Fenomén sebevražedných atentátů, část II.

V prvním díle jsme si stručně připomenuli historii novodobých sebevražedných atentátů a pohled, jaký na celou věc zastává tradiční islámská věrouka. Zbývá ovšem to hlavní - pokusit se odpovědět na otázku, jací lidé vlastně za sebevražednými atentáty stojí a co je k takovému krutému činu přivádí. Podle populárních představ jde buď o zoufalce zdrcené řadou životních příkoří, nebo o zanícené fanatiky, kteří nemají strach ze smrti, neboť v ní nevidí absolutní konec své existence, ale naopak vstupenku do ráje plného slastí. Mnozí odborníci, kteří se problematikou sebevražedných atentátů seriózně zabývají, však mají na celou věc docela jiný pohled.

Emeritní profesor psychologie z telavivské univerzity Ariel Merari se terorismem zabývá dlouhá léta a před časem dostal možnost podrobně vyzpovídat 15 Palestinců, kteří byli vysláni na sebevražedné mise, ale jejich úkol nebyl z různých důvodů doveden do konce. Ze závěrů jeho studie vyplývá, že neúspěšní atentátnící nevykazují žádnou mimořádnou hloubku religiozity, ani sebevražedné sklony. Proti představě zanícených fanatiků hovoří fakt, že zpovídaní teroristé přiznali, že před akcí cítili strach a nijak si nevyčítají svůj neúspěch. Za důkaz fanatismu utlumujícího přirozené lidské emoce bývají často považována videa známá hlavně z Palestiny, na nichž rodinní příslušníci mrtvých "mučedníků" neprojevují smutek nad ztrátou blízkého člověka, ale naopak radost a hrdost nad tím, jak dobře splnili svůj úkol. Podle Merariho lidé takto reagují hlavně kvůli pocitu, že je to od nich očekáváno. Podléhají společenskému tlaku v oblasti, kde se radikálové snaží atentáty povýšit na nanejvýš bohulibý čin, ale v soukromí nad mrtvými příbuznými stejně truchlí.

Z psychologického hlediska mají být sebevražední útočníci především lidé introvertní, snadno manipulovatelné a podléhající společenskému nátlaku. K činu jsou většinou přemluveni jeho organizátory, kteří by naopak svůj život nikdy neobětovali.  Profesor Merari je přesvědčen, že mnozí atentátníci by si svůj čin rozmysleli, kdyby k tomu měli dostatek času a příležitostí. Dodává také, že nejsilnější motivací zkoumaného vzorku bylo vnímané národní ponížení: "Nejde o záležitost osobního utrpení, snažili se pomstít svou trpící komunitu. Zmiňovali události, které viděli v televizi, nikoli události, které se staly jim osobně."

Tímto vlastně Ariel Merari potvrzuje výsledky bádání amerického politologa Roberta Papea, autora zatím zřejmě nejrozsáhlejších výzkumů na poli sebevražedného terorismu. Ten ve svých třech knihách - zejména nedávno vydané Cutting the Fuse - a řadě článků zastává názor, že hlavním hnacím motorem sebevražedných atentátů (ať už páchaných muslimy nebo nemuslimy) je boj proti okupaci. Tomu napovídá i několik očividných skutečností - například v Libanonu, kde se tento druh teroru objevil poprvé, útoky ustaly poté, co se ze země stáhly jednotky izraelské armády; v Iráku se naopak atentátová lavina spustila až po zahájení americké invaze. Pape zdůrazňuje, že z 2200 atentátů od roku 1980 do současnosti, které důkladně zanalyzoval, se 90% odehrálo přímo v domovině útočníků, často jen pouhé kilometry od jejich bydlišť. Útoky páchané občany jiných zemí jsou tak jen výjimkou z pravidla.

Evropskou a americkou veřejnost však nejvíce neděsí útoky v zemích Blízkého východu, ale ty, které jsou páchané na půdě jejich vlastních států. Ve světle tohoto problému přichází některé konzervativní kruhy s návrhem, aby byl zaveden nějaký zvýšený dohled speciálně nad muslimy. Pape takovou myšlenku rezolutně odmítá, neboť "příliš nepomůže k nalezení teroristů, ale vystraší spoustu loajálních občanů" a tvrdí, že je založená na mylné domněnce, podle níž jsou muslimské komunity vlastně plné potencionálních teroristů, a pokud se nějaký západní, sociálně integrovaný muslim teroristou opravdu stane, je to proto, že se nechal zvnějšku zradikalizovat, nebo si vinou sociálního vyloučení vypěstoval nenávist vůči majoritní populaci ve státě, v němž žije.

Připomíná, že jistě celé desítky tisíc muslimů žijících ve Velké Británii se setkaly s radikálními imámy v mešitách, nebo čelily sociálním obtížím, jejichž příčinu mohly vidět v kulturních či rasových předsudcích, ale jen čtyři muži se v roce 2005 rozhodli pro útok v londýnské hromadné dopravě. Ze závěrů vyšetřování MI5 se přitom nezdá, že by londýnští atentátníci byli sociálně vyloučení či nespokojení se "západním" stylem života. Všichni byli zaměstnaní, úspěšní, neměli kriminální minulost a ve volném čase se bavili úplně stejně jako všichni ostatní Britové. Sdíleli ovšem hluboký hněv nad západními intervencemi do mnoha muslimských států.

Vedoucí celé skupiny, introvertní třicetiletý učitel Mohammad Sidique Khan, nahrál před činem video, na němž světu vzkazuje:

"Slova na vás nijak nepůsobí. Takže k vám promluvím jazykem, kterému rozumíte. (...) Vaše demokraticky zvolené vlády bez ustání páchají zvěrstva na mém lidu po celém světě a podpora, kterou jim poskytujete, váš činí přímo zodpovědnými; stejně tak jako já jsem přímo zodpovědný za ochranu svých muslimských bratrů a sester a mstu za ně. Dokud my nepocítíme bezpečnost, vy budete naším cílem. Dokud nepřestane bombardování, trávení, zatýkání a mučení mého lidu, nezastavíme tento boj. Jsme ve válce a já jsem voják. Nyní i vy pocítíte realitu této situace."

Obsah Khanova vzkazu je přitom velmi podobný prohlášením, která učinili mnozí jiní (i nesebevražední) teroristé operující na evropské a americké půdě:

Tak například Faisal Shahzad, mladý, integrovaný, bezproblémový a vysokoškolsky vzdělaný Američan pákistánského původu, který se v květnu roku 2010 pokusil na newyorském Times Square vyhodit do povětří auto naložené výbušninami, před soudem vypověděl:

"Považuji se za mudžáhida, muslimského vojáka. Spojené státy a NATO zaútočily na muslimské země. Je to válka a já jsem její součástí. Jsem součástí odpovědi na terorizování muslimských národů Spojenými státy. Mstím se za útoky. (...) Dokud Spojené státy nestáhnou své síly z Iráku a Afghánistánu a nezastaví útoky bezpilotních letadel v Somálsku, Jemenu a Pákistánu a nepřestanou okupovat muslimské země, zabíjet muslimy a hlásit je své vládě, my budeme na Spojené státy útočit."

Devatenáctiletý Mohamed Osman Mohamud, původem Somálec, se zase nechal chytit do pasti agentů FBI, kteří zareagovali na jeho pokusy kontaktovat muslimské extremisty v zahraničí. Mohamud plánoval a nakonec se na konci listopadu 2010 i pokusil provést bombový útok na oslavy rozsvícení vánočního stromu v Portlandu. V jednom z dialogů s agentem FBI, kterého tehdy považoval za svého komplice, řekl:

"Prostě [hledám] obecně veliký dav lidí, kteří budou napadnuti ve svém vlastním prostředí, zatímco jejich rodiny slaví svátky. A pak se bude moci říct, že tohle mají za to, že nepřestali zabíjet naše děti, ženy... Prostě jak uslyší, že všechny ty rodiny byly zabity v tom a tom městě, tak řeknou...Tak přestanou. Ono není fér, že můžou tohle dělat lidem a nevědět, jaké to je."

Podle amerického experta na radikální islamismus Fawaze Gergese považují muslimští teroristé narození nebo žijící v západních státech "boj svých souvěrců ve vzdálených muslimských zemích, jako jsou Kašmír, Čečna a Irák, za svůj vlastní, nicméně kořeny jejich revolty jsou lokální a lze  je vystopovat v jejich kulturní a společenské segregaci z mainstreamových evropských společností". Jak už ale bylo řečeno dříve, vůbec se nemusí jednat o segregaci, kterou sami pociťují na vlastní kůži - daleko víc jde o to, jak vnímají postavení místní muslimské komunity jako celku.

Gerges také připomíná, že mnozí ultrakonzervativní muslimové jen otáčejí strany v katastrofických scénářích, kterých se obávají konzervativci na Západě - mají za to, že islám a jeho hodnoty jsou existenčně ohrožené "novými křížovými výpravami a židovským fundamentalismem", které se jej mají snažit rozložit. Podporu k této teorii hledají hlavně v přístupu amerických (neo)konzervativců k invazi do Iráku, jíž byl přiřčen lehce náboženský podtext, potvrzený následným návalem přehnaně horlivých evangelikálních misionářů, kteří se leckdy ani netají svými názory, že muslimští Iráčané se modlí k falešnému bohu a musí být stůj co stůj obráceni na "správnou" cestu.

Důležitým společným znakem výše zmíněných atentátníků - sólistů ze západních zemí je skutečnost, že se před činem pokoušeli navázat kontakt se známými teroristickými organizacemi a svůj útok s nimi konzultovat. V zemích jako je Pákistán nebo Jemen mají místní vlády jen velmi malou kontrolu nad bezpečnostní situací a místní militanté tak mají poměrně volné ruce. Takové země pak vlastně pro každého, kdo se chce spáchat teroristický útok, slouží jako lehce dostupné konzultační, výcvikové i sponzorské středisko. Je tedy v zájmu celosvětové bezpečnosti, aby se situace v nich zlepšila.

Pozitivní zprávou je, že mezi muslimy, z jejichž řad v současnosti většina (ale ne 100%) sebevražedných atentátníků pochází, má tento způsob boje soustavně klesající podporu a naopak v nich sílí rozhodnost vypořádat se se svými extremisty.

	Pew Research Center.