Vraždy ze cti na vzestupu (nejen) v Indii

Týkají se mužů i žen (těch ovšem nepoměrně více) a většinou souvisí s nějakou milostnou aktivitou. S nárůstem počtu přistěhovalců z Asie a Afriky v Evropě je o fenoménu vražd ze cti slyšet daleko víc, než kdy předtím. A zdá se, že neroste jen informovanost, ale bohužel též i četnost těchto ohavných činů. Momentálně jsou vraždy ze cti jedním z hlavních témat indických médií - poté, co se jedna obzvlášť brutální odehrála přímo v hlavním městě Dillí, přičemž pachatelé pocházeli z bohaté a vzdělané rodiny.

Džatt Maula je jen postava z pákistánského filmu, ale zdá se, že mnoho jeho soukmenovců vyznává podobné metody

Indická veřejnost i novináři jsou pochopitelně šokováni, že v rapidně se modernizující zemi se stále větším mezinárodním vlivem dochází k činům, o kterých dříve byli zvyklí slýchávat hlavně v souvislosti s kmenovými paštúnskými komunitami v Pákistánu a viní vlády jednotlivých svazových států z laxnosti a neochoty učinit patřičné právní kroky. Zároveň komentátoři popisují, jak nesmyslné musí být myšlení lidí, jenž jsou ochotní vraždit své děti, protože (rodiči neschváleným) vztahem z lásky prý pošpinili rodinou čest. Zabil snad už někdo člena své rodiny, protože poškodil její čest braním úplatků nebo krádežemi? ptají se.

Náboženství? Zvyky? Zaostalost ... Pančajáty?

Dovedu si představit, jak teď mnozí čtenáři v duchu namítají, že takové zamýšlení se nad původem vražd ze cti je zbytečné, protože ty jednoduše vyrůstají z podhoubí islámu (s nímž jsou u nás často účelově spojovány). Na to je teď úplně zbytečné odpovídat, že v Koránu nějaké ospravedlnění (natož pokyn) k zabíjení vlastních dětí nenajdete, protože 'ctnostní' vrahové, kteří tolik otřásají indickou společností, ve většině případů nejsou muslimové ale hinduisté, což se týká i zmíněné rodiny z Dillí. V hinduistických textech se rovněž nedočtete o zabíjení potomků a nakonec ti, co tento fenomén šokovaně odsuzují, jsou sami hindusty či muslimy. Náboženský aspekt je tedy (alespoň v případě Indie) možné vynechat.
Existuje tu však nějaká tradice, či nějaké konkrétní historické zvykosti s vraždami se cti spojené? Inu, jako první je potřeba si připomenout tradiční indické pojetí rodiny (které je vlastní i Arabům a jiným Orientálcům), v němž je poněkud potlačena individualita jedince a každý má v prvé řadě odpovědnost za své příbuzné, poté za svou kastu, pak zase za svou náboženskou komunitu atd. Jelikož rodiče se o své dítě v jeho dětských letech starají, je automaticky očekáváno, že po dosažení dospělosti je ono povinno se na oplátku postarat o ně a vyhovět jejich přáním. Smluvená manželství (kde je určujícím faktorem náboženství, kasta, sociální postavení, ale i třeba horoskop nebo odstín kůže) mají v indickém společenském kodexu hluboké kořeny a byť jsou z nich postupující modernizací a urbanizací postupně vytrhávána, na venkově žijí a zvláště tam, kde se do pozice společenské a náboženské autority staví pančajáty, tedy jakési rady starších.

Zákon v pojetí pančajátů je nebývale bizarní, zpátečnický, barbarský a diskriminační vůči ženám (v tom si tedy ty hinduistické mohou podat ruce s muslimskými v Pákistánu a Bangladéši). V jejich katalogu trestů lze například nalézt vyhnání z vesnice, bičování, pití moči, různé absurdní způsoby ponížení (z Pákistánu je dobře známý případ, kdy byl záletnický muž potrestán tak, že členové rady znásilnili jeho sestru) i smrt.

Jistě není náhoda, že svazové státy, kde je výskyt vražd ze cti nejvyšší, jsou zároveň působištěm pančajátů - těmi státy jsou tedy především Uttarpradéš, Rádžasthán, Paňdžáb a hlavně Harijána, která je vysokým počtem těch, co jsou pro pochybnou čest ochotní vraždit, nechvalně proslulá.

Harijána - místo, kde se pro čest vraždí nejvíc

Severoindická Harijána patří mezi nejvyspělejší a nejbohatší indické státy (leží v něm např. Gurgaon - město s nejvyšší životní úrovní v Indii), majoritním etnikem jsou Džatové a po stránce náboženské v ní převažují hinduisté (cca 90%), následováni sikhy (cca 6%) a muslimy (cca 4%). Modernost urbanizovaných částí ale vyvažují právě zkostnatěle konzervativní společenství na venkově a ortodoxnost je často přisuzována i Džatům jako takovým. Pro jejich společnost je typická kmenová a patriarchální organizace a také určitá bojovnost (podle rasistických teorií Britského impéria byli spolu s Rádžpúty "bojovou rasou"). Ať už ale leží příčina kdekoli, v Džaty obývané Harijáně se vraždám ze cti nebývale daří a místních poměrech leccos prozrazuje i velký početní nepoměr mezi mužskou a ženskou populací (žena vždy po svatbě odchází k rodině manžela, takže mnoho párů volilo cestu potratu, pokud věděli, že čekají dceru; testy odhalující pohlaví dítěte jsou v současnoti zakázány).

Harijánské pančajáty si v otázce manželství zakládají především na tzv. gotře - což je tradiční hinduistická přislušnost k dávným rodům. Ačkoliv je takový koncept iracionální, lidé se stejnou gotrou jsou považování za příbuzné a v ortodoxní společnosti je nepřípustné, aby uzavřeli sňatek. Sexuální vztahy mezi příbuznými (i "příbuznými") jsou považovány za mimořádně těžký hřích, který v duchu tradice očerní celou rodinu (a celý klan, celou vesnici atd.) na několik generací dopředu - děti, které toto nerespektují jsou tak vnímány jako by spáchaly vůči svým rodičům jakousi krutou zradu (rodiče "hříšníků" jsou také v komunitě  fakticky utlačovaní) a uvalily na ně kletbu, jakou může zlomit jen jejich smrt. Jedním z nejmedializovanějších případů takové vraždy je příběh třiadvacetiletého Manodže a devatenáctileté Babli - ti byli v roce 2007 brutálně zabiti členy vlastní rodiny dva měsíce poté, co se v hlavním harijánském městě Čandígarhu vzali, přestože náleželi ke stejné gotře.

Odkaz Manodže a Babli

"Hřísné" manželství se znelíbilo právě rodině Babli, která požádala o pomoc pančaját z vesnického okrsku Kaithal, kde se pár narodil i žil. Mladí manželé se zase v obavách obrátili na soud, jímž byla jim přiřčena policejní ochrana. Ta ovšem selhala a oba byli nakonec uneseni, zbiti, a zatímco Babli byla donucena spolknout jed, Manodže před jejíma očima oběsili. Teprve před několika měsíci vynesl soud v Čandígarhu nad vrahy zlomový rozsudek - Bablin bratr, její dva strýcové a dva bratranci byli za přímou účast na činu odsouzeni k trestu smrti oběšením, zatímco předseda kaithalského pančajátu dostal doživotí a řidič džípu, v němž byl pár unesen, sedm let vězení.

Rozsudek byl historický v tom smyslu, že ještě nikdy předtím nedošlo k takovému zásahu legitimní právní moci do záležitostí pančajátu a také nikdy předtím nebyli 'vrahové ze cti' takto tvrdě potrestáni. Nekompromisní přísnost je v tomto případu brána jako krok správným směrem.

Ale pančajáty nejsou jediným činitelem, který za vraždami ze cti stojí -  můžeme říct, že obyvatelé  "problémových oblastí" vždy lpěli na svém osobitém pojetí cti a nečinilo jim problém, kvůli ní obětovat sebe i své blízké. V dřívějších dobách tam například docházelo k páchání satí (tedy sebeupalování vdov spolu s tělem mrtvého manžela), ženy tam dodržovaly (a často stále dodržují) purdah, tedy pravidlo minimálního vycházení z domu a zahalování (podobně jako ortodoxní muslimky) a například pro Rádžpúty byl typický válečnický zvyk zvaný džauhar - pokud Rádžpúté nedokázali udržet dobývanou pevnost, ženy a děti byli upáleny, zatímco všichni muži podnikli výpad a bojovali tak dlouho, až žádný z nich nezůstal naživu.

Společnost se pomalu modernizuje, ale staré a zavrženíhodné zvyky stále nejen přežívají (bez ohledu na vzdělání aktérů), ale dokonce se zdá, že postupně nabývají na síle - soudy v problematických indických státech prý dostávají desítky žádostí o policejní ochranu každý den, což ještě před pěti lety nebylo normální. Tento nárůst je často přisuzován vyostření konfliktu mezi moderním, liberálním myšlením a myšlením ortodoxním a středověkým - to se ostatně netýká jen Indie, kde kvete urabanizace, ale i asijských a afrických komunit, jenž se přesunuly do Evropy a vyrovnávají se s kulturně-společenskou aklimatizací (a koneckonců i takový Istanbul hlásí nárůst vražd ze cti korelující s tím, jak se do metropole sjíždějí Kurdové ze zaostalých oblastí Jichovýchodní Anatolie).

Je dost možné, že někdo bude problém vražd ze cti odsuzovat jako problém "jiných kultur, které 'civilizovaný' evropský člověk prostě nemůže pochopit", ale  v dnešní době není pro nikoho poblém do myšlení těch jiných kultur alespoň trochu nakouknout. Portál Times of India dnes například spustil debatu, v níž se svých čtenářů ptá, zda jsou vraždy ze cti alespoň trochu ctnostné: V době psaní tohoto článku říká 87% respondentů, že nikoli a jen 13% s nimi nesouhlasí.

A co zaznívá z úst (resp. klávesnic) těch 13%? Že vražda ze cti není vraždou, ale trestem za porušení pravidel společnosti a že jde ve skutečnosti o zoufalé pokusy, jak si v dnešním světe udržet vlastní tradice a kulturu. Se zabíjením nicméně žádný z komentujících přímo nesouhlasí a jednoznačných odsudků je na webu mnohanásobně více, než výrazů pochopení.