Fenomén sebevražedných atentátů, část I.

Muži a ženy opásaní výbušninami, kteří jsou s pokřikem připraveni náhle připravit o život nejen sebe, ale i co největší množství lidí v okolí, ať už jde o ozbrojence nebo náhodně procházející civilisty, jsou jedním z fenoménů současného terorismu. Pocházejí z velké části (ale nikoli výhradně) z muslimských zemí a někteří z nich jsou ochotní útočit i na ulicích evropských či amerických měst. V první části článku věnovaného tomuto tématu se na fenomén sebevražedných atentátů ve stručnosti podíváme okem historie a také si připomeneme, do jaké míry a zda vůbec jej lze ospravedlnit islámským náboženstvím, které bývá někdy viděno jako jedna z jeho hlavních příčin.

themuslimwoman.org

Moderní dějiny sebevražedných atentátů

Od konce 2. světové války do 80. let se ve světě téměř žádné případy jakékoli formy sebevražedných atentátů neobjevovaly. Nová éra terorismu byla pravděpodobně nastartována až v Libanonu zmítaném občanskou válkou i izraelskou vojenskou intervencí. Nově zformované ší'itské extremistické hnutí Hizballáh vstoupilo na scénu sérií monumentálních útoků, z nichž ten nejproslulejší se udál v roce 1983, kdy nákladní automobil naložený výbušninami narazil do budovy patřící americké armádě a připravil tak o život 241 vojáků.

V roce 1987 se další významná kapitola sebevražedného terorismu otevřela na Šrí Lance, když separatistická organizace Tygři osvobození tamilského Ílamu (zkáceně Tamilští tygři) založila speciální sebevraždenou jednotku zvanou Černí tygři. Její členové, příslušníci minoritního národa Tamilů, náboženstvím převážně hinduisté, jako první vyvinuli sofistikovanou technologii sebevražedných opasků a vest nacpaných výbušninami, které se daly ukrýt pod oděv. Za oběť Černým tygrům padl mimo jiné i šrílanský prezident Ranasinghe Premadasa a indický premiér Radžív Gándhí.

Palestinští Arabové poprvé použili sebevražedný útok proti Izraeli v autobuse ve městě Afula. Za incidentem stálo militantní křídlo islamistického Hamásu známé jako Brigády Kassám a jeho motivací měla být pomsta za masakr desítek arabských muslimů v hebronské Jeskyni patriarchů, kterého se o několik týdnů předtím dopustil radikální židovský osadník Baruch Goldstein. Nejvíc sebevrahů na sobě odpálilo nálož v období Druhé palestinské intifády (2000 - cca 2005), v roce 2001 a 2002 dokonce bylo spácháno více jako 40 takových útoků. Zodpovědnost za ně přitom náležela především Hamásu (cca 40%), Palestinskému islámskému džihádu a Brigádám mučedníků Al-Aksá (každá z organizací cca 26%).

V druhé půlce 90. let se objevilo několik sebevraždených atentátnic i v řadách Kurdské strany pracujících bojující za nezávislý Kurdistán a přelom tisíciletí přinesl tento způsob boje i mezi separatisty v Čečně a Kašmíru.

Nejvíce se však onen krvavý fenomén rozmohl v Iráku po napadení koaličními vojsky. Zatímco před iráckou válkou v zemi nikdy k žádnému podobnému incidentu nedošlo, v roce 2005, kdy se konaly první volby po pádu Saddámova režimu, se počet sebvražedných atentátů vyšplhal na neuvěřitelných 478 případů. Od roku 2009 už se naštěstí tyto útoky počítají "jen" v desítkách...

Sebevražedné atentáty samozřejmě nejsou výhradním patentem muslimů a hinduistých Tamilských tygrů. Pro své plány je využily i radikální sikhské organizace typu Babbar Khalsa, usilující o zřízení teokratického Khalistánu na západě Indie, i jiní indičtí separatisté, tentokrát obývající východní křesťanské státy. Několik křesťanů se také objevilo mezi atentátníky z Libanonu a Palestiny. Zapadnout by též nemělo, že mnoho podobných teroristických organizací (Kurdská strana pracujících, Tamilští tygři, řada palestinských skupin) se hlásí k idejím krajní levice.

Schváleno islámem?

Není těžké nalézt pragmatické výhody, které strategie sebevražedných atentátů svým pachatelům přináší. Umožňuje totiž malým a celkově slabým skupinám (i jednotlivcům) zasazovat těžké rány i silnému, ostražitému a technicky vyspělému nepříteli. Zásadní otázkou však zůstává, co samotné atentátníky k tomuto hrůznému činu motivuje, že jsou ochotní naráz položit vlastní život a připravit o něj i desítky dalších osob. Z dosavadních výzkumů nevyplývá, že by pachatelé sebevražedných útoků byli psychopatičtí, či nějakým jiným způsobem duševně nemocní - takoví lidé jsou koneckonců nepředvídatelní a nespolehliví, a tudíž pro záměry teroristů nevhodní. Také se nezdá, že by útočníci páchali tyto činy z čirého zoufalství nad vlastní životní situací, neboť jde povětšinou o docela prosperující příslušníky středních vrstev (výjimky se ovšem najdou, například afghánští atentátníci se prý často rekrutují z řad tělesně postižených či vážně nemocných).

Typická lidová představa počítá s muslimským atentátníkem s výbušninami na těle jako s fanatikem, který jedná v souladu se svými náboženskými texty a na vlastní smrt se vlastně těší opojen myšlenkami na sexuální radovánky se 72 černookými huriskami, jež ho mají čekat v mučednickém ráji (hinduistický příslušník Černých tygrů se pak při tisknutí spouště nejspíš těší na společnost sličných apsár). Taková představa sice dává mnoho příležitostí pro různé humorné průpovídky, ale pravděpodobně se dost míjí s realitou (o čemž vypovídají především výzkumy, které zmíním až v navazujícím článku).

Je mi jasné, že islám v našich končinách momentálně nepatří k populárním náboženstvím a mnozí rádi přijmou teorii, že vlastně stojí za vším zlem v muslimském světě, ale skutečnost je taková, že věřící muslim rozmýšlející o budoucnosti sebevražedného útočníka má před sebou závažný teologický problém. Bernard Lewis, jeden z nejproslulejších historiků islámu, k tomuto problému v knize Crisis of Islam píše, že podobné činy nemají žádné ospravedlnění v islámském právu, ani precedent v islámské tradici, přičemž dodává, že "nejde jen o zločiny vůči lidskosti a vůči civilizaci - z muslimského hlediska se zároveň jedná o akty rouhání, pokud ti, co se takových činů dopustili, prohlásili, že jednají ve jménu Boha, jeho Proroka a jeho svatého písma."

Islám jasně zakazuje zabíjení civilistů (viz např. zde) i samotný akt sebevraždy a extremističtí muslimští učenci se přes tato pravidla žádnou teologickou argumentací přenést nedovedou. Místo toho se snaží popírat, že civilisté jsou civilisty (kupříkladu oblíbeným tvrzením, že atentáty v Izraeli jsou ospravedlnitelné, neboť každý Izraelec je alespoň potencionální voják) a sebevražda sebevraždou - atentát při němž se sám pachatel připraví o život, považují za legitimní akt ozbrojeného džihádu.

Lewis se k tomu vyjadřuje následovně: "Rané autority zřetelně rozlišují mezi situacemi, kdy věřící čelí jisté smrti z rukou nepřátel a mezi těmi, kdy zabíjí sám sebe. Velmi raná tradice patřící do kategorie známé jako 'hadís kudsí', značící stanovisko samotného Boha citované ústy Mohameda, nám dává velmi jasný příklad. Prorok byl u toho, když muž smrtelně raněný během ozbrojeného džihádu zabil sám sebe, aby zkrátil svou bolest. Nato Bůh prohlásil: 'Můj služebník mne předstihl, když vzal svou duši vlastní rukou; nebude mu tedy dovoleno vstoupit do ráje.' " Je tedy jasné, že v očích islámu není u sebevraždy důležitý motiv a účel, ale samotná skutečnost, že člověk sám ukončuje svůj život, což má být úkol náležící Bohu.

Někteří odborníci se domnívají, že sebevražedné útoky vešly do muslimského světa skrze bránu ší'itského myšlení, kde byl vždy silně přítomný kult mučednictví ztělesněného především v osobě imáma Husajna, vnuka proroka Mohameda. To se v moderní době potvrdilo během krvavých osmi let  íránsko-irácké války (1980-1988), ve kterých íránské dobrovolnické jednotky Basídž, složené především z velmi mladých a sotva vyzbrojených vojáků, podnikaly nechráněné frontální útoky proti iráckým pozicím. Jejich cílem vpodstatě bylo jen vyčistit území od min před nástupem zkušenějších a vybavenějších jednotek. Basídžové ovšem islámské nároky na status mučedníků splňovali, neboť byli zabíjeni zbraněmi nepřátel.

Před tisíci lety se zase proslavila radikální ší'itská sekta Asasínů (jejíž jméno se v mnoha jazycích uchytilo jako slovo označující úkladného vraha), jejíž činnost v lecčems připomínala o další tisíc let starší židovské Zealoty. Asasíni se zaměřovali na demonstrativní zabíjení svých nepřátel a odpůrců, které prováděli na očích širé veřejnosti a tudíž se tak vlastně vrhali do náručí jisté smrti z řad přihlížejících ozbrojenců. Nikdy ovšem neumírali vlastní rukou. První skutečně sebevražední atentátníci z řad muslimů tak byli zároveň prvními věřícími v Alláha, kteří se rozhodli na tenkou hranici mezi nebeskou odměnou pro mučedníky a pobytem v pekle za těžký hřích takto razantně vstoupit.

Druhá část článku bude věnována výzkumům izraelského psychologa Ariela Merariho a amerického politologa Roberta Papea, které leccos napovídají o tom, jak sebevražední atentátníci uvažují a co je ve skutečnosti k jejich činu motivuje.