Dítka Izraele v krajích Alláhových

Laické komentáře o stále se valící vlně arabských občanských revolt znovu jasně odhalily tendence mnohých lidí přemýšlet o islámu jako o náboženství, jehož inherentní součástí je zuřivý antisemitismus minimálně hitlerovských rozměrů. Z takových článků lze mezi řádky dokonce vyčíst, že jejich autoři tuto představu považují za jakousi součást všeobecného vzdělaní - za něco, o čem se všude dobře ví a nepochybuje; jen snaha být politicky korektní někoho může svádět od toho, aby o tom otevřeně mluvil.

Je lehké odhalit, co lidovou percepci islámského antisemitismu utváří. Táhlý arabsko-izraleský konflikt je jako nábožensko-civilizační střet prezentován docela často a vytrvale, každý má v paměti ostrá prohlášení arabských / muslimských vůdců i množství protižidovských atentátů, ví se cosi o spolupráci Arabů / muslimů s německými nacisty a globální džihádisté Bin Ládinova ražení sami své úhlavní nepřátele identifikují jako "židy a křižáky". Veřejné mínění ale ovlivňuje také propaganda. Šok z hrůznosti holokaustu se spojil s povědomím o dlouhých staletích evropského protižidovského sentimentu a z antisemitismu udělal jeden z nejohavnějších zločinů vůbec. Ač snahy o nenávistnou démonizaci Židů ze západní společnosti bohužel dodnes zcela nevymizely, v mainstreamovém diskurzu už jsou zcela nepřijatelné, existuje celá řada vlivných organizací, které je potírají a úspěchy Státu Izrael i židovské diaspory na Západě jasně ukazují, jak moc se rasističtí antisemité pletou, když židovské pokolení charakterizují jako podřadné a parazitní.

Antisemitismus dnes automaticky evokuje nacismus a obojí dohromady se stalo učebnicovým archytepem zla. Je-li potřeba někoho rychle a snadno zdiskreditovat, nálepky jako "nacista", "antisemita" nebo "popírač holokaustu" patří k těm nejefektivnějším. Ví to i (pro-)izraelská lobby a proto například izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman před časem radil ambasádám v evropských státech, aby na mediální kritiku výstavby židovských osad na palestinských územích odpověděli pomocí fotografie, na níž vedle Adolfa Hitlera pózuje nechvalně proslulý palestinský radikál Amín al-Husajní.

Má-li člověk v hlavě takový mediální obraz, pak už jen stačí otevřít Korán a nalistovat si v něm několik veršů, které židy všelijak plísní a leckdo nemá problém uvěřit, že celé dějiny židů pod muslimskou nadvládou byly vlastně dějinami útlaku, strastí a masakrů. Polemická protiislámská literatura promptně potvrdí, že idea muslimské tolerance, které prakticky po celý středověk přesahovala toleranci křesťanskou, je jen obyčejným mýtem.

Jenže vtip je v tom, že ve skutečnosti nejde o žádný mýtus, ale bezpečně převažující dlouholetý názor odborníků, který je naopak v několika posledních dekádách z ideologických důvodů mýty přepisován. Mark Cohen, odborník na dějiny Židů, v úvodu knihy Under Crescent and Cross vzpomíná, že vědecký konsenzus o relativní přívětivosti středověkého islámu k židům začal být narušován po Šestidenní válce v roce 1967 a to převážně autory bez akademického pozadí. Mýtus protižidovské nenávisti pevně zakořeně v myslích arabských muslimů pomáhal svalovat veškerou vinu za arabsko-izraelský konflikt na Araby a ospravedlňovat jakékoli kroky izralské vlády. Jak Cohen dále poznamenává, (pro-)arabští autoři záhy přispěchali s opačným mýtem - historické soužití muslimů a židů podle něj bylo vždy harmonické až do samotného vzniku sionismu a Izraele, čímž bylo přímo a jasně naznačeno, že jedině jejich konec může přinést do regionu mír. Z Cohenova pohledu oba tyto mýty závažným způsobem zkreslují minulost.

Židé jako Lid chráněný

Jeden z nejvýznamnějších současných expertů na islámské dějiny, Bernard Lewis (paradoxně s oblibou citovaný protiislámskými polemiky), identifikuje v tradičním islámském společenském uspořádání, které jinak vnímá jako velmi rovnostářské, tři základní nerovnosti - mezi mužem a ženou, svobodným člověkem a otrokem a právě muslimem a nemuslimem. Zároveň ovšem zdůrazňuje, že až do éry rozvoje západního osvícenství a humanismu nebyla nikde na světě netolerance brána jako hřích a tolerance jako přednost.

Plnoprávné občanství v islámském státě bylo založeno na příslušnosti k islámu. Jinověrci, v islámském systému souhrně označovaní jako "Lid chráněný" (Ahl al-Dhimma), se museli spokojit s druhořadým postavením "chráněnců", jenž museli platit speciální daň a vzdát se šíření svého náboženství, ale na oplátku jim v jejich nábožensko-právním životě byla přiznána poměrně značná autonomie. Tvrdost požadavků, které byly na 'dhimmi' kladeny samozřejmě variovala podle území a historického období a někdy byl život jinověrců pod islámskou nadvládou doopravdy krušný, ovšem celkově vzato můžeme ve srovnání s ostatními částmi světa stále mluvit o relativní toleranci. "Řečeno dnešními slovy, židé a křesťané v klasickém islámském státě byli tím, co bychom mohli nazvat druhořadými občany," uvádí Lewis, "ovšem druhořadé občanství, stanovené zákonem a Božím zjevením a uznávané veřejným míněním, bylo daleko lepší, než naprosto chybějící občanství, jež bylo osudem nekřesťanů a dokonce některých 'deviantních' křesťanů na Západě."

V jiné knize tento slavný orientalista poznamenává, že "v islámské historii neexistuje nic, co by se dalo srovnat se zrovnoprávněním, přijímaním a integrací jinověrců či nevěřících na Západě, zároveň v ní však není nic, co by se dalo přirovnat ke španělskému vypuzení židů a muslimů, inkvizici, autodafé [poprava nevěřících obvykle upálením], náboženským válkám, nemluvě o současnějších spáchaných a tiše uznávaných zločinech. V islámské historii docházelo k občasným pronásledováním, ta však byla vzácná a obvykle měla krátké trvání a souvisela s místními a specifickými okolnostmi. (...) Dokonce i polyteisté, odsouzení přísnou literou zákona k volbě mezi konverzí a otroctvím, byli ve skutečnosti tolerováni, jak se islámská správa rozšiřovala na většinu území Indie."

Taková tvrzení dokládají i zápisky evropských cestovatelů podivujících se nad náboženskou tolerací Osmanské říše (jíž z dnešního pohledu paradoxně považovali za projev slabosti islámu) či dokumenty zanechané přímo jejími židovskými obyvateli, podle nichž v ní byly "brány svobody otevřené pro každého stoupence judaismu".

Antisemitismus jako západní dovoz

V názoru na vývoj antisemitismu na muslimských územích nachází Lewis shodu nejen s Cohenem, ale i se soustou dalších znalců orientalistiky, jako je například německo-izraelský historik Shelomo Dov Goitein. Všichni tří tvrdí, že muslimové na židy tradičně nazírali úplně stejně jako na všechny ostatní nemuslimy a nepociťovali vůči ním žádnou specifickou nechuť. Toto nazíraní bylo navíc spíše jen opovržlivé a vysměvačné, zatímco ve státech křesťanské Evropy byli židé dramaticky démonizováni, obviňováni ze smrti Ježíše a podezíráni z nebezpečné podvratné činnosti. Mezi lidovými pověrami byly dokonce k nalezení absurdní zkazky o tom, že Židé vládnou černou magií, pijí krev křesťanských dětí, tráví studny a šíří mor, nebo že mateřské mléko Židovek obsahuje jed. Takový typ pověr a předsudků byl v muslimském světě neznámý.

V novějších dějinách ovšem začal islámský civilizačních okruh upadat a byl stále více penetrován prudce se rozvíjecím Západem, který jej "nakazil" svými myšlenkami. Bohužel včetně těch antisemitských. V materiálech izraelské organizace ITIC, jejíž hlavní činností je monitorování antisemitismu v muslimských zemích, se můžeme dočíst následující:

"Obecně vzato se v tradičním islámském světě nevyskytoval antisemitismus v evropském chápání. (...) Klasický křesťansko-evropský antisemitismus proniknul do Osmanské říše v druhé polovině 19. století (jako součást celkového vstupu Západu na Blízký východ), byl povzbuzován diplomaty, obchodníky, kněžími a rozšířil se zejména mezi arabskými křesťany. Nicméně se v arabském a muslimském světě hlouběji zakořenil s příchodem 20. století jakožto důsledek sionisticko-arabského konfliktu a zesílil v průběhu 30. let, když se moci v Německu chopili nacisté. Zpočátku arabský a muslimský antisemitismus obsahoval prvky antisemitismu evropského, který převzala arabská nacionalistická hnutí. V posledních třiceti letech se ovšem, kvůli vzestupu radikálního islámu, jeho charakter stal více islámským."

ITIC ostatně odhaluje, že značnou část antisemitské literatury šířené v muslimském světě tvoří překlady notoricky známých titulů západního původu - Protokolů sionských mudrců, Mein Kampfu, Fordova Mezinárodního Žida a dalších. V této souvislosti bych rád připomenul dobrý postřeh Fareeda Zakarii, který konstatuje, že ti nejzuřivější odpůrci současného západního světa k jeho odsouzení kupodivu většinou používají argumenty a myšlenky západního původu. Arabům a muslimům se přitom pro potřeby protikoloniálního boje zalíbily právě ty ideologie, v nichž byl antisemitismus evropského ražení obsažen v nemalé míře. Německým nacismus i sovětská verze marxismu byly ve svých začátcích i v Evropě považovány za perspektivní alternativní politické systémy a zejména arabské země v Mašriku jejich ideje, v touze vymanit se ze západního vlivu, adaptovaly.

Národně-socialistické straně Baas, jejíž dvě různé větve vládly desítky let v Iráku a Sýrii, se snadno povedlo rysy nacizmu i sovětského komunismu smísit v jedno. Bernard Lewis přitom rezolutně odmítá, že by ideologoie tohoto sekularistického hnutí měla jakoukoli spojitost s arabskou nebo islámskou tradicí, zatímco protiislámští horlivci soustavně věnují obrovské množství energie snahám dokázat pravý opak. Mezi Araby se také dobře uchytily západní antisemitské konspirační teorie, nebo přináší jednoduché a pohodlné vysvětlení pro velké úspěchy, jakých židé dosáhli, když dokázali nejenom získat značnou společenskou prestiž v diasporách, ale také se v Palestině ubránit arabské početní převaze a založit vyspělý, moderní stát. Pro muslimy to bylo o to víc překvapující a ponižující, oč větší přezíravost k židům po staletí chovali.

Židé a posvátné zdroje islámu

V dosavadním textu jsme si představili historickou praxi, ale jak vypadá věroučná teorie? Korán o židech nejčastěji mluví jako o "Dítkách Izraele" a někteří autoři tvrdí, že jak v Koránu tak v sunně bývá toto označení většinou spojováno s pozitivním poselstvím, zatímco prosté označení "židé" se nachází především v pasážích kritických. Je důležité mít na paměti, že se vždy mluví o židech jakožto vyznavačích judaismu a nikoli o Židech jakožto národu či etniku.

Korán zmiňuje židy i v pozitivním světle (např. 2:47; 2:62), ovšem na několika místech je skutečně obviňuje z překrucování Božího zjevení a falše, či je dokonce označuje za "největší nepřátele věřících". Porůznu kritizováni jsou také křesťané. To celé není v oblasti náboženstí žádný výjimečný jev, jak zdůrazňuje profesor Khaleel Mohammed, znalec religionistiky a islámského práva:

"To, že si Korán dobírá starší náboženství, není ničím příznačným pouze pro islám - každá víra dokazuje svou 'správnost' poukazováním na vnímané problémy starších zavedených náboženství. Judaismus mluví v Tóře o starších náboženstvích a národech ve strašlivých výrazech; jako jeden z příkladů můžeme uvést příběh Moabitů. Křesťanství dělá to samé, dokonce i Ježíš používá pro svůj vlastní lid přirovnání k prasatům a psům (Matouš 7:6, Petr 2:22)."

Mohammed rovněž zamítá představu, že by negativní koránské reference o jinověrcích měly důsledně praktikující muslimy nevyhnutelně nutit ke špatnému vztahu k nim. Nikde přece není napsáno, že případná kritika se týká úplně všech židů (či křesťanů) beze zbytku a ne jen jejich určitých skupin, jak to sám Korán explicitně zmiňuje kupříkladu ve verši 4:46 ("Někteří z těch, kdož vyznávají židovství, překrucují smysl slov Písma..."). Tak jako ostatně kdykoli při výkladu Koránu, je nutno při práci s takovými verši brát v potaz jejich místo v celku a okolnosti, při nichž byly podle muslimů zjeveny. Kritika židů se většinou týká rozepří, jaké s nimi Prorok isláme měl v Medíně. Podle Khaleela Mohammeda je dokonce možné, že koránský text zachycuje i teologické rozpory mezi jednotlivými židovskými kmeny z Arábie. Obvinění židů z dezinterpretace zjeveného Písma, jaká nalezneme v Koránu, se koneckonců objevují už v Hebrejské Bibli, viz např:

"Vím, že po mé smrti se zvrhnete a sejdete z cesty, kterou jsem vám přikázal. Budete-li v očích Hospodina, svého Boha, páchat špatnost a popouzet ho svými výtvory, potká vás nakonec neštěstí.“ (Deuteronomium 31:29)

"Jak můžete říkat: ‚My jsme moudří, my máme Zákon Hospodinův? Jen se podívejte, jak ho komolí lživé pero učenců!" (Jeremiáš 8:8)

Sám Prorok Muhammad pravděpodobně necítil vůči židům žádné rasové (koneckonců se setkával spíše s judaizovanými Araby, než s etnickými Židy) ani náboženské předsudky, o čemž může svědčit například takzvaná "Medínská ústava" - smlouva, jíž Muhammad po hidžře uzavřel s dosavadními obyvateli Medíny. Ustanovovala mimo jiné zcela rovné postavení vyznavačů všech náboženství obývajících oázu. Později se ovšem mezi muslimy a židy začaly objevovat různé náboženské i politické rozkoly (religionistka Karen Armstrongová s odvolávkami na několik dalších orientalistů nabízí tvrzení, že židé v Medíně nebyli v praktikování judaismu příliš ortodoxní a měli o něm vlastně jen kusé znalosti; proti Muhammadovi je tak nepoháněly náboženské polemiky, ale hlavně zhoršení jejich politického vlivu, které muslimská hidžra přinesla).  Někteří židé Muhammada uráželi a vysmívali se mu, za čož je také koránský text kárá, a docházelo i k násilným střetům.

Za porušení smlouvy a výpady proti muslimům byly nakonec vyhnány židovské kmeny Banú Kajnuká a Banú an-Nádir; největší kontroverze ovšem dnes vyvolává osud kmene Banú Kurajza, jehož muži byli za podporu nepřátelských Kurajšovců vyvražděni a ženy s dětmi prodány do otroctví. Z anachronického pohledu dnešní morálky byl tento čin největším Muhammadovým morálním pokleskem, ale v Arábii 7. století se jednalo o běžný způsob zacházení s válečnými zrádci, proti kterému nikdo neprotestoval. Někteří autoři dokonce uvádí, že Kurajzové byli potrestání podle svého vlastního, židovského, práva. Připomeňme si, že podobných genocidních činů se doupuštely i ústřední postavy Hebrejské bible - krom krvavých bitev vedených Jozuem lze zmínit třeba rozhodnutí Mojžíše pobít poražené Midjánce včetně žen a dětí a naživu nechat jen panny, které vojákům posloužily jako kořist.

Podle Lewise měli raní muslimští autoři pramalý zájem o kritiku judaismu nebo židů a Muhammadovy třenice s nimi brali jako poměrně marginální etapu v historii první muslimské společnosti. Až ve světle událostí 19. a 20. století - s importem západního antisemitismu, vypuknutím arabsko-izraelského konfliktu a prudkému nárůstu islámského radikalizmu - muslimové svůj pohled na reference k židům v Koránu a islámské tradici zrevidovali. V tradici nábožensky orientovaného antisemitismu tak bohužel vystřídali křesťany, kteří pro své nenávistné postoje hledali ospravedlnění v údajném židovském zločinu bohovraždy a upozorňovali na biblické verše typu "Ti [židé] zabili Pána Ježíše stejně jako proroky, nás vyhnali, Bohu se nelíbí a staví se proti všem lidem, když nám brání mluvit k pohanům o spáse. Tím stále jen dovršují míru svých hříchů, ale Boží konečný hněv už na ně dopadá" (1 Tesalonickým 2:15-16).

Hudba budoucnosti

Snažil jsem se v tomto textu ukázat, že ač je antisemitismus v současnosti zajisté rozšířeným nešvarem muslimské společnosti, rozhodně není její historickou součástí a není také nevytržitelně zakořeněný v samotném islámském náboženství. Lze tedy doufat, že se z něj muslimové dokáží v dohledné době vyléčit. Přispět by k tomu mohl nějaký posun v arabsko-izraelském sporu (patrně kvůli němu má negativní názor na židy i 97% libanonských křesťanů) a především vývoj arabských / muslimských společností k větší vzdělanosti, otevřenosti a svobodě, v níž zaniknou hlasy propagandistů, demagogů a štváčů. Zejména v tom druhém ohledu máme s přihlédnutím k současnému dění na Blízkém východě důvod k troše optimizmu.