Jen snad Izrael fotbalový tým?

Pondělní incident, při němž došlo ke střetu mezi příslušníky izraelské armády a poněkud pochybnými aktivisty z hnutí Free Gaza Movement, jak vidno, nenechal mnohé blogery klidnými a kdekdo ucítil potřebu (či snad dokonce morální povinnost) se k němu vyjádřit. A já teď nevím, zda-li vlastně mám nebo nemám být překvapen, že naprostá většina komentátorů událost vzala jen jako takový odrazový můstek k hlasitému vykričení svého dávno utvořeného světanázoru...

Tu čteme patetické projevy, že v "Izraeli se bojuje za Prahu", támhle jsou zase nespokojení s údajným státním terorismem Izraele či se podle nich potvrzuje, že za vším špatným je schovaný nějaký žid. Nebo muslim. Ale proč tolik komentátorů zapáleně vznáší řečnické otázky, aniž by se obtěžovali podívat, zdali už náhodou někde nebyly zodpovězeny? Proč jedni berou za pravdu jen to, co vypadne z izraelského pí-árka a druzí zase to, co staví židovský stát do toho nejhoršího světla? Jistě, blogeři nejsou regulérní žurnalisté a (ne)psané povinnosti rešerží, ověřování, konfrontování několika zdrojů a kritického přístupu k informacím se jich netýkají, ale je rozhodně zarážející, o kolik v této názorové tlačenici převládá dojmologie a zaujatost nad skeptičností a kritičností.

Z jednoho incidentu se dělá kapitola jakéhosi mytologického boje, k němuž každý touží vyjádřit svůj postoj (pokud možno co nejvíc radikální a také maximálně káravý k islámofašistům, židobolševikům, zlotřilým levičákům, zlotřilým pravičákům, podlým sionistickým médiím, podlým muslimáckým médiím atd... ). O tom, kolik emocí za těmito reakce vře (tu skrývaných lépe, tu hůře), svědčí už úsměvný  fakt, jak si komentátoři události či mediální informace přibarvují do ironické podoby, aby jim pak o to hněvivěji mohli oponovat.

Žádné nezávislé vyšetřování ještě ani nezačalo, ale přesto má tolik lidí jasno i v případě, že si o celé věci přečetli jen novinový titulek. Ale bylo v něm přece slovo Izrael! Takže už každý hned ví, která bije. Protože u nás je zvykem nahlížet na svět jako na fotbalový zápas, kde proti sobě vždycky stojí (jen) dva týmy a člověk jednomu nadšeně fandí a druhý nemůže vystát. A teorie s hypotézami se vždy uzpůsobují předem utvořeným závěrům, byť by tomu mělo být naopak. Ale je to takhle všestranně pohodlnější, že.