Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zločinci, separatisté a násilníci

19. 03. 2012 14:07:31
...aneb Zevrubně o reprezentaci muslimů v současném bollywoodském filmu, část prvá.
Muslimové s charakteristickými oděvními doplňky typicky patří k bollywoodskému obrazu zločineckých gangů (Plakát k filmu  Shootout at Lokhandwala)Muslimové s charakteristickými oděvními doplňky typicky patří k bollywoodskému obrazu zločineckých gangů (Plakát k filmu Shootout at Lokhandwala)BM Pictures

Ve svém posledním článku věnovanému měnícímu se obrazu muslimů ve filmech produkovaných bombajskými studii jsem se pokusil obecně nastínit trendy převládající od počátku 90. let minulého století až do nedávných dob, které jsou charakteristické tím, že muslimy nějakým způsobem staví do konfliktu s indickým státem nebo s hinduistickou majoritou. Tento článek (stejně jako jeho druhá část, která bude následovat) je věnován podrobnějšímu seznámení s nejčastějšími náměty, jaké se v moderních indických filmech o muslimech objevují.

1) Muslimové ve službách zločinu

Šablona muslimského gangstera se zrodila spolu se subžánrem "mumbai noir". Ten v realistickém duchu mapoval prostředí organizovaného zločinu v Bombaji (Mumbaí) a jeho oblibu odstartovala v lecčem přelomová Parinda (1989). Muži vzývající spolu s Alláhem zločiné praktiky se objevují ve většině stěžejních snímků žánru, jako je Satya (1998), Company (2002), či Shootout at Lokhandwala (2007), a téměř vždy jsou od svých hinduistických kumpánů jasně rozeznatelní díky charakteristickým oděvním doplňkům - muslimským čepičkám a arabským šátkům. Vlastně se dá říct, že protypický muslimský zloduch v Bollywoodu se vždy jasně pozná podle šátku (kufíje) přehozeného přes ramena.

Co bylo původně dotekem realismu a odkazem na vliv, jaký v indickém podsvětí mají mafie sídlící v zemích Perského zálivu, se postupně proměnilo v klišé a začalo platit, že čím víc oděv muslimské postavy připomíná arabskou módu, tím prohnilejší a nebezpečnější tato postava je. Zločinci v kufíjách nakonec osídlili i zcela nevážné a nerealistické snímky, jako je třeba sedmidílná akčně-komediální série o inspektoru Khiladim. Toto hluboko zazřané klišem přitom nelze bagatelizovat jako naprosto neškodné, neboť vlastně implikuje jakousi propojenost mezi zločinem a muslimskou (či arabskou?) kulturou.

Určité rehabilitace se muslimové v tomto směru dočkali až roku 2010 ve stylové gangsterce Once Upon a Time in Mumbaai, která byla natočena jako pocta klasickým "mumbai noir". V kufíjách na hlavách tam sice běhají přímo arabští pašeráci a celý film se věnuje (fiktivní) předehře ke (skutečným) teroristickým útokům v Bombaji roku 1993, ale dva hlavní muslimští hrdinové jsou líčeni jako ušlechtilí zločinci, kteří mají svou hrdost i své meze a na křivou dráhu je svedla nepřízeň osudu. Mafiánský kápo Sultan Mirza dokonce odmítá pašování drog právě proto, že je to v rozporu s jeho náboženským přesvědčením.

2) Rozdělení Britské Indie

Gadar: Ek Prem Katha

Rozdělení britské imperiální kolonie na indickém subkontinentu na převážně hinduistickou Indii a Pákistán, jehož duchovní otcové se jako o klíčový prvek nové národní identity opírali o islám, patří z mnoha důvodů k nejbolestivějším šrámům v moderních dějinnách celé oblasti. Důvodem nejpodstatnějším jsou přitom krvavé (nejen) hinduisticko - muslimské střety, které zrod nových států provázely, a které svým rozsahem dodnes nenašly srovnání.

O tom, jak vzpomínka na události roku 1947 bolí, svědčí i skutečnost, že těch několik málo filmů, které se její reflexí vůbec zabývají, má tendenci vyhýbat se těm nejpalčivějším a nejzpolitizovanějším otázkám a raději se zaměřuje na nějaké "komorní lidské drama v pozadí". Do tohoto proudu bezpochyby patří starší filmy, jež k tomuto tématu vznikly (v minulých článcích zmíněná dramata Chaliyya a Garam Hawa, první z 60. let, druhé o dekádu novější), ale i několik těch novějších.

Train to Pakistan (1998), působivá a řadou festivalů prověřená adaptace stejnojmené novely z pera
významného paňdžábského spisovatele Khushwanta Singa, se soustředí na život v malé příhraniční vesničce u trati, v níž spolu v relativní harmonii žijí sikhové a muslimové. Vše se ovšem změní, když do stanice jednoho dne dorazí vlak duchů - uprchlíci z Pákistánu, kteří v něm cestovali, totiž byli do jednoho povražděni. Film v tomto momentě sice nabízí zajímavou sociologicko-psychologickou sondu do uzavřené společnosti, v níž se náhle rozrůstá paranoia a kolotoč vzájemného osočovaní i fyzických útoků, ta ale citelně ustupuje do pozadí před motivem romantického vztahu mezi sikhským chlapcem a muslimskou dívkou.

I další film vzniklý podle knižní předlohy, Pinjar (2003), se daleko víc než k rozdělení vyjadřuje k postavení žen v indické společnosti a zakládá si na melodramatickém milostném příběhu.

Dokonce ani Deepa Mehta, v Kanadě tvořící režisérka známá právě tepáním neduhů indické společnosti, si netroufla zaujmout k problematice rozdělení razantnější postoj, byť se zároveň nezalekla explicitních scén bezuzdného ničení a vraždění. Ve svém jinak zdařilém koprodukčním dramatu Earth si od látky drží opatrný odstup tím, že na na hinduisticko-muslimské střety nahlíží optikou "neutrální" rodiny Pársů (tj. zoroastrovců). Mehtin film jinak vcelku vyváženě ukazuje zvěrstva páchaná muslimy i hinduisty a se sikhy, v jejíž víře se odráží prvky obou náboženství, nakládá jako s jakýmisi mediátory.

Pro komerční trhák Gadar: Ek Prem Katha (2001) byly sugestivní obrazy násilí hlavním prostředkem, jak rozdělení zpodobnit. Však mu také události s ním spojené posloužily jen jako odrazový můstek k rozvinutí ideologicky podjatého dobrodružně-akčního příběhu, v němž se v duchu dobového "hurá vlastenectví" odsuzuje vše pákistánské. Ze zažehnutí plamenů tehdejších komunálních masakrů jsou nevyhýbavě označeni muslimové a násilí hinduistů a sikhů je líčeno jako forma drsné, leč spravedlivé odplaty. Sám hlavní hrdina, jímž je mladý a horkokrevný sikh Tara Singh, se k zabíjení uchýlí až poté, co jsou jeho příbuzní zabiti v jednom z vlaků vypravených z Pákistánu. Na soupravě plné mrtvol navíc útočníci zanechali krví psaný vzkaz v urdštině: "Indové, naučte se od nás zabíjet, ať se pozdravíme!".

Na bollywoodské poměry je nezvykle brutální taktéž rozmáchlé drama Hey Ram (2000), povšechně pozoruhodný a svérázný majstrštyk tamilského tvůrce Kamala Hassana. V dvousetminutovém snímku, jehož příběh je dráždivou směsí historie a fikce a který se jen hemží alegoriemi, odkazy na klasické hinduistické eposy a zvizualizovanými fantaziemi postav, sledujeme osobnostní přerod hinduisty, jenž je rozhodnut zabít Gándhího a propadá myšlenkám militantní hinduistické pravice. Právě v Gándhího mírumilovné a tolerantní politice totiž spatřuje prapříčinu toho, proč během nepokojů v Kalkatě musela rukou muslimských násilníků zemřít jeho manželka.

Hey Ram je bezpochyby hlasitou kritikou rozdmýchávačů etnického a náboženského násilí (Hassanův hrdina nakonec projde řadou traumatizujících událostí, díky nimž svůj světanázor změní a začne Gándhího cestu nenásilí naopak prosazovat), avšak stěží o něm lze mluvit jako o empatickém ve vzahu k muslimům. Ti do děje vstupují jen jako stroze načrtnuté figurky bez jasných motivací (nejprve v pozici agresorů, posléze zase obětí) a hlavní konfliktní linie i možné klíče k jejich řešení leží v rukou hinduistů.


3) Komunální násilí

FiraaqZtotožňování hinduistů s "hlasem rozumu, tolorance a pokroku" a naopak potvrzování stereotypu o "prudké muslimské povaze" je poměrně typické ve filmech věnujícím se komunálním násilnostem sužujícím Indii na sklonku 20. století a bylo extenzivně kritizováno muslimskými intelektuály už v jednom z prvních snímků takového zaměření - v jádru dobromyslném, ale přesto ideologicky problematickém dramatu Bombay (1995).

Široce oceňovaný filmař Mani Ratnam v něm zpracoval případ mohutných bouří v ulicích Bombaje roku 1992, jimiž vyvrcholilo tažení hinduistických radikálů za zničení Báburovy mešity v Ajódhji. Už proto, že politické kontroverze kolem celého indcidentu byly v době natáčení ještě velmi čerstvé (související soudní pře se táhly až do září roku 2010!), se režisér brzy dostal pod nátlak vlády i různých zájmových organizací a z finálního sestřihu musel vypustit nejen scény vrhající špatné světlo na policii, ale také zmínku o disproporčním počtu obětí na straně muslimů nebo autentické dokumentární záběry z demolice Báburovy mešity. V očích muslimské části veřejnosti se pak definitivně zdiskreditoval tím, že pod záminkou prevence dalších nepokojů přístoupil na podmínku radikálního nacionalistického politika Bala Thackeraye (předsedu strany Šív Sena a neskrývaného obdivovatele Hitlera) a nechal si od něj schválit výslednou podobu díla. Někteří zástupci muslimských organizací se poté hlasitě (a marně) dožadovali možnosti snímek před premiérou také připomínkovat.

Bombay uvedená v kinech tak nakonec zachycovala spíše ničení majetku, nežli zabíjení lidí a oběma náboženským skupinám připisovala stejnou míry viny i zakušeného utrpení (ačkoli ve skutečnosti téměř 70% mrtvých pocházelo z řad muslimů). Film též implikuje, že zatímco muslimové násilí rozpoutali, hinduisté jej zastavili. Přesto se nejde ztotožnit s tehdejšími hysterickými kritiky, kteří Bombay obviňovali z propagace ideologie Hindutvy nebo dokonce z fašismu. Ti při psaní svých pamfletů museli (záměrně?) přehlédnout mnoho scén, které se otevřeně hlásí k pokojnému sekularismu a občanské rovnosti, ideálům na hony vzdáleným hindským nacionalistům požadujícím po konfesních menšinách uznání nadřazenosti hinduistické "leitkultury".

Jde-li o stereotypy, jež se ve filmu objevují v rovině toho, jak postavy přistupují ke společnosti a jaký vztah mají k modernitě (hlavním hrdinou je sekulární hinduista, který naváže vztah s muslimskou dívkou halící se do čádoru a postupně ji přivede na cestu emancipace, což je mimo jiné demonstrováno právě odhozením závoje), jejich kořeny leží spíše v "hindocentrismu" indického mainstreamu, nežli v nějaké programové zaujatosti vůči muslimům. Komerční film cílí převážně na hinduisty, a proto se jim také snaží sugerovat, že právě oni mají být hrdiny, co jdou ostatním příkladem a naplňují tak sekulární republikánský ideál - tak jak to po hinduistických občanech žádal ostatně už první ministerský předseda Džaváharlál Néhrú.

Naopak ryze muslimský pohled na bombajské události představil pět let po Ratnamově filmu respektovaný veřejný intelektuál Khalid Mohammed. Jeho Fiza (2000) byla zamýšlena jako ryze komerční, multižánrová podívaná pro široké masy a svou tvůrčí hodnotou se k Bombayi ani nepříblížila; ve výčtu důležitých filmů o muslimech ji přesto nelze ignorovat, neboť (jakkoli povrchním a zjednodušeným způsobem) otevřela diskuzi o všeobecné marginalizaci a vykořeněnosti muslimské komunity v zemi a inspirovala ostatní filmaře, aby se sociální situaci minorit začali opět věnovat i v komerční tvorbě. [2]

Název filmu je zároveň jménem hlavní hrdinky - mladé a křehce působící muslimské dívky, která ale nakonec prokáže pevnější vůli a větší morální sílu, než její osvalený bratr Amán. Ten od rodiny uteče traumatizován zážitky z bombajských nepokojů, při nichž byl brutálně zabit i jeho nejlepší přítel, a nový smysl života najde jako člen skupinky muslimských militantů. Role "džihádisty" dává Amánovi pocit, že se může podílet na obraně své komunity, avšak tímto zároveň rezignuje na svou tradicemi přiřknutou roli ochránce vlastní rodiny, v níž po jeho odchodu nezbyl žádný jiný mužský člen. Fize se nicméně svého pohřešovaného bratra po několika letech podaří najít a přesvědčit, aby se vrátil zpět do normálního života. Toho už však zlomený Amán naplněný pocity křivdy není schopen a nakonec se záměrně nechává zabít při přestřelce s policií.

Režisér se nevyhnul ani přímé kritice státních orgánů - zatímco v Ratnamově Bombayi (byť hlavně díky zásahům cenzury) policie plní svou roli ochránců běžných lidí, ve Fize samolibý policista vyděšeného Amána žádajícího o pomoc neurvale odstrčí s tím, že pokud jako muslim hledá bezpečí, měl se už dávno odstěhovat do Pákistánu.

Mohammedův film taktéž předznamenal nový trend v užívání tradičních žánrů muslimské hudby, do té doby sloužící povětšinou pouze k navozování či zdůrazňování "islámské atmosféry". Procítěné kavválí Piya Haji Ali doprovázející majestátní záběry na súfijskou svatyni Hadži Alího v Bombaji (vidíme, že se k ní chodí modlit i hinduisté), jaké je k vidění ve Fize má však i jinou funkci - v době, kdy je islám asociován především s problémy a násilím, připomíná jeho přívětivou a kulturní tvář.

Ratnamova Bombay (1995) sice zobrazuje roli muslimů v bombajských násilnostech problematickým způsobem, ale směřuje k optimistickému, idealistickému konci (ukázka z telugsky dabované verze)


U protimuslimských pogromů v Gudžarátu roku 2002 byla jejich přímá i nepřímá podpora ze strany státních složek v podstatě veřejným tajemstvím a jde tedy o údalosti ještě kontroverznější a politicky choulostivější. Věnují se jim dva důležité filmy a oba náleží do kategorie paralelního filmu, jenž není vyhledáván příliš velkými masami diváků, a proto je i jeho oslovovací schopnost oproti běžné bollywoodské produkci daleko nižší.

Parzania (2007) režiséra Rahula Dholakii bez skrupulí ukázala brutalitu celého incidentu a nevyhnula se ani scénám, kde rozvášněným hinduistickým fanatikům ochotně pomáhají policisté. Události jsou nicméně nazírány očima "neutrální" dvojice hrdinů s odlišnými osudy - desetiletého párského chlapce a amerického novináře.

Film se natáčel v angličtině a vznikl v podstatě jen díky finanční pomoci od režisérových přátel z USA. Natáčení muselo probíhat tajně a v samotném Gudžarátu, kde je dosud u moci šovinisticky nacionalistická Indická lidová strana, byla jeho projekce zakázána. Sympatizantům hinduistické krajní pravice je film dodnes trnem v oku a v různých pamfletech se jej snaží zdiskreditovat jako účelovou "pro-muslimskou" propagandu.

Méně kontroverzní Firaaq (2008), režijní debut uznávané herečky Nandity Das, naproti tomu posbíral i řadu domácích ocenění, včetně ceny kritiků za nejlepší film roku na prestižním ceremoniálu Filmfare Awards. Namísto na samotné násilnosti se film zaměřuje na způsob, jakým poznamenaly mezilidské vztahy v gudžarátshké metropoli Ahmedabádu. Někteří přeživší se vyrovnájí s pocity spoluviny, jiní plánují pomstu a další začínají trpět podezřívavostí ke svým někdejším hinduistickým sousedům a přátelům. Jedním z protagonistů snímku je i moderní ateistický muž, jehož jediným pojítkem s islámem je jméno, ale i přesto neuniká soustavné protimuslimské šikaně.

Nejspíše jediným indickým filmem, který zažité paradigma převrací, takže sekulárně a tolerantně smýšlející postavou je v něm muslim, zatímco hinduisté kolem něj mají sklony k fanatismu, je drama Mr. and Mrs. Iyer (2002; v Česku uveden pod názvem Manžel paní Iyerové). Modernistický muslim v něm musí předstírat, že je manželem tamilské brahmánky úzkostlivě lpící na rigidních náboženských pravidlech, jinak jim ve vesnické oblasti zmítané nepokoji (vyvolaných muslimy - asi aby té převratnosti ve filmu nebylo až tolik) oběma hrozí smrt z rukou extrémistů. Snímek nicméně nespadá pod bollywoodskou produkci - jeho autorem je bengálská režisérka Aparna Sen, je namluvený převážně v angličtině a očividně určený zejména pro zahraniční festivalové publikum.


Pokračování příště....



[1] - O roli Khalida Mohammeda v tvorbě muslimských sociálních dramat padla zmínka v předminulém článku.

Autor: Miroslav Libicher | pondělí 19.3.2012 14:07 | karma článku: 8.67 | přečteno: 1089x

Další články blogera

Miroslav Libicher

Kapitán Irák zasahuje aneb komiksoví hrdinové ve službách ideologie a propagandy

Původně školní esej, která si klade za cíl představit na konkrétních příkladech různé způsoby, jakým je v komiksu zachycována, šířena či reflektována ideologie a jak je médium komiksu využíváno pro propagandistické účely.

22.10.2015 v 17:34 | Karma článku: 9.27 | Přečteno: 475 | Diskuse

Miroslav Libicher

Kterak Indové kolonizují Západ

...aneb (původně školní) esej mapující užívání "cool estetiky" v hindském populárním filmu.

22.11.2014 v 13:46 | Karma článku: 7.80 | Přečteno: 451 | Diskuse

Miroslav Libicher

"Co máš pod tou blůzkou?"

...aneb o filmové cenzuře v Indické republice a jejích ideologických východiscích.

19.11.2014 v 16:46 | Karma článku: 7.94 | Přečteno: 1325 | Diskuse

Miroslav Libicher

Co nám feministky (nechtíc) prozradily o hráčích videoher?

Co máte udělat, chce-li být zavalení výhrůžkami smrtí? Kupodivu nemusíte napsat Satanské verše, natočit Poslední pokušení Krista nebo namalovat polonahou Matku Indii. Americká mediální kritička Anita Sarkeesian se na vlastní kůži přesvědčila, že úplně stačí natočit sérii videoblogů věnovanou analýze genderových stereotypů ve videohrách.

17.11.2014 v 18:07 | Karma článku: 11.44 | Přečteno: 1082 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Eva Šamánková

Nebojím se. Bát by ses měl Ty!!!

Myslel si, že budu jen zoufalým bezradným uzlíčkem nervů. Že všechno poběží jen podle jeho pravidel. Myslel si, že já jsem obětí. Že mi sebere moje nenarozené dítě. Netuší, že by se měl bát on. Že tou obětí bude na konci ON...

24.5.2017 v 16:58 | Karma článku: 7.98 | Přečteno: 595 | Diskuse

Ondřej Bezouška

Přeříznutý bunkr, aneb od umění k neumění

Když Ondřeje Bělicu přestalo bavit přeřezávání běžných všedních věcí od dam po dřevo, rozhodl se pro bunkr z dob První republiky. No a já se na základě toho zase rozhodl napsat také jedno "umění" o některých těch co ne/umějí....

24.5.2017 v 14:00 | Karma článku: 38.49 | Přečteno: 1354 | Diskuse

Naďa Dubcová

Ej doktoři, co děláte jak se máte?

Pocházím z generace, která měla před bílým pláštěm úctu. Co řekl pan doktor, bylo správně, nic se neřešilo, užívalo se podle jeho rady.

24.5.2017 v 13:08 | Karma článku: 14.19 | Přečteno: 663 | Diskuse

Jiří Borový

Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta - 85 %

Když mi bylo dvacet tři, tak se mi líbili Piráti z Karibiku. Chtělo to trocha šoumenství Johnyho Deepa, osudovou lásku Orlanda Blooma a Keiry Knightley, samozřejmě zlého Geoffreye Rushe.

24.5.2017 v 12:13 | Karma článku: 5.96 | Přečteno: 323 | Diskuse

Karel Sýkora

Milan Machovec: Jak může jedno slovíčko rozjasnit hned několik záhad najednou

Milan Machovec byl významný český filosof a feminista. Vystudoval filosofii a klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel od roku 1950 do roku 1970 a poté znovu od roku 1990 až do své smrti.

24.5.2017 v 11:30 | Karma článku: 5.92 | Přečteno: 147 |
Počet článků 56 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2061

Absolvent marketingových komunikací (Bc.) a mediálních studií (Mgr.), fanoušek (nejen) indické kinematografie a neúnavný diskutér...

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.