Kites a image indického filmu

Rozhodl jsem se započít s psaním na tento blog s politicky neutrálním a nekontroverzním tématem, tak jsem si řekl, že zabrousím do vod jednoho z mých hlavních zájmů a pokusím se podat krátkou zprávu o tom, jak vypadá indický film a kam momentálně kráčí. A o tom, co s tím má společného Kites - nejnovější indický blockbuster nasazený do kin v desítkách zemí světa.

Indie a indický film jako oběť mýtů

Ve vnímání českých diváků je indický film zahalen několika vrstvami závoje tajemství, nepochopení i (mnohdy absurdních) mýtů, k čemuž občasné články neiformovanh novinářů, nebo oblíbená bizarní videa z YouTube příliš nepomáhají. Mnozí z vás jistě vědí, že Indická republika je domovem největší kinematografie na světě (dle počtu vyrobených filmů a prodaných lístků) a že film je naprostým základem dnešní indické pop-kultury, od nějž se další kulturní odvětví (hudba, móda) odvozují, ale to je bohužel často také jediná pravdivá znalost, kterou průměrný Čech o indické kinematografií má.

Dále už následuje vlna mýtů, předsudků a předčasných zobecnění. Indická kinematografie bývá často ztotožnována s tzv. Bollywoodem (tedy kinematografií hindskou), považována za silně eklektickou vůči Hollywoodu, bizarní, pro Zápaďana nestravitelnou a složenou výhradně z telenovelovitých rodinných filmů plných tanečních čísel.

Pravděpodobně za to může fakt, že ačkoli se indické filmy v neindických kinech (včetně českých) objevovaly už od počátku 20. století, pořádně si Západ začal indických filmů všímat až v osmdesátých letech a opravdová vlna zájmu přišla až na přelomu tisiciletí, kdy se docentra pozornosti dostaly snímky natáčené v Bombaji (dnes Mumbaí), jenž byla novináři viděna jako indická obdoba Hollywoodu v 30. letech.

Přepestrá Indie

Indie není - po stránce kulturní, jazykové, národnostní či náboženské - monolitická země. To ani náhodou. Je domovem mnoha náboženství, národů, kulturních a jazykových oblastí a skládá se z desítek svazových států a teritorií, z nichž vpodstatě každý má svou vlastní, do různé míry osobitou, kinematografii. Mluvíme-li o kinematografii Indie, je to totéž, jako by byla řeč o kinematografii Evropy - ta se také značně liší stát od státu, byť sdílí nějaké společné prvky.

Jenže právě kvůli silné jazykové a kulturní diferenciaci indických diváků je těžké natočit takový film, který by dokázal oslovovat všechny, takže většina filmových center se zaměřuje jen na užší okruhy diváků v rámci svého regionu. O naprostý opak se snaží "celonárodní" hindská kinematografie sídlicí v Mumbaí (Bombaji) - ta točí filmy v hindštině (což je nejrozšířenější indický jazyk) a snaží se je točit tak, aby si v nich každý "našel to svoje". Její distribuční sítě zahrnují celou Indii i zahraničí. Mumbajský průmysl je  populárnější právě pod přezdívkou Bollywood, která mu byla přiřknuta někdy v 80. letech západními novináři jako posměšek, ale dnes natolik zdomácněla, že se běžně používá a její pejorativní nádech se úplně rozplynul.

Jak to tedy je

A kde se tedy vzaly ty nadmíru zkreslené "západní" představ o indickém filmu? Inu, jak jsem již naznačil, má to mnoho společného s dobou, v níž byl indický film pro Západ objeven. Zatímco zlatá léta Bollywoodu datovaná do období 40. - 60. let, kdy bollywoodský film pod taktovkou režisérů jako byli Mehboob Khan, Raj Kapoor, Guru Dutt nebo Bimal Roy, sbíral ocenění na prestižních festivalech po celém světě, byla, stejně jako pozdější vlna kvalitních uměleckých filmů z Bengálska či Kéraly, registrována pouze filmovými fajnšmekry, na sklonku devadesátých let dorazil indický mainstream k běžným divákům - zprvu především k hledačům exotiky, indofilům, nebo děvčatům se zájmem o orientální tanec. Byla to paradoxně doba, kdy byl Bollywood někde uprostřed hluboké umělecké, finanční i technické krize.

Tvůrci měli k dispozici jen zastaralou filmařskou techniku, která jim nedovolovala dosáhnout stejných produkčních kvalit, jako měly filmy na Západě (přestože v minulosti Indie i v tomto krok se světem držela),  do země spolu s videorekordéry a satelitními televizemi vtrhla nová vlna americké filmové produkce a nastal čas politicko-ekonomických změn. Indický mainstream devadesátých let, jako by se stal zrcadlem béčkového Hollywoodu let omsdesátých - vtrhla do něj braková estetika i běžná schémata amerických akčních trháků, která byla jen navlečena do indických reálií a na druhé straně začali filmaři nově oslavovat středostavovské rodinné hodnoty, což se projevilo v populární vlně romantických rodinných muzikálů plných zářivých úsměvů a přezdobených kostýmů. Inu a právě tahle éra se na Západě stala vzorovým obrázkem "typické" indické filmové tvorby.

Prudké změny a orientace na zahraničí

Indie - a stejně tak i její kinamteografie - se však mění velmi prudce. Dnes už opět indičtí filmaři pracují se špičkovým moderním vybavením a technická úroveň jejich filmů naplňuje vysoké světové standarty. Zároveň však dochází k prohlubování propasti mezi jednotlivými sociálnimi vrstvami a je tedy opět těžké točit filmy pro všechny - sředostavovské městské publikum má zkrátka jinou představu dobrého filmu, než chudí a konzervativní vesničané. Zatímco některé menší kinematografie, jako je například ta telugská (se sídlem v v jihoindickém Hajdárabádu) se stále zaměřuje na tradiční publikum a tudíž se nikam po tvůrčí stránce neposouvá, Bollywood se vydal cestou větší progresivity a modernizace, což s sebou ovšem nese problémy. Čím více se v indických filmech objevuje kolosální výprava a propracované digitální triky, tím více peněz je potřeba na jejich výrobu, a přitom výdělky stále slábnou, protože velkou část publika tyhle "novoty" neoslovují.

Řešením je tedy větší důraz na zahraniční trh. Indie už si v minulosti získala přízeň států, kde se dominující americký Hollywood nikdy neuchytil, nebo jej odtamtud dokonce vytlačila (Severozápadní Afrika). Má silnou diváckou základnu v Rusku a v zemích bývalého SSSR, v Pákistánu, na Blízkém východě, v Severní Africe, ve Velké Británii, v USA, či v Kanadě. Takový Egypt, který je zdaleka největším producentem filmů v arabském světě, dokonce dovoz filmů z Indie zákonem omezuje, protože se u Egypťanů těší větší oblibě, než filmy domácí. Netřeba ale cestovat daleko - indické filmy dobře znají i naši sousedé v Polsku, Maďarsku, Německu i Rakousku.

A co s tím mají společného Kites?

Nový snímek Kites, který si premiéru odbyl v pátek 21. května jsem nezmínil náhodou. Pravděpodobně se stane jednou z prvních vlaštovek, které přinesou větší vlnu zájmu o indický film do západních zemí. Film který se natáčel v USA (zaměření na indickou diasporu v USA, VB, Austrálii, Singapuru, či SAE je pro současný Bollywood typické) se pokouší klasický archetypální bollywoodský příběh navléct do nového kabátku a kombinuje v sobě romantický milostný příběh s akční pronásledovačkou, při níž se skáče, střílí a auta létají vzduchem.

Producentem je přitom herecký a režisérský veterán Rakesh Roshan známý svým dřívějším zaměřením na "orientalizované" verze hollywoodských trháků; na režijní stoličku ovšek usadil talentovaného režiséra Anuraga Basu, známého díky melodramatu Life in a...Metro.

Kolem filmu, který má ambice ukázat, že Bollywood si stále cení svých tradičních postupů, zahrnujících jednoduchý příběh, míšení žánrů, úmyslně přehrávané herectví a unikátní vizuální stvárnění, a přitom dokáže v technických oblastech držet krok s dobou, se točí mohutná marketingová kampaň a autoři se netají cílem ve velké míře oslovit zahraniční publikum.

Propast mezi Indií a západem

Je však vidět, že vnímaná propast mezi filmovými diváky v Indii a na Západě je stále veliká. Film jde proto do kin ve dvou verzích - indické a mezinárodní. Ta mezinárodní je jednak namísto hindštiny natočená v angličtině a druhak byla komletně přestříhána za asistence hollywoodského filmaře Bretta Ratnera do podoby, která je asi o půlhodinu kratší, obsahuje méně romantiky a více akce, přičemž ovšem přídává navíc i trochu erotiky a je doprovázená jinou hudbou.

Zajímavé je určitě zmínit, že zatímco v Indii se doposud film setkal se smíšenými reakcemi diváků i kritiků, anglofonní recenzenti jej přijali velice vřele. Pouhý den po premiéře registruje server Rotten Tomatoes na Kites 13 recenzí, z čehož jen 2 jsou negativní (a navíc evidentně psány autory, kteří se s Bollywoodem setkávají prvně a mají problém přijmout jeho základní paradigmata). Ty kladné kritiky naopak o Kites hovoří jako o filmu nadmíru zábavném, vizuálně brilantním a filmařsky sofistikovaném. Podobnou zahraniční odezvu na indický film nepamatuju (jak co se počtu recenzí týče, tak celkového hodnocení).

Uvidíme tedy, jestli se Kites podaří překonat velký úspěch jen o něco málo staršího snímku My Name Is Khan, který na zahraničních trzích nebývale zazářil (o čemž podávala zprávu i česká média) a těž byl vypuštěn ve dvou různých sestřizích. A to nemluvím o tom, že herec a producent Shahrukh Khan právě připravuje ambiciózní trikovou podívanou nazvanou Ra.One. O indické kinematografii tedy ještě jistě uslyšíme.

P.S: Více článků věnovaných indické kinematografii najdete na mém blogu "Bollywood Bazaar"

Trailer k indické verzi Kites: