Jaké filmy točí muslimové? I.

Islám dnes i v ČR patří k atraktivním tématům (byť je bohužel atraktivní stejným způsobem, jako jsou atraktivní Romové či homosexuálové) a tak se vlastně ani není čemu divit, že už jsem na internetu párkrát narazil na dotaz, proč někdo nenatočí film o muslimech a z muslimského prostředí. Přitom jsou takových filmů tisíce. A točí je většinou právě muslimové.

Shahrukh Khan - jeden z nejslavnějších indických herců současnosti©Fox Searchlight Pictures

V oblasti pop-kultury, a filmu zvláště, je Česká republika výrazně orientovaná na USA a je pro ni často cizí a neznámá i tvorba mnohých evropských zemí, takže si málem ani netroufám odhadovat, jak si Češi představují filmy točené v muslimských zemích, které se těžko shánějí, jsou namluvené v „exotických“ jazycích a pracují s cizími kulturními a historickými reáliemi.

Většinu lidí nejspíš o podobě filmů z muslimského světa ani nenapadlo přemýšlet, někteří si možná myslí, že muslimové ani filmy netočí a jiní zase slyšeli jen o propagandistických dílech z Turecka či Palestiny a domnívají se, že v „muslimských“ kinech jen kvete nenávist vůči Západu.

Těžko se můžu označovat za někoho kompetentního vést tu o této tématice rozsáhlé eseje a z většiny zmiňovaných zemí jsem viděl jen tolik filmů, co by člověk spočítal na prstech jedné zmrzačené ruky, ale mým cílem není víc, než jen stručné představení stavu filmové kultury v některých oblastech, které jsou zároveň domovem islámu.

A zase ta Indie!

Indie, kterou jsem zmiňoval v minulém článku, není přímo muslimskou zemí, ale muslimové měli na tamní kinematografii vždy značný vliv a mnoho významných indických filmařů patřilo a patří právě do této náboženské skupiny. Bez zmínky o Indii by navíc bylo neúplné povídání o Pákistánu a Bangladéši, tedy zemích, které byly do roku 1947 její součástí.

Při nedávné návštěvě Indie se slavný americký režisér James Cameron podivoval nad skutečností, že tolik slavných indických herců a režisérů nese příjmení „Khan“. Toto původem turkické jméno patří v muslimské komunitě Jižní Asie k nejrozšířenější a v současné době jsou jeho nositeli třeba nekorunovaný král Bollywoodu Shahrukh Khan, vynikající herec i režisér Aamir Khan, jeho kolega Kabir Khan, či slavná choreografka a oceňovaná mainstreamová režisérka Farah Khan.

Přes mnoho krvavých náboženských nepokojů, které v zemi proběhly, je Indie obecně k vyznavačům různých náboženství velmi vstřícná a jednotliví věřící k sobě projevují značnou dávku tolerance. To se odráží i ve světě filmu, kde neexistuje žádná zřetelná polarizace mezi filmy hinduistických a muslimských tvůrců (točí samozřejmě i křesťané, sikhové a zoroasterci, jejich vliv je ale zanedbatelný). Můžete tak vidět filmy muslimských režisérů věnující se hinduistické mytologii, nebo neopak filmy o muslimské komunitě točené hinduisty. Stejně tak herci nemají žádný problém s tím, pokud mají hrát postavu odlišné víry. Mezi bollywoodskými herci lze najít i mnoho nábožensky smíšených manželských párů. Perličkou je konverze akční ikony šedesátých let Dharmendry Singha Deola, který se v roce 1979 dal na islám poté, co si našel novou partnerku a původní žena mu odmítla podepsat rozvod.

Ve Indii neuvidíte film, který by přímo kritizoval nějaké náboženství, naopak se často apeluje na nutnost jednoty a vzájemné tolerance. Ikonická je v tomto doba vlády mughalského císaře Akbara Velikého, o níž vypráví například slavné filmy Mughal-E-Azam (1960) a Jodhaa Akbar (2008) V poslední době se také zrodilo mnoho filmů, které reagují na situaci muslimů na Západě po útocích z 11. září. Patří mezi ně například dramata New York (2009), Kurbaan (2009), či My Name Is Khan (2010). Indický režisér Kabir Khan byl také prvním, kdo natočil film v post-tálibánském Afghanistánu. Jmenuje se Kabul Express (2006) a Khan v něm využil své postřehy, která za dlouhá léta v Afghánistánu nasbíral jako dokumentarista.

Vojenské převraty filmu nesvědčí aneb Pákistán

O filmech z Pákistánu (tamní ústřední průmysl je znám též jako Lollywood) bohužel platí, že jsou prakticky nedostupné, většinou se ze země ani nesmí vyvážet a výjma několika festivalových a koprodukčních kousků jim chybí jakákoli titulková podpora. Pokud tedy nemluvíte urdsky, paňdžábsky nebo paštúnsky, mnoho si toho z pákistánské kinematografie neužijete.

Láhaur (Lahore), současné centrum pákistánského filmu a celého tamního kulturního života, byl významným "filmovým" městem ještě za časů Britské Indie, po rozdělení se z něj však stáhla většina hinduistických filmařů, čímž průmysl pochopitelně utrpěl a nijak mu nepomáhal fakt, že Pákistán se od počátku svého vzniku potýkal s obrovskou chudobou, nevzdělaností, terorismem a závislostí na západních mocnostech.

Společná minulost s Indií se odrážela i ve filmu, který se dlouhou dobu držel podobných schémat jako klasický Bollywood, byť mu pákistánská produkce nedokázala konkurovat po technické stránce. I v pákistánských filmech tedy najdete záměrné přehrávaní, zálibu v melodramatu či četné taneční scény. Někoho možná překvapí, že co se násilí a sexuality týče, je Pákistán daleko méně prudérní než sestřička Indie, kde byl po dlouhou dobu na stříbrném plátně tabuizovaný i obyčejný polibek. Pákistánští režiséři naopak s oblibou nechávají herečky hrát si na „Miss Mokré sárí“ a ani umělou krví při natáčení nešetří.

Špatné politické vztahy Pákistánu a Indie, vyostřené ve čtyřech válečných konfliktech, se ale v 60. letech promítly do zákazu promítání indických filmů v Pákistánu, což Indie oplatila stejnou kartou. Pomyslná bariéra byla prolomena až v roce 2007.

Tvrdou ránu slibně se rozvíjejícímu pákistánskému filmu udělil v 70. letech převrat despotického generála Zijáula Haka, jenž se v zemi snažil násilím zavést tvrdý islamistický režim. V této době byl známý režisér Jamil Dehlavi donucen k emigraci do Velké Británie, kde dokončil práce na svém filmu Blood of Hussain (1981), který nástup krutého vojenského režimu fakticky předpověděl a pracoval s moderní parafrází na příběh Mohamedova vnuka imáma Husajna, který byl na příkaz umajjovského chalífy Jazída I. zabit v bitvě u Karbalá, a pro ši’itské muslimy dodnes představuje ideál mučednictví a vzdoru proti útlaku.

Dehlavi se později zviditelnil i filmem Jinnah (1998), který originální formou popisoval život zakladatele Pákistánu Muhameda Alího Džinnáha (toho si zahrál Christopher Lee). Ve fundamentalistických muslimských kruzích film způsobil kontroverze scénou, v níž se Džinnáh oboří na dva extrémisty, kteří jej napadají za jeho vstřícný postoj k ženám a k jinověrcům.

Hakova éra znamenala úpadek i umělecký – nad serióznější urdskou kinematografií začaly převažovat násilné a tupé paňdžábské filmy, jejichž nejznámějším zástupcem je kultovní Maula Jatt (1979). Tato nevkusná sub-kultura z Pákistánu nevymizela do dnešní doby.

_{(Píseň Bandeya Ho, která zazní v pákistánském filmu Khuda Ke Liye a jejímž textem je báseň slavného súfího Bulleha Shaha)}

Za pozornost by možná stál sci-fi snímek Shaani (1989), jenž vzbudil pozitivní reakce na několika festivalech, ale od doby svého vzniku leží pozapomenut někde v archivech.

Tím patrně nejkurióznějším filmem, který byl kdy v Pákistánu natočen a který si získal pozornost světových médií, je International Gorillay (1990), v němž jako hlavní zloduch vystupuje kontroverzní spisovatel Salman Rushdie. Film Rushdieho ztvárňuje jako kriminální živel, jehož hlavním cílem je zničit islám, jakožto údajně jedinou věc, jenž ještě na světě udržuje morálku. Tvůrci mimochodem do svého filmu, plného absurdních předsudků a klišé, zakomponovali takové bizarnosti jako letku Koránů, která se zjeví na nebi a vystřeluje laserové paprsky, nebo unikátní metodu, jíž filmový Rushdie mučí své nepřátele – nuceně jim předčítá svou knihu Satanské verše…

V současné době vzniká v Pákistánu více jak 100 filmů ročně, téměř žadný si však nedokáže najít početnější publikum. Pákistánský film se dnes topí v obludném nevkusu a akutním nedostatku financí (rozpočet celovečerního filmu odpovídá částce, kterou v Bollywoodu utratí za natočení jediné taneční scény), s čímž je spojena i nedostupnost soudobé filmařské techniky. Zápasí též s bujícím pirátstvím.

Poslední roky přesto přinášejí naději v podobě mladých a talentovaných nezávislých filmařů, kteří se pokouší v místní kinematografii zase vzkřísit kvalitní tvorbu. Budete-li mít zájem, můžete se zkusit podívat třeba na snímek Khamosh Pani (2003) od režisérky Sabihy Sumar, v němž je tematizováno právě období islamizace země; komorní drama Ramchand Pakistani (2008), nebo v mnohém výjimečný mainstreamový film Khuda Kay Liye (2003). Ten vznikal v koprodukci s Indií a na příbězích několika lidí ukazuje nelehkou pozici mladých moderních muslimů chycených do pasti mezi fundamentalistickými souvěrci a paranoidními Zápaďany. Tyto filmy lze sehnat i s anglickými titulky a na rozdíl od kousků jako je Maulla Jatt nebo International Gorillay nehrozí, že nebudete vědět, zda se u nich máte smát nebo brečet :).

Umělecká Bangladéš

Současná Bangladéš, která byla před rokem 1971 součástí Pákistánu a před rokem 1947 tedy také součástí Indie, leží v historickém regionu Bengálska a filmy, které se v ní točí, se tedy nijak výrazně neodlišují od těch, co vznikají v indické Kalkatě.

Pákistánskou bizarnost v nich nečekejte, celé Bengálsko je naopak proslulé civilními, pomalými a křehce poetickými snímky, oslovujícími hlavně klubové diváky. Pro jejich plné prožití je sice znalost místního kulturního a historického koloritu nezbytná, ale divákovi se tato investice bohatě vrátí.

Bohužel i bangladéšské filmy patří k těm velmi těžko dostupným. Sehnat však můžete třeba vynikající drama Matir Moina (2002), které se zabývá principy náboženské víry a dovede strhnout geniálním využítím recitovaných veršů Koránu či zpěvu tradičních písní. Těžko uvěřit, že režisér Tareque Masud snímek natočil v téměř amatérských podmínkách. Na brněnské festivalu Cinema Mundi byl nedávno k vidění film Britter Bairey (2009), který se zcela netradičně odehrává v metropolitní Dháce a věnuje se úpadku tradiční bengálské kultury v časech urbanizace. V koprodukci s Velkou Británií také vznikla zajímavá a vizuálně precizní parafráze na western nazvaná The Last Thakur (2008).