Jaké filmy točí muslimové? IV. - Arabské země

Toto pokračování seriálu o kinematografiích muslimských zemí je věnováno kinematografiím arabského světa, kde je místo jak pro mezinárodně oceňované klubové snímky, tak pro moderní akční filmy, které jsou obviňovány z antisemitismu...

flickr.com

Arabové mají filmy rádi a rozlehlý arabský svět se stovkami milionů potencionálních diváků se tedy může zdát jako ideální místo pro prosperující filmový průmysl. Problém je ovšem v tom, že arabský svět ve skutečnosti není příliš jednotný – politicky, kulturně, sociálně a vlastně ani jazykově (v každém státě se užívá jiný dialekt arabštiny). Je tedy těžké vyrobit film, jenž by oslovoval Tunisany i Jordánce a stejně tak vzdělané městské publikum i negramotné vesničany. Podobně nesnadné je vyrobit ambicióznější a závažnější film, který by autoritativní vlády v mnoha arabských státech nezakázaly (nemluvě o protestech mnoha fundamentalistických náboženských hnutí, kterými arabská oblast v několika posledních dekádách nechvalně proslula). Proto se arabské filmy dělí  v podstatě do dvou hlavních proudů – intimnějších a realističtějších dramat, která jsou často spolufinancovaná evropskými státy (nejčastěji evropskou filmovou velmocí – Francií) a zcela domácích, komerčních filmů, jaké převážně vznikají v jediném skutečném filmovém průmyslu v arabském světě – v Egyptě.

Arabské filmy jsou většinou pomalu vyprávěné a dlouhé (min. 120, občas i 150 minut), kladou velký důraz na vizualitu a ty mainstreamové mají tendence míchat různé žánry, či do sebe dokonce integrovat pěvecké a taneční scény. Arabský mainstream si tedy zjednodušeně lze představit jako takový méně energický a umírněnější Bollywood, byť tohle srovnání v mnohém kulhá.

Typická témata v arabské kinematografii jsou do značné míry formována dlouhodobými i aktuálními politickými a sociálními problémy – filmaři cítí, že po zániku kolonií se Arabové ještě stále nestali svobodnými a že jejich oprese přichází jak zvenčí (arabsko-izraelský konflikt, války v Perském zálivu), tak zevnitř (diktátorské režimy, náboženský radikalizmus, přeživající archaické a rigidní sociální vzorce)...

Egypt jako arabský Hollywood

V podstatě celá arabská kinematografie vykazuje krom původních prvků vliv kinematografií Evropy, USA a Indie, vzhledem ke kterým je poněkud eklektická a nejlépe je to vidět právě na maistreamové produkci Egypta, v rámci níž vzniká asi 75% všech arabských filmů.

Její počátky se datují do dob počátků kinematografie samotné a – tak jako ve spoustě zemí světa – si období největší slávy prožila mezi 40. a 60. lety. V té době se egyptské filmy asi nejvíce podobaly těm (komerčním) indickým – byly chápány většinou jako lehká a eskapistická zábava, v níž bylo vždy jasně rozlišeno dobré od zlého a vývoj děje se držel zažitých žánrových vzorců.

Od počátku vlády prezidenta Gamála Násira v 50. letech se přitom filmový průmysl stále více dostával pod kontrolu státu a začal se více věnoval politice a společenskému apelu. Na přelomu 70. a 80. let následoval egyptský film jiné východní kinematografie (tureckou, indickou, či pákistánskou) směrem k výraznému úpadku v technické i umělecké oblasti a žánrová rozmanitost se víceméně smrskla do přihlouplých bláznivých komedií.

Od devadesátých let však lze pozorovat postupné znovuzrození, které je zvláště v několika posledních letech velice intenzivní. Nové egyptské komerční filmy už často nepředstavují jen primitivní zábavu pro lokální publikum, ale dovedou v rafinovanosti scénáře i produkčních kvalitách konkurovat jakékoli světové produkci.

Pravděpodobně tím vůbec nejslavnějším egyptským filmařem je dnes již zemřelý Youssef Cahine (Jusúf Šahín), který ke slávě došel především díky mezinárodně oceňovanému snímku Bab al-Hadid (Cairo Central Station, 1958) a dále se do podvědomí filmového světa zapsal filmy jako Alexandria...Why? (1978) nebo  Al-Massir (The Destiny, 1997). Chahinovým posledním projektem se stal kontroverzní Heya fawda (Chaos, 2007) – film, v němž režisér vypráví o despotickém a tyranském policejním náčelníkovi, jenž je vlastně metaforou na egyptský režim. Vzhledem k titulku tohoto článku je možná fér zmínit, že se slavný režisér narodil na křesťanské rodiny a během svého života se  profiloval jako člověk bez náboženského vyznání.

Velkou pozornost si nedávno vysloužil režisér Marwan Hamed se svým druhým filmem Omaret Yakobean (The Yacoubian Building, 2006), natočeném podle stejnojmenného oceňovaného románu Alaa al-Aswanyho. Film se v příbězích několika lidí vypořádává s palčivými problémy, které sužovaly egyptskou společnost na počátku devadesátých let a mezi něž patří sexuální obtěžování, chudoba, náboženský radikalizmus či homosexualita (ve filmu prezentovaná poněkud archaicky a snad i „homofóbně“). Pochopitelně se v Egyptě vzbudily bouřlivé diskuze o tom, nemá-li být tento navýsost kritický film zakázan či zcenzurován, ale k tomu nakonec nedošlo a z Omaret Yakobean se místo toho stal komerční hit.

Před pár měsíci Hamed natočil na egyptské poměry netypicky brutální revenge-movie Ibrahim Labyad (2009), jenž se může pochlubit skvěle natočenými akčními scénami a vysokou technickou úrovní. Právě stále se rozvíjející žánr egyptských akčních filmů, které jsou svým obsahem snadno přístupné pro mezinárodní publikum, by v budoucnu mohl nejvíce oslovat diváky i v zahraničí. Jako další příklad kvality v tomto žánru lze uvést třeba film El Gezira (The Island, 2007). Velkým hitem se též stal thriller Welad Ela’am (Escape from Tel Aviv, 2009), jemuž vévodí závěrečná automobilová honička ulicemi Tel Avivu. Film, v němž se obětí žánrové nálepky „zlého státu“ stal Izrael, se ovšem také dočkal mnoha nařčení z antisemitismu (především v izraelském a v holandském tisku).

Velkým a slibným projektem byl film Laylat El-Baby Doll (The Baby Doll Night, 2008), jenž si kladl obtížný cíl zmapovat problémy arabského světa jeho vztahy se Západem. Ač stál na počátku jistě chvályhodný a dobrý nápad, nakonec to celé bohužel skončilo jako režisérky nezdařená a zoufale tezovitá vyprávěnka, v níž nechybí odmítavá agitace vůči politice součásného Izraele i amerických Republikánů. Světlou stránkou je ovšem velmi dobré technické zpracování a českého diváka možná zaujme, že jedna krátká pasáž se odehrává v Terezíně (nepovedlo se mi zjistit, jestli tam byla i natáčená).

Maghreb, Libanon, Palestina, Sýrie,  Jordánsko – kluboví a závislí na Evropě

Zatímco Egyptu kralují mainstreamové filmy plné diváckých atrakcí, filmaři z Palestiny, Jordánska, Libanonu a zemí Maghrebu se více soustředí na filmy klubovějšího a intimnějšího charakteru, v nichž dojde na realističtější a citlivější ztvárnění života dnešních Arabů. Pro někoho možná překvapivě se tyto filmy nijak nevyhýbají sexualitě, pití alkoholu a podobným věcem, které si s religozními společnostmi (jak jsou Arabové vnímáni) málokdo spojuje.

Problém je, že se jedná o země buď příliš malé, nebo ekonomicky slabé a místní filmaři se nemohou příliš spoléhat na státní zdroje. Jediné možné řešení je tedy spolupráce s filmaři a investory v Evropě, v Izraeli, nebo v sousedních arabských zemích. To má ovšem i své výhody - především tyto koprodukční filmy snáze hledají cestu na zahraniční trhy a festivaly, díky čemuž v posledních letech nachází oblibu i u západních diváků.

Zářným příkladem takové koprodukce může být třeba nábožensko-historický velkofilm Mohammad, Messenger of God (v USA jako The Message, 1976) vzniklý ve spolupráci Velké Británie, Lybie, Maroka a Libanonu. Film v duchu rozmáchlých opusů o Ježíšovi líčí život proroka Mohameda a počátky islámu, přičemž v něm – v souladu s islámskými předpisy -  hlavní postava není ani vidět, ani slyšet. Snímek se natáčel souběžně v arabštině a v angličtině, přičemž v obou verzích je i odlišné obsazení hlavních rolí (v anglické verzi jsou britští herci místo arabských).

Pozornost arabského světa si svého času vysloužila i dnes už kultovní syrská komedie Al Hodoud (Borders, 1984), v níž je roztržitý turista lapen v pohraničí dvou fiktivních znepřátelených arabských států, čímž se glosuje pokrytectví arabských vlád hlásajících do světa myšlenky panarabismu, ale jednajícíh přesně v opačném duchu.

Současnému divákovi jsou ale daleko známější novější a menší filmy, mezi něž patří například francouzko-marocký film Le Grand Voyage (2004), v němž tradicionalistický otec a jeho pozápadnělý syn cestují na pouť do Mekky;  vřele přijatá libanonsko-francouzská emancipační komedie Sukkar Banat (Caramel, 2007); nebo „hladivý“ jordánský film Captain Abu Raed (Kapitán Abu Raed, 2007), ve kterém se stárnoucí, dobrosrdečný a sečtělý údržbář na letišti v Ammánu snaží pomoct několika lidem ve svém okolí.

Filmy od třicátých let točili i Arabové žijící Palestině, ale vznik Státu Izrael a následné válečné konflikty tamní tvorbu na dlouho umlčely. Dnes se pomalu palestinské filmy (sponzorované většinou z Evropy nebo Izraele) stávají klasikou světových festivalů, byť je tamní produkce pochopitelně jen velmi malá. První kriticky oceňovanou vlaštovkou se stal film Chronicle of a Disappearance (1996) a mezi dalšími můžeme jmenovat například i u nás uváděný snímek Paradise Now (2005), napsaný dle výpovědí palestinských sebevražedných atentátníků, kteří si svůj čin na poslední chvíli rozmysleli. Šlo vůbec o první palestinský film nominovaný na Oscara. Již dříve Palestinská autonomie do soutěže vyslala několik velmi nadějných kandidátů, ale oscarová komise je neuznala, neboť Palestina fakticky není suverénním státem.

Zapamatování hodný je i koprodukční film Indigènes (Domorodci, 2006), vyrobený ve spolupráci Francie, Alžírska, Maroka a Belgie. Režisér Rachid Bouchareb v něm mapuje osudy muslimských vojáků ze Severní Afriky, kteří bojovali ve francouzských řadách proti nacistům. Velice úspěšný film se nejenže probil až do oscarového klání, ale dokonce znovu otevřel debatu nad bezprávím, jehož se francouzská vláda dopustila proti muslimským veteránům, jímž nebyly vyplaceny válečné penze.

Nepříliš filmový arabský poloostrov

Na samotném Arabském poloostrově se filmu příliš nedařilo, byť se v poslední době situace obrací k lepšímu. V Saúdské Arábii, vyznačující se extrémně konzervativní a represivní politikou, ani nejsou žádná kina a první film tam byl natočen až v roce 2006 – šlo o komedii Kaif Al-Hal s lehkým sociálním podtextem.

S vlastní filmovou produkcí jsou na tom obdobně i Spojené arabské emiráty, ale ty alespoň podporují filmaře v jiných zemích a jsou domovem mnoha moderních multikin, v nichž se promítají filmy arabské, americké a indické. To samé v podstatě platí i pro státy jako je Omán, Katar, Kuvajt, nebo Bahrajn – ty v poslední době vyrobily několik domácích filmů (především komedií), ale v jejich kinech běží hlavně snímky ze zahraničí (často cenzurované). Je to ostatně pochopitelné – jde o státy s nepočetnou populací a nelze očekávat, že by divákům třeba v Maroku nebo Alžírsku byly snímky z prostředí bohatých států Perského zálivu blízké.

To Jemen zase naráží na extrémně špatné politicko-sociální podmínky. Přesto se lze setkat s jemensko-britským melodramatem A New Day in Old Sana’a (2005) o mladém Jemenci, jenž se rozhoduje, zdali pojme za manželku ženu, kterou mu vybrali rodiče, nebo se bude řídit svým srdcem a ožení se s chudou, ale sympatickou služkou. S podporou jemenské vlády také vznikl film The Losing Bet (2008) varující před nebezpečím terorismu.

Dříve poměrně rozvinutý irácký film v současné době zkouší vstát z popela krutého režimu Saddáma Husajna a několika válek, jež země vedla. K tomu mu dopomáhají zkušení filmaři ze sousedního Íránu.

^{(Trailer k egyptskému filmu Laylat El-Baby Doll)}