávat. Jsou navíc kresleni v duchu karikaturistického stereotypu blackface, který až absurdním způsobem zdůrazňuje charakteristické somatické rysy černochů. 

Nejvýmluvnějším příkladem ideologického posunu od dob, kdy Tintin v Kongu vznikl, do dob dnešních, je ovšem pasáž, v níž se Tintin snaží ulovit nosorožce tak, že mu navrtá díru do zad a do ní vsune dynamit. Výbuch nosorožce zcela roztrhá, což Tintin komentuje konstatováním, že nálož byla příliš silná. Co bylo v době vzniku komiksu vtipem, dnes působí jako mimořádně brutální výjev a odstrašující příklad krutého zacházení se zvířaty. 

Kreslené deníky z Palestiny

Spíše subtilní ideologické podbarvení najdeme také v proslulém reportážním díle Joea Sacca Palestina. Autor své poznatky z okupovaného území Západního břehu Jordánu a Gazy sbíral v době první palestinské intifády, která sice byla provázena rozsáhlým násilím ze strany Palestinců i represemi ze strany Izraelců, avšak situace přeci jen byla o mnoho klidnější oproti vlně teroristických útoků a tvrdých izraelských vojenských operací, která přišla do regionu zhruba o deset let později.

Na komiksu je každopádně zajímavé, že zachycuje určitý vývoj. Autor se nejprve doznává k tomu, že se ztotožňuje s obecnými protipalestinskými předsudky, ale čím více Palestince poznává a poslouchá jejich příběhy, které se mu až vášnivě snaží vnutit, tím více empatie vůči nim projevuje. 

Sacco dokonce občas odbočuje i k poměrně dlouhým, psaným a fakticky orientovaným pasážím, v nichž v podstatě vyvrací mýty izraelského nacionalismu. Zajímavé přitom je, že se při této příležitosti strefuje zejména do levicových politiků, kteří bývají na Západě obvykle vnímáni jako ti smířlivější a upřímněji usilující o mírumilovné řešení konfliktu.

Autor konceptu orientalismu a vášnivý bojovník za palestinskou emancipaci Edward Said v předmluvě k soubornému vydání Palestiny píše, že komiks je médiem, které často zobrazuje to, co v mainstreamové kultuře zůstává skryto a dává hlas těm, kterým jinak nikdo nenaslouchá. 

Pro Saccovo dílo toto tvrzení platí stroprocentně. A můžeme mu přičíst k dobru, že svou kreslenou formou se otevřeně přiznává k jistému autorskému zkreslení a perspektivě, která není a nemůže být objektivní. Klasické televizní dokumenty nebo psané reportáže takové také nejsou, ale na rozdíl od komiksu se k tomu nepřiznávají.